Změnu nemůžete provést, aniž byste ji natrénovali, říká Elzbieta Krawczyk z polského Centra občanského vzdělávání, které se věnuje vzdělávání učitelů

Polští žáci byli v minulosti v testech PISA výrazně úspěšnější než ti čeští a tento úspěch je přičítán rozsáhlé reformě školství, zahájené na počátku století. Čerstvě zveřejněné výsledky PISA 2022 však tuto výhodu nepotvrzují. „Je to zřejmě i tím, že reforma byla před osmi lety zrušena,“ říká Elzbieta Krawczyk, programová ředitelka z Centrum Edukacji Obywatelskiej (CEO), největší neziskové organizace v Polsku, která se věnuje podpoře škol.

Málokdo u nás ví, že Polsko bylo až do roku 2018 v testech PISA poměrně silné. V roce 2022 se však výsledky propadly. Proč tomu tak podle vás je?

Úspěch se myslím dá přičíst předchozím vládám a jejich reformě školství, kterou v roce 2016 zrušila konzervativní vláda – což se podle mého názoru částečně odráží i na výsledcích v roce 2022. Jako nevládní sektor jsme byli ke vzdělávací politice, která byla nastolena v uplynulých osmi letech, poměrně kritičtí. Opravdu netrpělivě čekáme na sestavení nové vlády, která bude odpovídat současnému rozložení politických sil po volbách konaných v říjnu letošního roku. Doufám, že bude otevřenější k perspektivě prosazované občanskou společností, a myslím, že z toho polské školy budou mít užitek.

Můžete popsat hlavní rysy předchozí reformy, z níž, jak říkáte, polské školy těžily?

Nahradila osmiletou základní školu devítiletým všeobecným vzděláváním, a to tak, že zavedla šest let základního vzdělávání a tři roky nižšího středního vzdělávání – ve školách zvaných gymnázia – pro všechny. Přibyl také jeden rok a později dokonce dva roky povinného předškolního vzdělávání. Kromě prodloužení délky všeobecného vzdělání byl přestrukturován i obsah výuky, vzniklo a bylo zavedeno nové národní kurikulum. Změna to byla obrovská a komplexní, složitá i logisticky.

Je zvláštní, že ani dobré výsledky v mezinárodních měřeních neochránily reformu, která stála všechny tolik úsilí, před zrušením.

Vskutku. Nyní je doba všeobecného vzdělání opět kratší, trvá osm let plus jeden předškolní rok. Gymnázia byla zrušena a všichni žáci nyní opět chodí do osmileté základní školy jako před reformou. Střední všeobecně vzdělávací školy – lycea – jsou opět čtyřletá (byla prodloužena o jeden rok ze tří na čtyři) a ostatní druhy středních škol (s výjimkou technických škol) trvají čtyři roky, takže jsme se vrátili k modelu 1 + 8 + 4 (5) místo modelu 2 + 6 + 3 + 3. 

Další změna se týká obsahu výuky. Obsah výuky je rozhodně konzervativnější. Ze škol bylo například odstraněno „globální vzdělávání“, což je průřezové téma zabývající se různými výzvami dnešního světa, stejně jako témata spojená s různými aspekty diskriminace. 

A my jsme se opravdu obávali, že bude omezena nebo úplně znemožněna i naše interakce se školami. Podle strany PiS jsou témata, která přinášíme do škol, nevhodná a považují to za indoktrinaci. Snažili se zavést zákony, které by organizacím, jako je ta naše, ztížily vstup do škol a zamezily nám přímý kontakt se studenty. Prezident Andrzej Duda návrh zákona nakonec nepodepsal, ale visel nad námi jako hrozba až do posledních voleb, které konzervativní koalice prohrála.

Čeho se přesně týkala vzdělávací oblast Globální vzdělávání?

Problémů, jako je změna klimatu, migrace nebo fair trade. Pořádali jsme pro učitele kurzy na tato témata a připravovali k nim i materiály, protože jsme přesvědčeni, že se žáci příliš málo učí o globálním vzájemném propojení a o různých formách diskriminace. A nyní z toho nezbylo doslova nic. 

Můžete představit vaši organizaci, čím se zabýváte?

Naším cílem je přispět k pozitivní změně v polských školách, a to především prostřednictvím vzdělávání učitelů a ředitelů škol. Děláme to dvěma způsoby. Jeden se týká metodiky (jak učit žáky), druhý obsahu (co učit). 

V oblasti vzdělávání učitelů jsme největší organizací a letos slavíme 30. výročí. Impulsem pro založení CEO bylo přiblížit školy občanské společnosti, naučit studenty – prostřednictvím přípravy učitelů – jak občanskou společnost budovat. 

Prvním krokem bylo vytvoření učebnice občanské výchovy a její uvedení do škol. To se povedlo – sama jsem se z této knihy učila. K dosažení cíle však nestačila jen změna nebo doplnění obsahu učební látky, bylo třeba modernizovat také metodiku výuky. Proto jsme vybudovali naše programy podpory pro učitele. 

Nyní máme dva hlavní proudy aktivit: jeden se týká různých občanských témat a jejich přenosu do škol a druhý se zaměřuje na vedení učitelů, ředitelů a celých školních kolektivů, jak učit moderně a efektivně, což odpovídá principům a zájmům občanské společnosti. Oba proudy jsou samozřejmě vzájemně propojené a překrývají se.

Na co se zaměřujete především, z hlediska didaktiky?

Jednou z oblastí, na kterou opravdu klademe důraz, je formativní hodnocení a aktivní učení. Pomáháme také budovat učící se komunity učitelů ve školách. Další skupina programů se věnuje rozvoji dobrých vztahů a klimatu ve třídách.

Je pravda, že formativní hodnocení se v polských školách používá již velmi dlouho? V České republice se o něm mluví sotva pár let.

Formativní hodnocení se v polských školách používá stále častěji a novely vzdělávací legislativy stále více zavazují ředitele škol k tomu, aby tento koncept začlenili do své školní praxe. Od roku 1999 se v prvních třech ročnících neznámkuje a bylo zavedeno slovní hodnocení. A ano, je to již zhruba dvacet let, co CEO, naše organizace, pomáhá formativní hodnocení učitelům zavádět, a to v rámci svého programu „Učící se škola„ („Szkoła ucząca się“). Za tu dobu se chápání jeho funkce a využití postupně proměnilo a posunulo. Nyní, na základě širších světových výzkumů a vlastních zkušeností, vnímáme formativní hodnocení komplexněji, jako nástroj rozvoje kultury práce školy, který vede ke změnám v procesech výuky a učení. 

Vyzdvihla bych několik klíčových zásad dobrých postupů ve výuce, jak se je snažíme v našem vzdělávání předat: jasné cíle a jasná kritéria úspěšnosti, bezpečná atmosféra ve třídě umožňující dětem dělat chyby a vnímat je jako přirozenou součást procesu učení, otevřená zpětná vazba a posilování dovedností žáků k sebehodnocení. Ve všech fázích se jeví jako nesmírně důležité, aby se žáci naučili spolupracovat, stejně jako to, aby získali schopnost samostatně uvažovat, učit se a rozhodovat.

Můžete vysvětlit, jak vaše programy pro učitele fungují? A jak zajišťujete, aby měly dopad? U nás je obrovská nabídka seminářů a kurzů pro učitele, ale jejich účinnost je sporná.

Nabádáme učitele, aby se účastnili dlouhodobějších programů, kde mají konkrétní úkoly, na kterých pracují, a cíle, kterých mají dosáhnout. Některé naše programy trvají pololetí, jiné pokrývají celý školní rok. Máme i čtyřleté programy. Učitelé jsou oslovováni individuálně, ale podporujeme je v tom, aby pracovali ve dvojicích a předávali své znalosti komunitě své školy. Do některých programů zapojujeme celý pedagogický sbor školy a také ředitele.

Pro učitele jsme již známou organizací a vědí, že zde mohou najít podporu. Vědí také, že v našich programech řešíme aktuální problémy a výzvy. Když přišla pandemie covidu, otevřeli jsme okamžitě – týden po zavedení prvního lockdownu – speciální program k tomu, jak se vypořádat s distanční výukou. Když vypukla válka na Ukrajině, zúčastnilo se našeho online streamingu 3000 učitelů, a to tentýž den večer.

Nutnost integrovat obrovské množství ukrajinských dětí byla pravděpodobně jedna z největších výzev, kterým museli polští učitelé v poslední době čelit, a reagovat na ně rychle. Obecně se v Evropě třídy škol stávají stále heterogennějšími, je v nich mnoho dětí s odlišným mateřským jazykem nebo specifickými vzdělávacími potřebami – a od učitelů se očekává, že jim všem poskytnou kvalitní vzdělání.

Pokud jde o vlnu ukrajinských uprchlíků, jak říkáte, vše se odehrálo s neuvěřitelnou rychlostí. Během několika týdnů k nám přišly tisíce a tisíce dětí. Abych byla spravedlivá, v tomto ohledu vláda odvedla dobrou práci a situaci řešila adekvátně, mezi ministerstvy a neziskovými organizacemi probíhala poměrně funkční spolupráce, i když jejich vztahy už byly dost chladné. V některých školách se otevřely přípravné třídy pro ukrajinské děti, což pomohlo, i když z logistického hlediska to bylo problematické – na mnoha školách chyběly prostory. Nyní máme v Polsku asi 150 000 ukrajinských žáků se statusem uprchlíka a je třeba je úspěšně začlenit a inkluzivní přístup je pro školy nutností i obecně.

Vytvořili jsme model inkluzivního vzdělávání, který zohledňuje tři druhy potřeb: emocionální, sociální a vzdělávací. Ne vždy jsou tyto potřeby naplněny, i když v posledních několika letech bylo vykonáno mnoho práce. Z hlediska kompetencí učitelů je však stále co zlepšovat. K tomu přispíváme v našich programech.

Zkoumali jste postupy jiných evropských zemí, které musí denně integrovat mnoho dětí s odlišným mateřským jazykem?

Po vypuknutí války jsme pečlivě četli reporty různých agentur OSN, UNESCO, OECD týkající se krizového řízení v podobných situacích. Mnoho mezinárodních agentur přijelo do Polska pomáhat, některé z nich jsou zde dosud. Zkušenosti a know-how, které tyto agentury přinášely, však pocházely všechny z Blízkého východu nebo Afriky, z prostředí, které se s naším nedá srovnat. Proto jsme se obrátili pro inspiraci na polské školy se silným zastoupením žáků jiných národností a přenesli jejich postupy na ostatní.

Když se vrátíme k podpoře učitelů. Jsou vaše kurzy bezplatné? A účastní se jich učitelé ve svém volném čase? Jaká je jejich obvyklá forma?

Naše programy jsou z 95 procent zdarma, malou část platí školy, což je taková pojistka, aby je využívaly zodpovědně. Formáty našich programů se liší, jak už jsem říkala. Některé jsou pouze online. Na naší platformě máme k dispozici e-learningové kurzy. Některé kurzy jsou kombinovanou výukou, tvoří je občasná osobní setkání propojená s on-line podporou. Mohou to být tři nebo čtyři workshopy offline a v mezidobí práce s mentory online. Většina našich programů nabízí pomoc mentorů. Některé z nich vyžadují, aby učitelé plnili úkoly ve svých třídách a psali o nich zprávy svému mentorovi. Máme kurzy, které jsou akreditované u ministerstva školství, což znamená, že je učitelé mohou využít k budování své kariéry a k přiznání vyšší úrovně své odbornosti.

Jak jsou vaše programy financovány? Máte granty od ministerstva?

Ano, něco nám financuje ministerstvo vědy a vzdělávání, ale i jiná ministerstva, například ministerstvo zahraničí nám poskytovalo prostředky na programy globálního vzdělávání. Situace je ale teď horší než v minulosti. Největšími dárci jsou soukromé organizace, naším největším partnerem je polsko-americká nadace Freedom Foundation, která již dvacet let podporuje programy pro učitele, například ty o formativním hodnocení. Některé další projekty jsou financovány Evropskou unií, například v rámci programu DEAR, který zvyšuje povědomí o globálních problémech a výzvách.

Kdo jsou lektoři vašich kurzů pro učitele? Jsou to učitelé?

Ano, naši lektoři jsou učitelé. To je náš přístup: učitelé, kteří sami tyto metody používají, jsou nejdůvěryhodnějšími lektory pro ostatní. Znají kontext, prostředí škol a všechny výzvy, se kterými se učitelé musí vypořádat.

To, že mají učitelé k dispozici mentory, mi přijde skvělé. Pouhá účast na krátkém semináři na to, aby učitel něco ve výuce změnil, nestačí.

Jedna z teorií změny, kterou používáme, říká, že je třeba něco vyzkoušet, aby se otevřelo okno pro větší změnu. To platí jak pro učitele, tak pro žáky. A nové dovednosti je třeba trénovat. Z toho, co jste se naučili, musíte udělat svůj návyk a vytvořit si k tomu podmínky a to není snadné. Naše programy s tím počítají. Mentor je v našich kurzech velmi důležitý. Je to někdo, kdo si stejnou cestou prošel už dříve. Může se podělit o své zkušenosti. Náš mentor obvykle sleduje deset až dvanáct učitelů, což znamená, že může zajímavě propojit zkušenosti a řešení celé skupiny. Učitelé si často stěžují, že ve svých školách zůstávají se svými problémy sami. Když vstoupí do našeho programu, uleví se jim a jsou rádi, že tam najdou lidi, kteří řeší stejné věci jako oni.

Jací učitelé navštěvují vaše kurzy? Ti progresivní, kteří se ztotožňují s hodnotami, které zdůrazňujete, jako jsou hodnoty občanské společnosti, nebo jakékoliv typy učitelů? A jak je získáváte pro svou práci? 

Pracujeme se všemi typy učitelů, i když je jasné, že naše vzdělávání obecně přitahuje spíše aktivní učitele, kteří mají zájem rozvíjet své kompetence. Někteří učitelé k nám ale nechodí dobrovolně, byli k účasti motivováni nebo dokonce donuceni svými řediteli. Což nekritizuji, jen říkám, že někdy potřebu profesního rozvoje pedagogického sboru pociťují spíše vedoucí pracovníci školy. Tuto skutečnost zjišťujeme i ze zpětné vazby, kterou dostáváme od učitelů, když se ptáme na jejich motivaci se přihlásit. Znám ale mnoho učitelů, kteří se zpočátku bránili a později svůj postoj změnili, začali si kurzů vážit, a dokonce změnili svůj způsob výuky, i vztah k dětem. To nás opravdu těší. A kdyby tito učitelé nebyli nuceni, k našim programům by si cestu nenašli.

Některé vaše programy – ty zaměřené spíše na obsah vzdělávání – se zabývají „kontroverzními“ tématy, která rozdělují společnost, jako je migrace nebo environmentální nebo sexuální výchova. Zajímalo by mě, zda jsou v souladu s tím, co si někteří učitelé myslí, a pokud ne, jak to berou.

Ano, je to velmi choulostivá situace. Nechceme mít v našich kurzech jen přesvědčené učitele, ve skutečnosti usilujeme o opak – mluvit s učiteli, kteří o námi navrhovaných perspektivách nejsou vůbec přesvědčeni. Vynakládáme velké úsilí, abychom je oslovili, protože jinak se tato témata ve školách nebudou probírat, a my si myslíme, že by měla. Problémem je také nedostatek mladých učitelů. Mladí lidé si učitelství nevybírají, protože toto povolání není dobře placené a má velmi nízkou prestiž. Mnoho učitelů v důchodu je povoláno zpět do škol na výpomoc. Průměrný věk učitelů se zvyšuje.

Přijala vláda nějaká opatření, aby se to změnilo?

Ani ne, učitelé jsou přetížení a špatně placení a navíc se o nich minulý ministr školství vyjadřoval pohrdavě, že jsou líní a nedělají to, co mají. Neposlouchalo se to dobře. Je to také v rozporu s tím, co vidíme, s nasazením, s jakým se učitelé zapojují do našich kurzů, často po večerech, mimo svou pracovní dobu. Novým ministrem bude doufám někdo, kdo si učitelů váží a je školskými komunitami dobře vnímán, a tím se atmosféra změní k lepšímu.

A nejen to, doufám i v nějaké skutečné změny, které práci a obětavost učitelů náležitě ocení.

Text vznikl díky podpoře Nadace RSJ.