Ondřej Šteffl: Politika dojmů, pocitů a iluzí

Publikujeme blog Ondřeje Šteffla, který vyšel původně na jeho blogu na Aktuálně.cz (ZDE).

Novela školského zákona přináší mj. * Povinný poslední ročník školky, * Jednotné přijímací zkoušky a * Povinnou maturitu z matematiky. Jednu věc mají tyhle věci společnou. Analýzy, zda to celé bude fungovat, nemáme. Kritéria, jak poznáme, zda jsme uspěli, také ne. Ale zavedeme to. Pocitů a dojmů máme totiž plno.

Zahraniční zkušenosti

Keňa – kontrolní skupina

Nizozemská charitativní organizace ICS financovala koncem 90. let v Keni program na podporu vzdělávání. Nadace ovšem neměla dost peněz na nějaké celoplošné operace. Naštěstí! Proto začala v malém. A moudře si ke každé akci vytvořila kontrolní skupinu škol. Děti v Keni neměly učebnice, a tak první nápad byl náhodně vybraným školám je dodat. Logické, že? Porovnáním výsledků v kontrolní skupině se ale ukázalo, že celá akce nepřinesla prakticky žádný výsledek. Druhý pokus – dodávka výukových tabulí s abecedou, čísly, koloběhem malárie apod. Zase nic. Až třetí operace přinesla skutečně významný efekt. Podávání pilulek proti průjmovým onemocněním. Nejlevnější, nejúčinnější. Ukázalo se totiž, že problém není ve škole, ale v tom, že tam děti kvůli častým průjmům nechodí.

Aby bylo jasno, rozhodně nenavrhuji, aby českým žákům byly podávány léky, jakékoliv. Z tohoto příkladu si však můžeme vzít poučení i pro nás. Za prvé: řešení problémů v tak složitém systému jako je školství, může někdy spočívat v úplně nečekaném místě, a to, co se nabízí jako první, často nemusí fungovat. Význam učebnic se ukázal jako iluze. A za druhé, bez kontrolní skupiny nepoznáme, že naše opatření třeba nefunguje a že trvale dáváme peníze do něčeho neužitečného či dokonce škodlivého. Kolikpak takových věcí je v našem školství?

Finsko a Dánsko – s rozmyslem postupně

Ve finském školství zahájili zásadní reformu. Namísto předmětů chtějí výuku koncentrovat do komplexních projektů. Jistě to je zajímavý a moderní přístup, psalo se o něm i u nás. Nechci zde zkoumat jeho přínosy, ale ukázat, jakým způsobem o reformách Finové uvažují. Především, začali jen se dvěma regiony. Taková reforma je totiž složitá věc, a ve Finsku si jistě promysleli, jak na to. Změna vyžaduje nejen proškolení učitelů a vysvětlování rodičům, ale je třeba vyškolit i školitele a provést řadu dalších věcí. A to by se nedalo udělat kvalitně v celém Finsku najednou. Navíc se nepochybně objeví nejrůznější nečekané problémy a překážky, a i ty se budou jistě lépe řešit v malém rozsahu. Ostatní regiony mají zatím jen povinnost vyzkoušet si takovou výuku dvakrát za rok. Teprve až se projekt odzkouší, odladí, a vše bude připraveno, zavede se v celém Finsku. Zase poučení pro nás: nevyzkoušené a nové věci není nutné zavádět najednou, na menším vzorku lze věci domyslet, odladit a hlavně snížit riziko neúspěchu.

Podobně jako ve Finsku uvažovali i v Dánsku, kde již několik let zavádějí maturitu, při které maturanti zpracovávají písemnou část na počítači, a to navíc s plným přístupem na internet. Zkoušku přizpůsobují reálným podmínkám řešení problémů, práci s informacemi i informačními zdroji a aplikaci znalostí tak, jak je to v současných podmínkách běžné v životě i v práci. A opět nechám stranou, že je takový přístup rozumnější než naše zastaralé pojetí. Zajímavý je ovšem způsob implementace. Začali v roce 2010 s několika experimentálními školami, postupně umožnili zapojení školám, které měly zájem se přidat, a nakonec přešli na systém, kdy si každý maturant může vybrat, zda bude maturovat s využitím internetu, nebo postaru. Teprve poté dojde k plošnému zavedení. Nedaly by se i u nás podobně zavádět změny státních maturit?

Norsko – Porozumět souvislostem

Česká republika je z devatenácti zemí OECD první v šetření ICILS počítačové gramotnosti. Nikdo ale neví proč. Jediné, co se zdá jisté – že ze školy to naše děti neumějí. Doprovodné dotazníky totiž ukazují, že ve všech školních parametrech zaostáváme. Např. ve využívání výukových aplikací v hodinách. Norové jsou na tom podobně. Na rozdíl od nás ale ustavili výzkumnou skupinu, která souvislosti podrobně zkoumá. Ano, Norsko je bohatá země, má ropu. Může si to dovolit.

Možná by ale i u nás bylo účelnější nejprve investovat pár desítek miliónů do výzkumu souvislostí a analýzy dat, jimiž disponujeme, než vydávat stovky milionů, či dokonce miliardy ať už z operačních programů či rovnou ze státního rozpočtu za nepřipravené celoplošné projekty, jejichž výsledek pak ani neumíme porovnat s tím, kdybychom nedělali nic. A příklady: státní maturity, kariérní řád, jednotné přijímací zkoušky, povinnost pedagogického vzdělání učitelů bez ohledu na jejich odbornou kvalifikaci a kvalitu učitelské práce, povinný druhý cizí jazyk, povinné plavání, tablety do škol, atd. atd.

Současný chaos ve školství je z velké části způsoben tím, že většina opatření se zakládá spíše na dojmech a pocitech, snad někde na expertizách, ale už ne na datech, analýzách, dopředu promyšlených postupech či v malém odzkoušených procesech.

A u nás

Povinný poslední ročník školky – do školky dnes nechodí asi 10 % dětí, ale asi jen pětina z nich je problematických, těch, kvůli kterým to celé zavádíme. Kvůli asi 1500 dětí ukládáme povinnost pro 110 000. Analýzy, zda to celé bude fungovat, nemáme. Kritéria, jak poznáme, zda jsme uspěli, také ne. Ale zavedeme to. Pocitů a dojmů máme totiž plno. Zde dokonce nezávislá analýza existuje. Vyplývá z ní, že fungovat to nebude a navrhuje jiné řešení.

Jednotné přijímací zkoušky – nevíme přesně, jaký cíl vlastně jejich zavedením stát sleduje. Ministr Chládek to vysvětloval snahou omezit neúspěšnost u maturit. Že takto to fungovat nemůže, jsem analyzoval zde. Třeba nemám pravdu, ale to by musel někdo vyvrátit. MŠMT na tento rozbor nereagovalo a dál trvá na svém. Analýzy, zda to celé bude fungovat, nemáme. Kritéria, jak poznáme, zda jsme uspěli, také ne. Ale zavedeme to. Pocitů a dojmů máme totiž plno.

Povinná maturita z matematiky – vůbec nevíme, co se v roce 2020 po jejím spuštění stane. Nikdo nezkoumal, co vlastně z matematiky umějí ti, co z ní nematurují a proč z ní nematurují. A vůbec také nevíme, zda to přinese kýžené zlepšení znalostí maturantů v matematice. Ano na první pohled to tak vypadá, ale to učebnice v Keni vypadaly taky. Analýzy, zda to celé bude fungovat, nemáme. Kritéria, jak poznáme, zda jsme uspěli, také ne. Ale zavedeme to. Pocitů a dojmů máme totiž plno.

Proč proboha všechny tyhle věci nejprve nevyzkoušíme na malém vzorku a nevyhodnotíme výsledky? Už pět let konáme státní maturity. Stojí to stamilióny korun, čas nervy učitelů i žáků. Noviny jsou toho plné. Ale je to stejné. Dokonce ani po pěti letech nevíme, zda, jak a kde to vzdělávacímu systému prospělo, a kde naopak uškodilo. Dokonce ani nevíme, zda maturanti dnes umějí víc než před pěti lety. Nevíme. Pocitů a dojmů ovšem máme plno.

Analýzy, zda to celé bude fungovat, jsme na začátku neměli. Kritéria, jak poznáme, zda jsme uspěli, také ne.