Jde o to odstranit domácí úkoly, které zaměstnávají celou rodinu, komentuje polskou reformu ředitelka instituce, která se stará o polské školy v Česku

„Školy, o které se staráme, učí v polštině, ale podle českého kurikula“, říká Marta Kmeť, která pracuje v Českém Těšíně jako ředitelka Pedagogického centra pro polské národnostní školství (Centrum Pedagogiczne dla Polskiego Szkolnictwa Narodowościowego w Czeskim Cieszynie), které MŠMT zřídilo v roce 1995. Těšínské Slezsko si podle jejích slov vzdělávání vždy považovalo. „Je to pedagogicky silná oblast”, říká. Ze své pozice sleduje vzdělávání na české i polské straně hranice.

Kolik žáků chodí v České republice do polských škol?

Celkem 3299. Na základních školách máme 2090 žáků, na středních 345 a 864 dětí v mateřských školách. 

Jaký je trend, klesající?

Od roku 2017 přibylo dvě stě žáků, takže aktuálně počet neklesá. Mateřské školy jsou plné. Což je dobrý výsledek, s ohledem na to, že z Moravskoslezského kraje mladí lidé odcházejí za lepšími pracovními příležitostmi, a týká se to i polsky mluvících rodin. Mnoho lidí jde studovat jinam a jen část z nich se vrátí.

Na některých školách taky proběhla restrukturalizace. Například v Třinci se dvě základní školy spojily do jedné a spolu ještě s malotřídkou a několika mateřskými školami vytvořily jeden velký subjekt.

Polské školy sídlící na území České republiky se řídí českým kurikulem?

Ano, jde o státní školy, pro které je směrodatný český rámcový vzdělávací program. Ale žáci se vzdělávají v polštině a mají dodatečně předmět polský jazyk a literatura. Mají tedy daleko více hodin jazykového vzdělávání než žáci v běžné české škole, už na prvním stupni se děti učí tři jazyky. Někteří učitelé českého a polského jazyka se spojují i do tandemů a učí oba jazyky srovnávacím způsobem.

Co pro polské školy konkrétně děláte?

Vybavujeme školy učebnicemi a pracovními listy, organizujeme vzdělávání učitelů a soutěže pro žáky. Na některých učebnicích se autorsky podílíme. Nebo společně s učiteli vybíráme české učebnice, které pak překládáme. Připravit více různých učebnic v polské jazykové mutaci pro tak malý počet žáků by bylo velmi nákladné.

Ministerstvo řídí resort direktivně

Na hodiny polštiny používáte polské učebnice, že? Mimochodem, ty, které jste mi ukazovala, mi přišly vkusné a obsahově zajímavé.

I z mého pohledu jsou některé polské učebnice velmi kvalitní. Ano, naše školy využívají často polské učebnice, pokud mohou plnit požadavky českého RVP. Hodně spolupracujeme s Centrem pro rozvoj polského vzdělávání v zahraničí. Polsko naše školy bere do jisté míry jako krajanské a učebnice jim poskytuje zdarma. V Polsku je nyní podobný systém jako u nás, to znamená, že škola zapůjčuje učebnice žákům. Nebylo to tak vždy, je to jedna z mála pozitivních změn, která se udály za minulé konzervativní vlády. Předtím si polské rodiny musely učebnice kupovat a byl to obrovský byznys.

Polsko má teď čerstvě novou, progresivní vládu, s novou ministryní školství. Jste ráda?

Ano, Barbara Nowacká je, myslím, to nejlepší, co mohlo polské školství potkat.

U nás ji proslavil záměr zakázat domácí úkoly, tak to aspoň prezentovaly titulky v médiích. Co to přesně znamená a vedla se v Polsku o tom nějaká debata?

Ministerstvo hodlá zrušit domácí úkoly zadávané dětem v 1.-3. třídě základních škol. Podle toho, co říká, třístránková procvičování nepřinášejí žádný užitek. Ve 4.-8. třídách by domácí úkoly byly povolené jako nepovinné a nehodnocené. Ministryně se vyjádřila ve smyslu, že domácí úkol má zaujmout, pobavit, mluví se o převrácené výuce – flipped classroom. Žák si prohlédne nějaký materiál, třeba úryvek filmu, který bude souviset s náplní nadcházející hodiny. Jde o to odstranit úkoly, které zaměstnávají celou rodinu – rodiče, prarodiče. Ty totiž jen zvyšují vzdělávací nerovnosti. Žák, který má doma podporu, získává velkou výhodu.

Úmornost procvičovacích úkolů chápu. Pokud je zrušíme, musíme ve škole vytvořit prostor i na procvičování, nejen na zajímavé, kreativní, objevné úkoly. Nebo se dá naučit psát i jinak než procvičováním?

K tomu mě napadá něco z našeho terénu. Učitelé v námi podporovaných školách prošli kurzy kritického myšlení (přesněji Čtením a psaním ke kritickému myšlení). Jedna z mých kolegyň z Pedagogického centra je zároveň češtinářka na jedné české škole. Děti motivuje tak, že hodně píší, ne mechanická cvičení, ale texty, krátké formy metodou volného psaní. Říkala mi, že děti byly nejdřív zděšené, seděly nad prázdným papírem a ptaly se: co mám napsat? Nebo: a můžu napsat tohle? Byly zvyklé na jasné a direktivní pokyny a najednou měly zapojit vlastní myšlení a kreativitu. Nejdřív to drhlo, ale uplynuly dva měsíce a samy se začaly dožadovat takových úkolů. Ptaly se: bude volné psaní?

Zajímavá je na té ohlášené změně ještě jedna věc. Polský stát prostřednictvím své ministryně vyhlásí ze dne na den záměr zrušit domácí úkoly, bez nějaké předchozí debaty. Český stát není ani zdaleka tak sebevědomý. Je polský vzdělávací systém organizován direktivněji a spíš shora?

Polské ministerstwo edukacji je určitě dost direktivní, a i když se mění vlády a ministři, direktivnost uplatňují všichni. Když se v roce 2000 zaváděl kariérní systém učitelů, taky se kolem toho velké diskuze nevedly. Na druhou stranu ale v Polsku vidím velké nadšení, iniciativnost terénu. Asociace, kluby učitelů… Absolvujeme tam s kolegyněmi různé konference a přijedeme vždy s absolutně nabitými baterkami. A to i když jedeme jen kousek za hranice. V dubnu se chystáme na daltonskou konferenci, setkání škol s daltonským plánem, kam se sjedou ti nejlepší učitelé a sdílejí své zkušenosti. V Polsku se jim říká superbelfrzy – něco jako tahouni, lídři, učitelské hvězdy. Mají vizi a vrhají do ní obrovskou energii. Vždy si zpoza hranic přivezeme spoustu inspirace a nadšení. Hnutí zdola je tu obrovsky silné, i když učitelské platy jsou opravdu mizerné. Zkrátka, tyto dvě síly, shora a zdola, mohou působit synergicky.

Poláci zakomponovali do školského zákona povinnost hodnotit formativně, je to tak?

Termín „formativní hodnocení“ se v polském školství začal používat už někdy před dvanácti čtrnácti lety, se zavedením reformy školství, jejímž cílem bylo změnit přístup k hodnocení žáků. Do novely zákona byl požadavek na formativní hodnocení vložen v roce 2015.

Mimochodem, v rámci dalšího vzdělávání učitelů vozíme do škol i odborníky z Polska a v roce 2014 jsme v našich školách zaváděli formativní hodnocení pomocí polských lektorů. Na půdě MŠMT jsme zorganizovali i konferenci s polskými odborníky na toto téma. Několik seminářů a dílen jsme uspořádali i v českých školách. Měli jsme samozřejmě tlumočení, ale v tomto regionu velká jazyková bariéra neexistuje, lidé polštině rozumí.

Velmi výrazným prvkem polského systému, který je jakousi převodní pákou mezi ministerstvem a školami, jsou takzvaná kuratoria, kuratoria oświaty. Jakou mají roli?

Je jich celkem šestnáct a podléhá jim území, které se rovná vojvodství. Já bych je přirovnala k inspekci s tím, že jsou ale v těsném a průběžném spojení se školami, které si u nich musí různé své kroky nechat odsouhlasit.

Kurátory jmenuje vždy ministr školství na návrh vojvody (polsky: wojevoda), což je v zásadě reprezentant vlády v daném vojvodství. A taky je ministr odvolává, z čehož vyplývá, že do velké míry je to politická funkce. Těsně před koncem roku ministryně Nowacka odvolala kurátorku krakovského (malopolského) vojvodství Barbaru Nowak, kontroverzní, ultrakonzervativní dámu, která byla trnem v oku progresivní veřejnosti, a za ní na konci ledna následovalo všech patnáct dalších kurátorů.

Kuratoria sledují, jestli se náležitě implementuje národní kurikulum, vykonávají dozor nad profesním rozvojem učitelů, distribuují finance na podporu vzdělávání a rozvoj programů v daném vojvodství, organizují olympiády a soutěže, poskytují programy na podporu studentů se speciálními vzdělávacími potřebami, sbírají data o vzdělávání v daném regionu, která poskytuje ministerstvu jako podklad pro tvorbu politik.

Náplň se zdá podobná tomu, co by u nás měl dělat střední článek, pokud tedy vznikne. Pojďme zpátky na Těšínsko. Oblast severní Moravy blízko u hranic mi přijde pedagogicky silná, znám hodně výborných učitelů a ředitelů, kteří tu působí, a přitom je to periferie. Souhlasíte a máte pro to nějaké vysvětlení?

Moravskoslezský kraj obecně si vede dobře. V posledních letech si všímám, jaké zajímavé věci v přípravě budoucích učitelů dělají fakulty Ostravské univerzity. Musím říct, že slovo periferie nemám ráda, vše záleží na tom, odkud se díváte! Co se Těšínska týče, je třeba si uvědomit, že to historicky byla velmi vyspělá oblast plná velmi schopných lidí. Byl to bohatý a průmyslově rozvinutý region. Těšínská komora, která obhospodařovala statky těšínských knížat, byla naprosto skvěle fungující organizací, od které by se mohly učit firmy ještě dnes. Vliv mělo jistě i to, že Těšínsko bylo silně evangelické a společnost si vysoce vážila vzdělání. I mnohojazyčnost – používání češtiny, polštiny a němčiny – jistě regionu prospěla. Působilo zde hodně polských i českých národních buditelů, kteří měli na vzdělání také silný vliv, jako například Paweł Stalmach, o kterém v Dějinách Těšínska nadšeně píše František Sláma, obdivovatel této oblasti. Já jsem také velký lokální patriot (směje se).

Lidé na Těšínsku mají svébytnou identitu. Mluví se tady dialektem, kterému říkáte „po našemu“.

Ano „po naszymu“. V Polsku jsme považování často za Čechy, v Česku zase za Poláky. A mě to baví, já mám ráda obě kultury. Krásně to jednou vyjádřil u nás profesor Milan Hejný, jehož vnučka má tatínka Poláka. Když proti sobě jednou hrála polská a česká tenistka, lakonicky poznamenal: To je fajn, to zase budeme slavit! (V každém případě.)

Vy jste vyrůstala v česky, nebo polsky mluvící rodině?

Kořeny v mé rodině jsou smíšené, ze strany maminky tam jsou Poláci a Slováci, předkové mého otce se hlásili k Polákům. Za muže jsem si vzala Slováka se slovenskými a německými kořeny, takže do rodiny přibyly další jazyky. Manželova maminka učila němčinu, a ještě ve velmi pokročilém věku připravovala žáky k maturitě či zkouškám na vysoké.

Vyrůstala jsem přirozeně v obou kulturách, doma jsme mluvili v nářečí, ostatně jako většina mých přátel a známých. Literatura, filmy, hudba jsou mi blízké v obou jazycích, teď si ale vzpomínám, že jedna z prvních knížek, kterou miluji dodnes, byla ve slovenštině. Byl to „Macko Pú“ (směje se).

V každém mnohokulturním prostředí jsou samozřejmě i asimilační vlivy. Tady se běžně stávalo, že sourozenci posílali své potomky do jazykově různých škol, jednoho do české a druhého do polské.

Říkala jste mi, že polské menšinové školy mají hodně kulturních aktivit, které se snaží držet místní tradice živé.

Ano, spousty, ať už vázaných na nářečí, nebo ne. V téměř každé škole jsou zájmové kroužky, například skvělé soubory lidových tanců nebo pěvecké sbory. Z téhle regionální tradice pak vyrostl i slavný karvinský Permoník, (byť to není sbor polské menšiny). Polské menšinové školy se účastní mnoha přehlídek, soutěží a sportovních či společenských akcí, kde se mluví nejen polsky, ale i místním nářečím. Angažovanost učitelů i mimo jejich základní povinnosti je tu obrovská, stejně jako zapojení rodičů a jejich spolupráce se školami. Mimochodem – ty školy, které metodicky podporujeme, mají obrovskou tradici, slaví i sto dvacet let od založení.

Text vznikl díky podpoře Nadace RSJ.