Plzeňská práva – cesta k feudálním pořádkům

Hlavní zpráva z páteční tiskové konference ministra školství, kdy Josef Dobeš v rozporu s rozhodnutím Akreditační komise prodloužil o čtyři roky existenci plzeňské právnické fakulty, zní: Žádná veřejná správa, nezávislost kontrolních institucí ani respekt k právu neexistují. Pokud něco chcete, přilezte ke křížku a my politici, jako dříve feudálové, vám kus naší moci a vlivu udělíme v léno výměnou za poslušnost.

Odmítnutí nespadlo z nebe

Plzeňská právnická fakulta po léta rozdávala „rychlé“ tituly podle politického zadání. Když se na to v roce 2009 přišlo, pokusil se tehdejší nově zvolený děkan a politik ODS Jiří Pospíšil situaci zlepšit. Ale po půl roce odešel na post ministra spravedlnosti a jeho nástupce Květoslav Růžička rychle potvrdil, že od něj razantní změny čekat nelze. Na to reagovalo třicet pedagogů v čele s profesorem Eliášem a školu opustilo. Tím se její už tak problematická schopnost zajistit kvalitní studium zásadně zhoršila.

Akreditační komise konstatovala, že pozitivní změny jsou malé, zhoršení zásadní, a tak když měla na začátku roku prodloužit akreditaci magisterského studia platnou do června 2012, odmítla ji udělit. Důvody jsou: nedostatek kvalifikovaných vyučujících, vědecká a publikační činnost blízká nule, neschopnost získávat vědecké granty. Tyto argumenty ani ministerstvo školství nezpochybňuje, pouze říká, že škola na zlepšení pracuje.

Kdo má hlídat kvalitu

I akademická obec se shodne na tom, že hlídat kvalitu vysokoškolského vzdělávání je důležité. To předpokládá především silnou a respektovanou Akreditační komisi, která je financována tak, aby svou práci mohla dělat kvalitně a aby byla politicky nezávislým orgánem. Jen taková komise může zajistit, že se nestane maňáskem v rukou politiků, kteří stojí o levné a snadné tituly, protože jejich rozdáváním svým „poddaným“ zvyšují svou moc. Druhou podmínkou je vyřešit právní postup, jak rychle a efektivně falešné tituly odnímat.

Jaká je realita? Rychlé odebrání podvodného titulu je u nás v tuto chvíli nerealizovatelné a práce v Akreditační komisi je spíše nevděčné občanské angažmá, její rozpočet je minimální.

Navíc svým pátečním rozhodnutím z ní ministr udělal partu šašků, s níž on zamete, kdy se mu zlíbí. Už samo Dobešovo tvrzení, že nezávislá komise jmenovaná vládou je vlastně jen takový jeho poradní sbor (kterému on průběžně spílá), je zaznamenáníhodný citát dokazující, že si spravování resortu opravdu vykládá jako feudální léno, kde si momentální pán může dělat, co se mu zlíbí.

Místo práva právní kličky

Ale asi nejhorší je na této kauze způsob, jakým ministerstvo vlákalo Akreditační komisi do právní pasti. Komise se zachovala standardně, jako už předtím v mnoha desítkách případů. Odmítla akreditovat studijní obor, ale současnou akreditaci prodloužila o tři měsíce, aby studenti pátého ročníku mohli studium řádně ukončit. Ministerstvo připravilo rafinovaný šach. Upozornilo komisi na údajný rozpor mezi „prodloužením“ a „vážnými výhradami“. Proč vlastně akreditaci prodlužují, když mají výhrady? Komise tedy narychlo své rozhodnutí opravila, rozhodla akreditaci neprodloužit ani o ty tři měsíce. A následoval mat.

Ministr školství s výrazem starostlivého hospodáře oznámil, že komise nemůže své rozhodnutí měnit, to by byl chaos, proto je poslední krok neplatný, platí ono prodloužení a ministerstvo jako správní orgán mění lhůtu – místo tří měsíců čtyři roky. To jsme ale rafinovaní, co?!

Jestliže si nový děkan Jan Pauly pochvaluje, že jeho fakulta určitě zažije velký příliv nových studentů, protože dokázala, že se o sebe umí po právní stránce postarat, lze to označit za nejhorší výrok celé kauzy. Děkan akademické instituce, která má budovat respekt k právu, si veřejně pochvaluje, jak se mu někoho podařilo obalamutit prostřednictvím sprosté právnické kličky. Tedy vlastně ne, to nebyl on, to ministr, on asi jen radil zpovzdálí.

Dobešovi knechti

Nad pokrytectvím ministra Dobeše, který se v pátek tvářil, jak moc by chtěl, aby Akreditační komise byla zcela nezávislá a jak jemu jde o 1 800 nevinných studentů, se asi nikdo nepozastaví. Kredit jeho i Věcí veřejných je nulový. Ale sledovat důstojně vyhlížejícího náměstka pro vysoké školy profesora Ivana Wilhelma, jak si vezme slovo poté, co si Dobeš v přímém přenosu utře o Akreditační komisi boty, a prohlásí, že to samozřejmě nijak nezasahuje do jejího autonomního rozhodování, to je opravdu bolestivé. Stejně jako rozpačité koktání náměstka pro legislativu Jiřího Nantla.

Dobeš nemá co ztratit, ale co vede oba ty pány akademiky, aby hráli pokorné Dobešovy knechty? Taky už přijali hru na feudálního pána, kterému se neodporuje a líbá prsten? Nebo s tím vším doopravdy souhlasí? Tak zle snad ještě není.