Potřebujeme radikální změnu, jinak zůstaneme napořád pozadu, myslí si Michaela Horvathova

U nás i na Slovensku je momentálně velkým tématem reforma kurikula. Podle Michaely Horvathové je vzhledem k vývoji společnosti a světa kolem nás nejen dobře načasovaná, ale také nevyhnutelná. „Nemáme na výběr. Buď se nám změna podaří, nebo už to nedoběhneme,” říká slovenská expertka, která působila v organizacích jako OECD nebo UNICEF a má zkušenost s redesignem kurikula, nastavováním vzdělávacích výstupů, jejich hodnocením i měřením hned v několika zemích.

Chceme měnit kurikulum tak, aby odpovídalo tomu, co se děti musí naučit pro 21. století. Dokážeme ale předpovědět, co budou potřebovat?

Neumíme samozřejmě předpovědět budoucnost, ale zároveň máme mnoho dat, výzkumů, trendů, které nám ukazují, jakým směrem se svět mění. Když mluvíme o tom, jak bychom měli měnit vzdělávání, je to na základě pozorování těchto trendů, které ukazují stále to samé – že je potřeba opustit memorování a mnohem více se zaměřovat na kompetence. Je to dlouhodobý trend, který ukazuje, jak se mění typ dovedností a kompetencí, které pro život potřebujeme. V 60. a 70. letech to byly dovednosti pro rutinní práce, pro ně bylo memorování vhodné. To se ale s každým desetiletím posouvalo a dnes rutinní kognitivní dovednosti zvládá umělá inteligence přesněji a lépe než člověk. Co umělá inteligence zatím nedokáže, to jsou složitější úkony vyplývající ze sociální a dalších ne-rutinních kompetencí. Budoucnost opravdu neumíme předvídat, ale zároveň umíme s velkou pravděpodobností ukázat, kam směřuje.

Změnu nese AI a klimatická změna

Které trendy považujete za určující a co to bude znamenat pro vzdělávání?

V první řadě je to umělá inteligence. Už když jsem pracovala v OECD a později v Center for Curriculum Redesign, tedy zhruba před deseti lety či pěti lety, viděli jsme v ní obrovský trend. Její rozvoj je ještě rychlejší, než jsme předpokládali, je to opravdu trend číslo jedna, který bude disruptivní pro celá pracovní odvětví. Lidé se základními vědomostmi nebo dovednostmi nebudou řadu prací vykonávat, protože umělá inteligence ji dokáže lépe. Proto se potřebujeme ve vzdělávání zaměřit na takové dovednosti a kompetence, jako je kritické myšlení, schopnost syntetizovat, schopnost rozlišit, co je pravda, efektivně komunikovat, vyjadřovat svoje názory.

Druhý obrovský existenční trend je klimatická změna, která bude stejně jako umělá inteligence pro naši společnost velmi rozvratná. Mnoho lidí bude migrovat a svět bude ještě více propojený a globalizovaný, což zvýší význam schopnosti podívat se na věci z jiného úhlu pohledu, domluvit se cizími jazyky. Ale jsou tu i další trendy, například narůstající nerovnost v rozvinutých společnostech nebo stárnoucí populace. Poroste tlak na mladé lidi, kteří si budou hledat své místo ve velmi nejistém prostředí, mnohem méně předvídatelném než dřív. K tomu budou potřebovat odolnost, schopnost poznat sebe sama, umět zvládat překážky nebo budovat mezilidské vztahy. Svět se neskutečně rychle mění a my opravdu budeme potřebovat jiný set kompetencí a dovedností než v minulosti.

Doplnit do stávajícího kurikula téma umělé inteligence tedy nebude stačit?

Podívejte se, kde se většina vzdělávacích systémů momentálně nachází. Nechci zevšeobecňovat, ale typické jsou například vzdělávací plány přeplněné detailními znalostmi, sklon k memorování, staré učebnice, pedagogické postupy, které nepatří mezi nejinovativnější, hodnocení, které vytváří na žáky tlak v tom smyslu, že pokud nemají dobré známky, nejsou schopní. Jenže detailní informace jsou dnes na Googlu nebo v chatGTP a my je nepotřebujeme nosit v hlavě. Zato potřebujeme chápat souvislosti a propojení mezi hlavními koncepty v různých oborech, abychom se dokázali orientovat a odlišit, co je a není pravda. Nikdo neříká, že nepotřebujeme vědomosti, jsou základ všeho, potřebujeme ale znát méně detailů než dříve. Je třeba učit se to nejpodstatnější a porozumět tomu do hloubky a v souvislostech, což se při učení zaměřeném na memorování často neděje.

Důležitý je také pedagogický přístup. Nestačí, aby studenti pasivně přijímali vědomosti a jejich osvojení prokazovali tím, že je reprodukují. Potřebují s vědomostmi aktivně pracovat, tvořit nové myšlenky, učit se řešit konflikty, pracovat v týmu, umět poslouchat názory jiných a zároveň potřebují být hodnocení podle jiných kritérií. Současné kritérium úspěchu, kdy správně odmemorují, co se naučili, a dostanou jedničku, absolutně nefunguje. Máme pak velmi mnoho jedničkářů, kteří jsou mimo školu ztracení.

Jak ale vybrat, co je opravdu podstatné? V Česku jsme nedávno zažili v rámci snahy o jeho redukci učiva vyostřenou diskusi o „škrtnutí“ Newtonových zákonů ze závazných výstupů kurikula. Jak v kontextu těchto diskusí vnímat pojem koncept?

Můžeme tomu říkat „big idea“. Při tvorbě kurikula se obvykle postupuje od vzdělávací oblasti přes předmět ke konkrétním tématům, na každé úrovni se přitom zaměřujete na to, co je nejdůležitější. Aby si žák mohl hlavní koncepty zapamatovat, nesmí jich být příliš mnoho a musí být opravdu zredukované na základní myšlenky. Zároveň čím více je možné koncept propojit s dalšími koncepty a dalšími vzdělávacími oblastmi, tím důležitější je, aby v kurikulu zůstal. Naopak koncept, který neumíme uchopit z jiných úhlů pohledu, v rámci jiných vzdělávacích oblastí, pravděpodobně až tak důležitý není.

Příliš mnoho detailů

Jenže dostat se ke konsensu, že právě tato „sada“ myšlenek shrnuje to nejdůležitější, není jednoduché…

Je důležité, aby o konceptech pro fyziku nerozhodovali jen experti na fyziku, ale také lidé, kteří mají vědomosti i z jiných oborů a dokáží se na výuku fyziky podívat z nadhledu. Pro experta je to složité, za důležité pro svůj obor považuje vše. Při tvorbě kurikula ale pracovní skupiny často tvoří právě experti v daném oboru, což znamená, že se zpravidla nic nebo skoro nic nezmění. Takové pracovní skupiny by měly být interdisciplinární.

S tím by asi nesouhlasili pedagogové na vysokých školách, kteří si často stěžují, že jsou dnešní studenti pro studium jejich oborů hůře vybavení než dřív.

Střední škola by měla zprostředkovat všeobecné porozumění danému oboru, ale nemělo by být vyžadované od všech studentů na stejné úrovni. Hloubka porozumění fyzice u studenta, který směřuje na humanitní obor, by měla být jiná než u budoucího studenta matfyzu. Místo toho se často snažíme do všech „dostat“ vše, co považujeme v dané disciplíně za důležité. Porozumění je pak limitované právě obrovskou kvantitou informací a učiva.

V České republice i na Slovensku jsme uprostřed procesu tvorby nového kurikula. Co je základ pro to, aby se změnu podařilo připravit a prosadit?

Nejprve je třeba pojmenovat, co je cílem reformy, aby pak bylo možné cíl rozpracovat a přetavit do zadání. U kompetenčně pojatého kurikula to znamená pojmenovat jednotlivé kompetence. Je také těžké na těchto věcech pracovat, když lidé, kteří kurikulum vytvářejí, nemají shodu na základní terminologii, nemluví stejným jazykem. Na Slovensku jsme takto vedli debatu o tom, co jsou gramotnosti, dovednosti a kompetence.

První krok je tedy definovat cíl, druhý definovat, co myslíme novými termíny, a třetí je shodnout se na koncepčním rámci, od kterého se budou odvíjet další nezbytné kroky, jako je tvorba vzdělávacích plánů, učebnic, příprava budoucích učitelů nebo stanovení toho, jak se budou měřit výsledky změny. Změna vzdělávání je systémový proces a nestačí změnit jen jednu jeho část. Můžeme napsat super dokument, v němž budou dobře definované a rozpracované kompetence, ale když na to nebude napojená změna ve vzdělávání učitelů a řada dalších věcí, tak se změna ve školách neuskuteční. Když se podíváte na vzdělávací systémy v Britské Kolumbii, Finsku, Singapuru nebo Walesu, kterým se podařila úspěšná reforma, vždy vycházely z nějakého koncepčního rámce.

V přednášce pro projekt Spolu k novému kurikulu jste nedávno jeden takový rámec představovala…

Je to čtyřdimenzionální rámec, který pojmenovává čtyři dimenze vzdělávání důležité pro úspěch ve 21. století – vědomosti (tradiční, moderní a interdisciplinární), dovednosti (jak dokážeme s vědomostmi pracovat), charakter (jak se chováme a angažujeme ve světě) a meta-learning (jak se dokážeme adaptovat, reflektovat své učení). Tento konkrétní rámec posloužil OECD jako základ pro vytvoření dalšího rámce, tzv. „learning compass“. Takové rámce slouží jako nástroj proto, aby se změny v ostatních částech vzdělávacího systému mohly sjednotit, přetavit nejen do podoby kurikula, ale třeba i do tvorby učebnic, s nimiž budou učitelé vzdělávající podle nového kurikula pracovat.

Zmínila jste také měření výsledků změny. Pokud je cílem rozvíjet kompetence, umíme jejich rozvoj měřit?

Je to možné, i když je to samozřejmě složitější než měření znalostí. Organizace Beyond Education, kde působím, právě na základě čtyřdimenzionálního rámce určila 12 kompetencí, které na základě výzkumu, včetně korelace s úspěchy v akademickém, pracovním a sociálním životě, identifikovala jako nejdůležitější pro budoucnost. Pojmenovala také, z jakých sub-kompetencí se skládají a jaké chování můžeme očekávat, když se tato kompetence bude projevovat. Na základě toho jsme vytvořili měřicí nástroj, který má odpovídající psychometrické kvality a je vědecky ověřený. Nyní působíme v sedmi zemích, kde se tento nástroj používá. Měření je jeden z nejdůležitějších nástrojů, jak přesměrovat cíle vzdělávání – co považujeme za důležité a na co se zaměřujeme.

Vrátím se ještě ke čtyřdimenzionálnímu rámci, v němž kladete stejně velký důraz jako na znalosti na rozvoj charakteru. Vyplývá i toto z velkých trendů, které budou formovat budoucí společnost?

Není to vlastně nic nového, vzdělávání ve starověkém Řecku nebo Římě bylo celé založené na rozvoji tzv. ctností. Industriální revoluce to změnila a my se teď k této tradici potřebujeme vrátit. Důraz na vědomosti spojený s důrazem na úspěch způsobuje, že lidé mohou zapomínat na etický rozměr člověka i společnosti. Jde o schopnost pojmenovat, jaké důsledky má to, co dělám, pro mne samotného, pro mé okolí i pro svět. O etický kompas, který mě bude vést při tom, jak používám vědomosti a dovednosti získané vzděláváním. Patří k tomu například i otázky spojené se současným rozvojem umělé inteligence a jeho potenciálními následky.

A dimenze pojmenovaná jako meta-learning?

Meta-learning se skládá ze dvou dovedností, metakongnice a růstového mindsetu. Metakognice je dovednost reflektovat, kde se nacházím a kam chci jít, a zvolit k tomu adekvátní strategie učení. Růstový mindset je o víře, že se díky svému úsilí a práci dokážu zlepšovat. Ve škole i v rodině si bohužel žáci často osvojují přesvědčení, že jejich úsilí na výsledku učení nic nezmění. Pak je těžké je motivovat k učení, které by jim i v dospělosti umožnilo se neustále adaptovat, což je důležité už nyní, ale bude to ještě důležitější v budoucnosti.

Daří se nám tyto principy přenést do probíhající změny kurikula? Může se podle vás vzdělávání v Česku a na Slovensku v příštích letech začít tímto směrem skutečně proměňovat?

Příležitost máme. Načasování je dobré a na Slovensku pro to máme vyčleněné i finanční prostředky z Národního plánu obnovy, i když samozřejmě je v systému silná rezistence a řada stakeholderů proces zpomaluje. Na druhou stranu ale vidím v České republice i na Slovensku lidi, kteří rozumějí tomu, co je třeba udělat a proč, a kteří mohou být ambasadory změny a pomoci přesvědčit ostatní. Velmi důležitá bude komunikační strategie a osvěta.

Potřebujeme radikální změnu

Nebrání změnám i to, že školství je z podstaty spíše konzervativní obor? Ne nadarmo jsou učitelé občas označováni za strážce hodnot.

My ale nemáme na výběr. Buď se nám změna podaří, nebo už to nedoběhneme. Proto je třeba klást velký důraz na osvětu, aby většina porozuměla trendům a tedy i tomu, proč je tak důležité, aby se na ně vzdělávací systém adaptoval. Vysvětlit jim, že to není jen další reforma, která má pedagogům přidělat práci, ale změna esenciální pro budoucnost celé země. Ano, dosáhnout změny systému je obtížné a o to víc to platí pro školství, které má obrovskou setrvačnost. Učitelé s dvacetiletou praxí přece vědí nejlépe, jak se má učit, a kdo jste vy, abyste jim radila? Jenže co když nevědí, co bude nejlepší za dvacet let? Proto je třeba pořád dokola vysvětlovat, co děláme, proč to děláme a že je to opravdu nevyhnutelné.

Pracovala jsem na reformách v několika zemích, například v Nizozemsku, ale také méně rozvinutých zemích, jako je Brazílie nebo Jihoafrická republika, jejichž vzdělávací systémy jsou mnohem komplexnější než vzdělávací systémy v České republice nebo na Slovensku. Ano, není to jednoduché, ale je to možné, pokud je tam uvědomění nevyhnutelnosti.

Máme jít cestou malé, evoluční změny, nebo cestou revoluce?

Musíte si uvědomit, že implementace takové reformy trvá minimálně deset let. Když si vybereme cestu evoluce a budeme postupovat na základě toho, na co je vzdělávací systém připravený, ať uděláme cokoli, bude to ve chvíli, kdy budou změny implementované, už zastaralé a nepotřebné, nakolik se svět rychle mění a vyvíjí. Neříkám, že učitele a vzdělávací systém nemáme brát do úvahy, oni jsou pro úspěch změny to nejdůležitější, ale když si zvolíme evoluci, budeme konstantně pozadu a zpoždění nikdy nedoženeme, protože systém na změnu nikdy připravený nebude.

Technologický pokrok přitom nyní není postupný, je exponenciální. Proto potřebujeme radikální změnu a musíme v souladu s tím nastavit cíle a koncepční rámec reformy. Vzdělávání se musí změnit stejně, jako se mění svět a společnost. Proto jsem zastáncem radikální změny, kterou nastavíme podle potřeb společnosti a ne podle toho, na co je připravený vzdělávací systém.

Můžeme se někde inspirovat?

Skvělý příklad je například Estonsko. Podobně jako u nás jde o ex-komunistickou zemi, je to stejně jako my malá země a je to také velmi efektivní systém, který dokázal mnoho s limitovanými financemi. Díky reformám, které udělali, jsou v rámci Evropy první nejen ve čtenářské gramotnosti, ale jejich žáci jsou také první, co se týká růstového mindsetu.

Rozhovor je součástí aktuálního vydání newsletteru bEDUin.