Povinné standardy a atestace pedagogů na středních školách

Marian Gurka od roku 1984 působí jako středoškolský učitel v Jihlavě. Ve svém textu upozorňuje na to, že vůbec neřešíme podstatu nedobrého stavu našich středních škol a neustále buď záměrně, nebo z nevědomosti sklouzáváme do řešení okrajovostí, které žádané zlepšení stavu či fungování našich středních škol rozhodně nepřinesou. Proto by do debaty rád přispěl s následujícími postřehy.

• Kraje jakožto zřizovatelé chrání své zájmy především ekonomické, skutečnou podstatu problémů ve školách neřeší. V posledních letech se kraje věnují především slučování škol (nazývají to optimalizace), které ke kvalitě vzdělání nepřispívá, vůbec nejsou stanovena jasná pravidla pro alespoň zachování kvality „optimalizovaných“ škol. Kraje své záměry obhajují nevěrohodně nebo zkresleně. Jde o sociální inženýrství podobné kolektivizaci zemědělství v padesátých letech dvacátého století. Nebylo by tedy prospěšnější řídit střední školy přímo ministerstvem nebo alespoň krajské školské úředníky ponechat v omezeném počtu jako servisní organizaci, bez možnosti zásadním způsobem ovlivňovat (či spíše narušovat) chod škol? (Údajně k „zestátnění“ škol došlo podle médií v Maďarsku, podobná úvaha se objevila na Slovensku). Jako ilustrace je „krásný“ příklad jednoho bývalého náměstka MŠMT, který v televizní diskusi přiznal, že od vzniku krajů jsou problémy s učňovským školstvím, ale na konci pořadu řekl, že na krajích jsou profesionálové, kteří jsou na svých místech…Je zajímavé, že v úvahách o „optimalizaci“ není ani zmínka o snižování počtu školských úředníků na krajích. Je nesmyslné, a právě neekonomické, aby jich tam seděly desítky. Co je alespoň trochu pozitivní v této otázce – ministr školství se již v médiích pozastavil nad rozdílným přístupem jednotlivých krajů ke středním školám včetně jejich financování, takže je naděje na zlepšení?  Nebo snad potřebujeme 14 malých ministerstev školství?

• Ředitelé škol mají dostat více kompetencí, plnou odpovědnost za školu a její fungování, ale mají být odpovědní přímo MŠMT a školní inspekci. Výběrová řízení na ředitele škol musí být ovšem ne předem jasná. Funkce je někdy trafika pro kamarády. Za ni jsou samozřejmě loajální ke zřizovateli a jejich rozhodnutí nejsou často přínosná škole, ale ekonomice zřizovatele.

• Co nejdříve zaveďte atestace pedagogů, kteří by se dovzdělávali na příslušných fakultách VŠ, byli by zváni na semináře či přednášky podle svých aprobací. Semináře (přednášky) by byly bodované a za určitý počet bodů by vždy postupovali po několika letech do vyšší třídy. Je reálné, aby během školního roku absolvoval pedagog minimálně dvě povinné akce, např. za každý svůj předmět jednu.

• ŠVP nebyly dobrým krokem, v některých školách může jít o únik od podstatných vědomostí a znalostí. ŠVP jsou záležitostí formální a jenom zatěžují nesmyslnými požadavky na bezobsažné formulace učitele. Měly by být zavedeny spíše povinné standardy, ale ve všech předmětech, ne pouze v maturitních.

• Větší pozornost věnujte sportu na školách, mladé lidi baví a má svůj smysl i třeba ve snaze zmírnit sociálně-patologické jevy. O tomto se stále mluví, ale v podstatě nic nedělá. Jednorázové akce na celostátní úrovni jsou téměř k ničemu. Mnozí ředitelé omezují sport, např. lyžařské kurzy, na které mimochodem nikdy nebyly a nejsou jasná pravidla jak pro žáky, tak pedagogy. Ideální by byly tři hodiny tělesné výchovy týdně. Je absurdní, že se nikdo nezabývá ani stávající kvalitou výuky předmětu tělesná výchova – na mnoha školách se třídy na hodiny nedělí, takže nejde vůbec o pohyb podle fyziologických zákonitostí, žáky nelze v tomto počtu nic metodicky učit, ale spíše o přežívání velkého počtu žáků. Jasně stanovte hranici – např. 15 žáků v jedné skupině, při vyšším počtu jde také kromě nekvality o rizika úrazů žáků. Vůbec se neřeší mimoškolní sportovní činnost, která není (případně směšně) pedagogům placena, přestože kvalifikovaný učitel podává plnohodnotný výkon a žáci se účastní se zájmem.

• Dalo by se uvažovat o zvýšení základního úvazku učitele SŠ o dvě hodiny týdně, ale při současném zvýšení platových tarifů o alespoň 10%. Ke zvýšení základního úvazku došlo někdy v devadesátých letech, jde samozřejmě o velmi nepopulární krok, kterého se politici obávají, ale je to možnost, jak zvýšit platy učitelů. Úvazky lze stanovit i podle jednotlivých předmětů (viz Německo).

• Učitelé by neměli být zatěžováni (nebo alespoň v menší míře než je tomu nyní) činnostmi typu inventarizace, dozory v jídelnách, ale i právě již zmíněnou tvorbou frází v ŠVP apod. Mají se hlavně vzdělávat a být co nejvíce ponecháni „svobodnými“ v rozhodování jak co nejlépe vzdělávat žáky, ale přitom být plně odpovědni za svoji práci kromě rodičů žáků i ředitelům a školní inspekci.

•  Úplně absurdní se pak jeví na pozadí nedávné tragédie ve Žďáru nad Sázavou snaha některých ředitelů udělat z pedagogů ochranku školy a „stavět“ je ve zvýšené míře před budovy a na chodby škol.

Marian Gurka je absolventem jihlavského gymnázia a dále pak Pedagogické fakulty UJEP Brno (dnešní MU Brno), kombinace tělesná výchova – občanská nauka. Nikdy nebyl členem žádné politické strany. Přes dvacet let učí na Obchodní akademii v Jihlavě, která byla 1. 7. 2014 sloučena s dalšími dvěma subjekty do OZS Jihlava.  Všechny své názory a podněty čerpá z mnohaletého pozorného sledování školského dění. Učitelská práce ho podle jeho slov stále baví a k nedostatkům či podivnostem českého středního školství, které nevidíme nebo nechceme vidět, se vyjádřil již vícekrát (např. v Učitelských novinách).