Pokud radikálně nepřekopeme vzdělávání, lidé zřejmě užíváním AI zhloupnou, myslí si Ondřej Šteffl

Nové kurikulum ještě nevešlo v platnost, ale podle Ondřeje Šteffla, majitele společnosti Scio a poradce bývalých ministrů školství, je už zoufale zastaralé. Do hry vstoupila umělá inteligence a rozmetala karty na stole. Vedle proměny kurikula jsme mluvili i o vzdělávacích nerovnostech a jak by bylo možné je řešit. „Školám by stát mohl udělovat různou míru autonomie, podle toho, jak si vedou. Ty, které by se kvalifikovaly, by si mohly dělat, co chtějí, jiné by měly vše nalinkované,“ zamýšlí se Šteffl, jehož firma vlastní i síť škol.

V jednom svém nedávném komentáři jste napsal, že jsme při revizi RVP promarnili šanci udělat z Česka laboratoř inovací. Řekla bych, že práce na RVP byla právě takovou laboratoří inovací. Z výsledku jsme rozpačití. Není to moc nabubřelá představa?

To byl spíš takový bonmot. Spolu z Cimrmanem bych řekl, že jsme průkopníky slepých uliček. Hlavní myšlenka toho článku byla, že teď opravdu není dobrá doba na revizi RVP. Jsme v nejstrmější části křivky změn a dělat závazný plán pro budoucích deset let nedává smysl.

Vznikající kurikulum pro vás není dost moderní?

Že není dost moderní, je slabé slovo. Podle mě je zcela mimo dobu. Lidé obecně strašně podceňují to, co s námi udělá umělá inteligence. I kdyby už nijak nepokročila – ale ona se vyvíjí obrovskou rychlostí – i tak převrátí trh práce, vztahy mezi lidmi, kulturu i další věci vzhůru nohama. Jsme na samém začátku, většina lidí zatím AI nepoužívá nebo nevidí všechny možnosti, které nabízí. Včetně mě. Ale to se mění každým dnem.

Skočili jsme rovnýma nohama do druhého velkého tématu, ke kterému se v poslední době často vyjadřujete s apelem, abychom nepodcenili přípravu na věk AI.

Vrátím se k RVP, to nebyl odskok k umělé inteligenci nebo přesněji: ty dvě věci spolu těsně souvisí. Každé kurikulum, tedy i to, které se teď chystá, má připravit děti na svět, jaký bude, nikoli na svět, jaký je. A v této chvíli absolutně nevíme, jak ten svět bude vypadat. Jen víme, že bude úplně jiný. Jediná konstanta je změna a navrhované kurikulum je s ohledem na bleskurychlý vývoj zejména umělé inteligence přípravou na minulost.

Vzdělávání se musí adaptovat na rychlé změny, to slyšíme už roky a ze všech stran. Lidé si pod tím většinou představí, že je třeba co nejvíc zakomponovat digitální technologie a nyní umělou inteligenci do výuky. Co když je ale nejlepší přípravou na budoucnost klasické, univerzální vzdělání, odvislé od technologií, které člověku pomůže zorientovat se v jakémkoli světě, tedy i ve světě umělé inteligence? Není schopnost čtení s porozuměním a široký obzor nakonec to nejdůležitější? S různými aplikacemi se člověk může naučit pracovat i později.

Čtení s porozuměním je fajn, to se musí všichni naučit. Mimochodem, ve školách se to moc neděje. Ale děje se tam devadesát osm procent věcí, které jste nevyjmenovala, planimetrie, půdní typy, láčkovci, lumírovci… A já vůbec nerozumím tomu, k čemu tyto věci budou v budoucnu potřeba.

Jeden z hlavních impulzů pro revizi bylo právě odstranit ty láčkovce, „provzdušnit“ učivo. Láčkovci tedy mezi námi už nejsou povinní, stejně jako ostatní zmiňované věci. Rozsah učiva je ponechán na školách. Je třeba jít ke kořenům problému, a to je, proč o nich nadále učitelé učí. Dát školám přesnější návod na to, co učit, a co ne, mohl být užitečný krok, nemyslíte?

Ano, redukce učiva je žádoucí a byla i cílem Strategie 2030, ale bohužel na ministerstvu rozhodli, že revize se bude dělat participativně, a tímto způsobem toho dosáhnout nelze, a taky se ničeho nedosáhlo. Z toho, co jsem viděl, se tři věci sloučily do jedné obecnější, takže očekávaných výsledků je sice formálně méně, ale jsou obsáhlejší, a každý si tam nacpe věci podle svých představ.

A to se stalo proto, že pracovní skupině fyzikářů se dalo za úkol revidovat fyziku, chemikům chemii, biologům biologii. Ale ti se nikdy ničeho nevzdají, logicky, protože je to něco, v čem se vyznají, a tudíž to považují za důležité nebo dokonce za životně důležité. Navíc jsou na tom existenčně závislí. Že by chemici mohli říct, dáme místo tří hodin chemie jen jednu, je absolutní iluze. Takto se to dělat nedá a skončilo to, jak to skončilo. Dokonce přibyla oblast zeměpis, tedy geografie. Nechápu, jak to řídící tým mohl připustit. Úplně chybí nadhled, ze kterého by se přemýšlelo, jak se ten dokument bude vztahovat k budoucnosti. Nikdo to nedokázal ohlídat. Přijdou zkrátka zeměpisáři a začnou říkat, jak je zeměpis důležitý. Tomu se dá těžko oponovat, protože zeměpis je bezesporu důležitý, ale vy musíte mít jasnou hierarchii priorit.

Vy jste se na revizi v nějaké fázi podílel?

Ano. Expertní panel pro revizi RVP nebo jak se ten orgán nazýval, ve kterém bylo asi třicet lidí, udělal návrh toho, jak to má celé vypadat. Ten měl osmdesát stran a byl nepřehledný a pro NPI nesrozumitelný. Já jsem tenkrát dělal poradce ministru Balašovi a dosáhl jsem toho, že vznikla jiná skupina, ve které bylo jen sedm lidí, a ta zpracovala zadání na čtyři stránky. Pak se to zase nějak rozmatlalo, nicméně něco se z toho druhého zadání udrželo. Například se podstatně zvýšil počet volitelných neboli disponibilních hodin, se kterými školy mohou naložit, jak chtějí, a to se zdá, že bude dodrženo. Přijde mi to jako skoro jediný pokrok, který nastane.

Jinak je návrh kurikula kočkopes, který se snaží vyhovět všem, a nakonec nebude vyhovovat nikomu. Takto pojatá participace je nesmysl.

Strategii 2030 napsalo pět lidí a je to celkem slušný dokument. Měl bych k němu tisíc různých dílčích připomínek, ale i tak ho považuju za dobrý. I v tomto případě měl ministr jmenovat vedoucího týmu, ten si měl nabrat další čtyři lidi, klidně z celého světa (a měl na to dostat dost peněz, aby je mohl zaplatit). Těchto pět lidí mělo navrhnout základní rámec revize, který by pak už nikdo nesměl měnit.

Proti revizi RVP, ale potažmo proti všemu, co stát chystá, je vzdělávací komunita ostražitá a nedůvěřivá. Nemyslíte, že říkat, že je to celé k ničemu, ještě zvýší její demoralizaci a vlastně spíš uškodí, než pomůže? Přece jen na tom bylo hodně odpracováno. A lidé pod vlivem emocí už ani neposuzují, co dává smysl, a co ne.

Já naopak říkám, že pokud se to prosadí tak, jak to je, všichni budou naštvaní a zabetonuje to další změny. A pak je tam ještě jedna věc. V každé příručce change managementu se dozvíte, že první podmínkou každé změny je, že pro ni musíte lidi získat. Takže komunikace, komunikace, komunikace. Ale žádná komunikace se školami, rodiči, zřizovateli se nevede. Co jim to přinese, proč se to dělá? Nikdo neví. Vědí to jenom lidi, který si přečetli strategii 2030 a těch budou spíš jen stovky a kdoví jestli. 

Takhle se žádná změna dělat nedá. Vůbec nechápu, proč se ministerstvo do komunikace nepustilo, a to od samého začátku. Já jsem to říkal už ministru Gazdíkovi, že je potřeba udělat obrovskou osvětovou kampaň za stovky milionů a on byl ochotný na to sehnat peníze. Musíte veřejnost přesvědčit, že to, co děláte, má nějaký cíl. Musíte vysvětlit učitelům, proč se to dělá, rodičům, co to přinese jejich dětem, ale i politikům a široké veřejnosti, jak se to projeví v ekonomice. Revize se přece dělá proto, aby to mělo přínos pro celou společnost. Pokud tohle neuděláte, lidi budou automaticky proti změně. Minimálně dvěma ministrům jsem říkal: „Najměte si ty lidi, kteří dělali kampaň prezidentu Pavlovi“.

Vaše představa modernity se mi zdá dost radikální. Západoevropské vzdělávací systémy jejich tradice drží celkem při zemi, i víc, než si myslíme, a modernizace je tam spíš postupná. U nás nedokážeme najít zlatou střední cestu a zmítáme se mezi extrémy, nemyslíte?

Ten hlavní problém, o kterém mluvím v souvislosti s RVP, není žádné české specifikum, týká se celého světa. Na umělou inteligenci a na rychlost vývoje světa není připraveno žádné kurikulum, nejen to české. Hledat nějaký funkční model v nějaké jiné zemi není úplně cesta, nevím o něm. Kdybych měl přemýšlet o místu, kde půjde změna provést snadněji, řekl bych, že možná v zemích jako Tanzánie nebo Madagaskar, které nemají silnou akademickou tradici, protože taková země je schopna na změnu reagovat nejlépe. 

Byl jsem kdysi v Brazílii a tam je spousta zajímavých alternativních škol. Přemýšlel jsem o tom proč. Ptal jsem se lidí z místní vzdělávací komunity, jaké procento rodičů žáků chodilo do školy. To přesně nevěděli, ale u babiček a dědečků se shodli, že to nebylo víc než pět procent. V Brazílii můžete dělat cokoli a veřejnost se tomu nebude bránit. Zatímco když v České republice zrušíte chemii, tak bude oheň na střeše a zlobit se budou nejen chemikáři, ale všechny babičky a dědečci, tatínkové a maminky, kteří přece chemii měli. Už to sice všechno zapomněli, ale učili se to, a tak to má být. A podobně to bude i jinde ve světě, a čím rozvinutější země, tím hůř.

Spojuji si vás s okřídlenou větou „to si mohou přece žáci vygooglovat“, se kterou osobně nesouhlasím a kterou si vykládám jako kritiku informačně bohaté výuky. Dnes sice člověk může získat daleko více informací mimo školu než dřív, ale přesto mi nepřijde, že by předávání znalostí ve škole bylo zbytečné. Možná i proto, že někdo musí udělat výběr toho podstatného. Aby někdo uměl informace najít, musí minimálně vědět, co hledá. Bez nějakého předporozumění to podle mě nefunguje. Co byste mi na tohle namítl?

To je asi můj mediální obraz, ale není to pravda, nic takového si nevybavuji a v žádném z více než stovky blogů o vzdělávacích tématech na Aktuálně nic takového neříkám. A mimochodem, dnes, když něco potřebujte vědět, je lepší se zeptat umělé inteligence než googlu.

Zatím si částečně vymýšlí, ale to se brzy zlepší.

Ano. Kdo se utěšuje tím, že umělá inteligence dělá chyby, nepřemýšlí o budoucnosti. Už dnes AI říká méně blbostí než běžný člověk. A ty nejpokročilejší systémy, když je umíte správně promptovat, už halucinují jen výjimečně. A během pár let budou ve většině ohledů chytřejší než my. My musíme připravovat děti na tuhle situaci.

Jak se na to tedy připravit?

Hodně je to o tom, jaké scénáře a hypotézy vývoje společnosti jsme schopni si dělat. Ale to je na jiný rozhovor, to už je takové sci-fi. Nemá cenu se do toho teď pouštět. Stručně: jediná jistota je změna. Proto je třeba klást důraz na to, aby se děti naučily zvládat problémy a výzvy, které k nim budou přicházet, aby byly připravené na změny, zvládaly nejistou, byly odolné. Je na to hezké anglické slovo future-proof.

Když děti zadávají komplexnější úkoly jako třeba referát nebo výpočet slovní úlohy AI, místo aby je vypracovaly samy, je to podobně pasivní forma učení, jako když učitel zahlcuje děti monotónním výkladem. Přijde mi reálné, že vinou AI může spousta dětí ztratit motivaci se učit, rozvíjet se, namáhat. Nemůže lidstvo v důsledku práce s umělou inteligencí zakrnět?

Už Platón v dialogu Phaedrus říká, že ovládání písma zhoršuje schopnost uchovávat věci v paměti, ale i přemýšlet do hloubky. Tuhle obavu máme od antiky a pořád se opakuje s každým novým vynálezem. S kalkulačkami to bylo to samé. Neřekl bych ale, že nějak zásadně zdeformovaly matematické myšlení.

Tenhle argument ve stylu „nějak bylo, nějak bude” je častý. Lidé, kteří se AI obávají, bývají označováni za tmáře a blahosklonně přirovnáváni k rozbíječům strojů. Přijde mi to plytké. Dokonce bych řekla, že Platón měl v lecčems pravdu a jeho obavy nebyly ještě vyvráceny, spíš se teď naplňují. Dva tisíce let nejsou ve vývoji lidstva dlouhá doba. Opravdu si myslíte, že je takové mávání rukou na hrozbami AI na místě?

Neříkám, že Platón nemá v něčem pravdu. U tak zásadní změny, která nastupuje teď, argument, že jsme to zatím vždy zvládli, nelze užít. To, že akcie doteď pořád stoupala, nezaručuje, že nezačne klesat. Pokud radikálně nezměníme, jak a co se děti učí, opravdu to špatně dopadne. Mimo jiné mnozí lidé vinou umělé inteligence opravdu zhloupnou. Jiní, ti lépe připravení, ale ne.

K tomu se mi vybavuje historka, kterou mi vyprávěla jedna maminka. Žije s rodinou na vesnici, její děti chodí do přírody, vidí různá zvířata, ale když se na ně a jejich charakteristiky zeptá paní učitelka, děti se vrhnou na google. Jako by měly menší důvěru ve vlastní smysly než v internet. To je zarážející, nemyslíte?

Děti žijí v prostředí, kde mají digitální zdroje převahu nad fyzickým světem, a jejich vztah k přírodě to dozajista mění. Nám připadá logické poznávat svými smysly, jim přijde rozumnější spolehnout se na google, jejich rozum jim říká, že tam najdou lepší informace než za oknem. To je prostě fakt, v takovém světě teď žijeme. Je potřeba to vzít na vědomí, spíš než o tom hluboce spekulovat. My staří máme pocit, že jsme prožili život správně, a poměřujeme jím život mladších generací. Náš konzervatismus nám brání přijmout změny, které ve světě nastávají.

Ale i my na sobě vidíme, že technologie mají na kvalitu života i negativní vliv. A jsme dospělí, měli bychom mít rozvinutější schopnost seberegulace, než mají děti.

To nepopírám a z velké části souhlasím s těmi, kdo říkají, že dávat mobil do ruky malým dětem je strašně rizikové. Kdyby pro technologie byly zavedené stejné standardy jako pro léky a musely by projít kontrolou FDA v Americe, tak mobily ještě dodneška nemáme. Dávat je předškolním dětem je jako dávat jim neprověřený lék. Nevíme, co to s jejich mozky dělá a budeme to vědět třeba až za dvacet let.

Na druhou stranu, zakazovat mobily ve škole mi přijde pitomé, to je jako zakazovat dětem žít v dnešním světě. A i kdybychom to udělali, děti se jich už nevzdají, nevzdají se ani umělé inteligence. Budou je používat pro vypracování úkolů tím spíš, že dnešní škola je zaměřená na výsledek a na výkon. 

Řešením by bylo celé to změnit a zaměřit výuku na proces a prožitek, ne na výsledek. Ale to bychom museli mít opravdu jiné RVP. Spíš než umí, zná, zvládá, produkuje, posuzuje, by tam byla slova jako prožívá, raduje se, baví ho, vyzkoušel si, vnímá, užívá si, sdílí, zajímá se. Představit si to dovedu.

Lidé pořád hrají šachy, i když už existují počítače, kteří to umí tisíckrát líp. Lidem nevadí, když někdo umí hrát na nějaký nástroj lépe než oni, i tak si rádi zahrají. Prožitek nám umělá inteligence vzít nemůže. A možná to bude jediné, co nám zůstane. Výsledky bude vytvářet AI.

Prožitek ne, ale kvalitu prožitku možná ano. Většina lidí má tendenci trávit čas pasivněji než hrát šachy nebo na klavír. Když navíc nikdo nebude potřebovat jejich práci, protože ji udělá stroj za mizivé náklady, kde vezmou motivaciv něčem se zlepšovat? Mimo jiné jim to vezme pocit užitečnosti, potřebnosti, který je lidskou potřebou.

Když je bude bavit něco se učit, budou se to učit. Děti baví dinosauři a Pokémoni, a tak vědí vše o dinosaurech a Pokémonech. 

To, co lidi baví, se ne vždy rovná tomu, co by měli vědět a umět, nebo ano? Co potřebujeme, aby každý věděl a uměl.

Kdo my?

Společnost, komunita.

Základní věci máme v Ústavě, v Listině práv a svobod a v 2. paragrafu školského zákona. Jsou to ale zejména hodnotové věci, ideologie státu, ne znalosti. A je správné, dokonce nutné, že to určuje stát a děti si to ze škol mají odnášet. Ale aby stát do detailu určoval, co se má kdo naučit nebo dokonce, že pracovní trh něco potřebuje, a to se mají děti učit, to je pro mě nepřijatelné.

Chválil jste u nového RVP zvýšení možnosti výuku různě profilovat, prohloubit volitelnost, kterou to školám dává. Je to trend, moderní rodiče to schvalují, žáci to chtějí. Tím se ale oslabuje myšlenka společného všeobecného vzdělání, které nezahrnuje jen to, o co se zajímám. Mně přijde ohrožující, že na dnešní svět mají tak obrovský vliv lidé, které zajímají hlavně technologie a byznys a věnují tomu veškerý svůj čas. Jejich jednostrannost je podle mě alarmující.

Ano, tihle lidé mají na budoucnost světa možná větší vliv než státníci. Je to divné, není to demokracie a nejsme na to zvyklí. Sam Altman, CEO Open AI, je ale podle mě velmi vzdělaný, kromě toho, že je velmi chytrý. Nemyslím si, že by jemu a podobným chybělo všeobecné vzdělání. Problém může být v hodnotové orientaci, ale s tím nic nenaděláte, i když člověk bude mít nastudované celé římské právo.

To, že někteří lidé nebudou vůbec znát dějiny, protože je zajímají spíš počítače, nepovažujete za problém?

Nepovažuju. Koho baví dějepis, má se rozvíjet v historii, koho baví matematika, ať se věnuje matematice. Ale pak jsou tu dovednosti jako týmová práce nebo řešení konfliktů či umění se učit, a ty by měl mít každý. Nedostatečnost v těchto věcech komplikuje život všem. Jestli je v tom někdo slabý, musí se tomu věnovat. Zatímco když je někdo slabý v biologii, vem to čert.

Takže když někomu nejde komunikace nebo týmová práce, ve vašich školách vedete takového žáka k tomu, aby si žádoucí dovednosti osvojil a dosáhnete toho?

Ano, od toho je formativní hodnocení a mentorský pohovor.

Ve Scio školách máme osm cílů vzdělávání, které jsme důsledně odvodili od naší představy o budoucnosti. Cíle vznikly před čtyřmi lety, před covidem, před válkou na Ukrajině a před tím, než nám vtrhla do života umělá inteligence. A zatím se zdá, že jsme to vymysleli dobře.

Cíle jsou dále rozpracovány až do šedesáti stavebních kamenů. Celý dokument má čtyři sta stran. První cíl „Řídím a poháním své učení“ je rozepsaný na celých čtyřicet stran. Klíčová kompetence k učení má ve starém RVP dvanáct řádků. V revidovaném RVP je sice na klíčové kompetence kladen důraz, ale ve skutečnosti o tom podle mě všichni přemýšlejí tak, že budou trochu jinak učit tu chemii.

Mám sklon si myslet, že se vaše školy značně opírají o příznivé socioekonomické podmínky rodin, které do nich dávají své děti. Dokážete si představit Scio školu ve vyloučené lokalitě?

Dokážu si představit ScioŠkolu, do které budou chodit děti s jiným kulturním a sociálním zázemím, než mají děti, které chodí do současných ScioŠkol. Jistě by se v takové škole muselo mnoho věcí změnit, ale představit si to dovedu a myslím, že by tam těm dětem bylo líp než v tradiční škole. Byly by líp připravené na život.

A nemohl byste takovou školu pro méně privilegované děti postavit, jako experiment?

Takovou možnost jsme zkoumali, zvažovali jsme, že vybudujeme školu tam, kde převažuje romská komunita. Bavili jsme se o tom mimo jiné s romskými aktivisty, ale ti nás od toho odrazovali. V zásadě říkali, že by k nám chodili pouze děti Romů, kterým záleží na vzdělání a kteří obvykle stejně děti neposílají do škol ve vyloučené lokalitě. 

Tím, že postavíme školu, nezařídíme, že tam budou chodit děti, které to opravdu potřebují. Když někdo tenhle rébus vyřeší, my takovou školu rádi otevřeme, seženeme dotace, sponzory. Práce s dětmi ve vyloučených lokalitách sice není naše odbornost, ale to bychom se naučili. Neříkám, že by to bylo jednoduché, protože musíte především pracovat s rodiči. Největší výhoda našich škol oproti těm běžným jsou právě rodiče. Oni si vybírají nás a my si vybíráme je, protože máme převis poptávky. Kdyby náš program převzala nějaká veřejná škola, rodiče budou stávkovat před školou a třetí den starosta ředitele odvolá.

Mnoho rodin si školu vybírat nemůže a musí vzít zavděk tím, co je nejblíž. Přitom české školy se od sebe velmi liší. Jinak se tomu říká nerovný přístup ke vzdělávání. Vnímáte to jako problém?

Že se někde děti učí fyziku a jinde ne, problém není. Ale jestli v jedné škole panuje šikana, zatímco v druhé se děti učí řešit konflikty, to je zásadní nerovnost a s tím by se mělo něco dělat. Co, to přesně nevím.

Ledaže by si školy musely větší autonomii zasloužit, v závislosti na tom, jak se jim daří. My máme na našich středních školách, někde i na základních, různé stupně autonomie žáků. Aby dosáhli toho nejvyššího, musejí něco předvést. A pak si takový žák může dělat, co chce, na střední ani nemusí chodit do školy, jen na nějaké ateliéry, stačí, když odevzdává zadané práce. 

Analogicky bychom mohli mít různé stupně autonomie škol. Ty nejlepší si mohou dělat, co chtějí, ty, kde to nefunguje, budou mít nalajnováno, že se v pondělí probírá kočka, jak se říkalo za Marie Terezie. Muselo by to být samozřejmě navázané na dobře postaveném hodnocení škol. V terciárním vzdělávání to vlastně existuje. Vysoké školy jsou vysoce autonomní, když projdou akreditací, mohou si dělat, co chtějí. Ale netroufl bych si říct, že to dobře funguje.

Mluvil jste o vašich školách jako o příkladu dobré praxe. Dokázal byste pojmenovat i jejich slabé stránky? Jako byznysman si asi děláte SWOT analýzu silných a slabých stránek, hrozeb a příležitostí.

Úplně nevím, jak bych na to odpověděl. Těch škol už je dvacet dva. Některé jsou rok staré, jiné už fungují deset let. A jsou různé, možná až příliš různé, na tom pracujeme. Jsou různé i co do implementace našich osmi vzdělávacích cílů. Jinak asi žádnou obecnou slabinu nevidím. Náš program se nepochybně spoustě lidí nelíbí a asi nikdy líbit nebude, ale to vnímám spíše jako silnou stránku. Jsme škola pro ty, kterým se náš program líbí.

Na závěr bych se vás ještě chtěla zeptat na jednu věc, která vás staví proti zbytku progresivní vzdělávací komunity a dělá z vás do určité míry kontroverzní postavu. Vaše společnost Scio prodává přípravné testy na jednotnou přijímací zkoušku, je to tak? Vypadá pak celkem nevěrohodně, když současný systém vzdělávání kritizujete, protože na něm zároveň vyděláváte a nepřímo ho udržujete v chodu. Nehledě na to, že tak přispíváte k posilování vzdělávacích nerovností.

Já vlastně ani už nevím, co vše ve Scio děláme (směje se). Ale ano, přípravky na jednotné přijímací zkoušky  děláme. My jsme ten problém s přijímačkami nevyvolali, spíš to vidíme tak, že ho pomáháme řešit. Nicméně zvažujeme, že to ukončíme. To, co se kolem toho děje, je opravdu nepěkné.

Mám radost, že rozhovor končíme takto dobrou zprávou.