Náš stát trpí schizofrenií místní samosprávy a centrální státní správy. Největší problém je v krizovém řízení, říká ředitel jedné ze zaplavených škol

Předpovědi meteorologů byly v polovině září děsivé a ukázalo se, že i přesné. Především na Moravě spadly rekordní srážky, které s sebou přinesly povodeň horší, než byla podle pamětníků ta z roku 1997. Zaplavenou školu dodnes řeší i ředitel Petr Studnička ze ZŠ a MŠ Zátor na Bruntálsku, jednom z nejpostiženějších okresů. „Jako rozhodující okamžik vidím příchod armády, která pomohla nejen fyzicky, ale i zkušenostmi s krizovým řízením,“ vzpomíná na nepříjemný začátek školního roku.

Jak jste se na situaci připravovali dopředu? Plánovali jste společně se zřizovatelem, sami jste něco dělali?

Měli jsme zkušenost z roku 1997, mnozí z nás povodně zažili, takže jsme se spontánně rozhodli, že vystěhujeme, co jde. Přišlo také varování od zřizovatele, které dostali z kraje, že platí stav ohrožení. Orientovali jsme se podle úrovně vody v roce 1997, ale nakonec to bylo místy až o 110 cm víc.

Co se podařilo zachránit?

Zachránili jsme větší část movitého majetku, ale nemovitost byla zatopená, včetně dvou venkovních hřišť. Máme rozsáhlé sklepení pod celou budovou a voda bohužel zdolala i přízemí. V tělocvičnách bylo po pás vody. Venku to bylo divoké, celé okolí školy se změnilo v rozrytou plochu, proud unášel spoustu velkých a těžkých věcí a ucpaný most se stal hrází, která vyhnala řeku podstatně výš než v roce ’97.

A škola je v záplavové oblasti?

Ano, jsme zhruba 100 m od koryta řeky, na hranici dvacetileté a stoleté vody. 

Říkal jste, že vám přišla od zřizovatele informace. Přišla s tím i pomoc či doporučení, co máte dělat?

Přiznám se, že jsme ani žádnou další informaci nepotřebovali, a tedy nečekali. Z varování bylo jasné, že riziko záplav je velké. A informací bylo v médiích tolik, že jsme udělali raději vše, co udělat šlo.

Vy jste se nějak aktivně zajímal o to, co máte dělat? Vezmu situaci z naší oblasti – město kousek za Prahou, pod kopcem je Vltava a starosta velice často o situaci informoval na sítích, jak situace vypadá a jaké jsou prognózy, snad dvakrát denně zasedala Bezpečnostní rada obce. Dělo se i u vás něco podobného?

Ano, kontaktoval jsem obec a domluvili jsme se, co a jak. Člověk věděl, že mají sami dost práce s evakuací, na nás bylo jen postarat se o majetek, který máme jako škola svěřený. Máme dost zaměstnanců na to, abychom to zvládli. Věděli jsme, co je potřeba udělat. Už v pátek jsme usoudili, že je potřeba školu vyklidit. V sobotu jsme to se školníkem pro jistotu zkontrolovali a zvedli věci ještě výš, dali výtah nahoru, zavřeli ventily, odpojili vše, co šlo.

Probíhají kurzy pro primátory či starosty, kde jsou odborníci z IZS a podobné důležité informace jim předávají. Zúčastnil jste se dříve něčeho podobného? Nabídl vám to někdo?

Ne, my se školíme klasicky – BOZP, první pomoc a požární ochrana. Živelné pohromy jsme extra neřešili, standardně se řeší jen nácvik evakuace v případě požáru. Ale jednorázové předání informací nebo školení je stejně k ničemu, potřebujete to zažít a opakovaně cvičit, dát to „do těla“.

Problém je krizové řízení

Kde byl tedy ten největší problém během současných povodní?

Z našeho pohledu nebyl problém před vylitím, ale v tom, co nastalo poté. Je to problém krizového řízení, lidé potřebují vědět, co mají dělat a kdo jim pomůže. A to se ukázalo jako velmi problematické. Nebyli jsme připraveni. Nikdo nečekal, že to bude tak masivní, tak drsné. Bylo to daleko prudší a rozsáhlejší než v roce ’97 a to nás zaskočilo. Tehdy se to hodnotilo snad jako pětisetletá voda a nikdo si nedokázal představit, že by se to opakovalo, natož překonalo. Přišlo to rychle a nejvíc nás potrápila práce s informacemi.

Jak to? Předpověď meteorologů byla opravdu poměrně přesná.

To ano, předpověď říká, kolik vody spadne a jak vysoko bude hladina při kulminaci. Ale mění se to a neřekne vám, kam až se voda dostane do šířky. Navíc v té době se k těm informacím nedalo dostat: spadla elektřina, přestal fungovat plyn, voda, kanalizace, telefony, internet, cesty. Nedalo se nikam dovolat ani dostat, lidé zůstali uvězněni. Jediným spojením se světem zůstal vrtulník nebo člun. Nikdo netušil, kde se to zastaví. 

Vzpomínám si, že jsem tehdy vyběhl na kopec nad Krnovem, kde byl signál, abych zjistil, co se děje se školou. Místostarostka Zátoru mě prosila, ať zkusím zjistit aspoň okamžik kulminace, nevěděli nic. Začala se šířit poplašná zpráva, že se protrhl poldr nad Karlovicemi a na Zátor se žene ještě větší vlna.

A to jste řešil jak? Jak jste jim ty informace pak předal?

Zkoušel jsem krizové linky, které byly tehdy na sociálních sítích zveřejněné, mobilní i pevná na krnovský krizový štáb, ale dovolat se absolutně nedalo. Signál kolísal. Jednou to zazvonilo, pak to spadlo. Využil jsem toho, že jsem znal některé lidi z krnovského štábu a psal jsem přímo jim.

Co vám říkali?

Jejich odpověď byla nepublikovatelná. V podstatě zoufalství nad děsivou spouští. Byl to strašný pocit bezmoci, že ani na krizovém štábu jsem ničeho nedosáhl. To není kritika, ale ukázka rozsahu té katastrofy. Krnov měl tu smůlu, že kromě prudkého proudu šla voda i do šířky, bylo zaplaveno 80 procent rozlohy města. V Zátoru naštěstí přišla rychle na pomoc armáda, myslím, že hned třetí nebo čtvrtý den od vylití.

S nimi to probíhalo jak?

Ať si o armádě říkáme, co chceme, začalo to podle mě fungovat. Těch pár dní předtím to bylo opravdu šílené. Byly tam údajně úniky plynu a slyšel jsem lidi volat: „Běžte pryč, běžte pryč, může to bouchnout!” Bylo potrhané vedení, vodovody, všechno. Lidi byli v takovém živočišném modu a snažili se něco dělat, ale bylo to neuspořádané a zmatečné.

Co se tedy dělalo první?

Na jednom z prvních krizových štábů se nejdřív odškrtával seznam lidí, jestli jsou živí. Tady neuvěřitelně zafungoval jakýsi vesnický rozměr: každý zná každého, lidi o sobě ví, kdo je na dovolené, kdo kam jel, kdo je nemocný a tak. Spoustu zmatků zachránila tahle místní znalost. A taky to, že lidi na vesnici jsou praktici. Nepřemýšlí dlouho, ale jdou a dělají. Každý vezme, co má – traktor, pickup, lopatu, kýbl – a začne dělat, co umí. Takže třeba hospoda vařila hned, traktory od lesáků jezdily, borci na čtyřkolkách a další obyvatelé se zapojovali.

Nechci situaci zlehčovat, ale když vás poslouchám, působí to na mě spíš jako tsunami než jako povodeň, kdy prší a hladina řeky se postupně zvedá.

To zvedá, ale jakmile se to vylije, letí to do šířky. Samotná kulminace byla ještě rychlejší, během poslední hodiny to vyskočilo snad o metr. To máte už jen minuty na reakci. Domy blízko koryta to lámalo na kusy, uplavala dokonce výrobní hala! Navíc trosky zaseklé pod mostem vytvořily hráz a voda to vzala okolo – a výš.

Ve škole máte škody velké, podcenili jste situaci?

Jsem si jistý, že ne. Kdo zažil povodně v roce 1997, tak to má „zapsané v těle“. My jsme věci ve škole prostě už neměli kam výš dát. Zbytek je spíš otázka na vedení obce, respektive ani oni nemohli udělat o moc víc. Náš stát trpí schizofrenií místní samosprávy a centrální státní správy – to jsou dvě koleje, které se prostě nedaří napojit. V krizi přijde armáda, ale to nestačí. Je to myslím takové dědictví starých totalitních časů. 

Přehrada se tu plánuje skoro sto let a pořád se to přehazuje jako horký brambor. To je naše česká povaha, nechceme za nic převzít odpovědnost. Hlavně si to s nikým nerozházet! Trpíme mentalitou kolektivní nezodpovědnosti, alibismu a úřednického strachu. Jenže to nefunguje. Nejde donekonečna potlačovat rozum a smysl pro odpovědnost, na kterém staví úspěšné státy. Největší problém vidím v krizovém řízení, to neumíme a nemáme zpracované.

To, jak takové situace organizovat?

Ano. Vezměte si, že ti lidé, co to měli na starosti, byli najednou 16 hodin denně v práci. Do toho mají svoje rodiny, svoje vytopené domy a stejně museli fungovat. To můžete být superman a neobstojíte, je to nelidsky náročné. Potřebujete pomoc zvenku. Fungovat to začalo opravdu až po příchodu armády.

Takže byste chtěl, aby přišla dřív?

Ideálně pár dní dopředu, když byla předpověď, jaká byla. My jsme opravdu dost dobře tušili, že to bude velký problém a taky se to vyplnilo. Systém je, podle toho, jak mi to bylo vysvětlené, nastavený tak, že si musí starosta o pomoc armády říct. A to vidím jako zásadní průšvih. 

Toto nebyla chvíle, kdy si má starosta rozmýšlet, jestli si o něco řekne, nebo ne. To je chvíle, kdy by měla armáda od určité úrovně předpokládaného rizika nastoupit a klidně ve vybraném území bivakovat předem. Nic by se podle mého nestalo, kdyby armáda naložila vojáky na auta, vybrala si ve spolupráci s postiženými obcemi místo, kde by mohla rozbít tábor a být tam radši dřív než později. Navíc úplně stejné nelogismy jsem viděl u vojáků – když něco potřebovali z centrály, hledali cestu jak obejít hierarchii padajícího rozkazu, protože sami věděli, že se těch věcí nedočkají, respektive o dva dny později, než když si to „obšlápnou“ sami.

Co by tedy podle vás do budoucna pomohlo?

Vypracovat tyto postupy, protože u nás stačil jeden zkušený voják, který očividně něco podobného už zažil, vzal to pevně do rukou, ostatním se odlehčilo a mohli začít fungovat. Problém je podle mého v jakési nepropustnosti vrstev jednotlivých složek. Ať už státní správy, nebo samosprávy, protože máte působnost obce a pak záchranných složek, které zase působí úplně na jiném principu. Samospráva má minimum nástrojů. U nás to vyřešili až armádou a postavili ji nad ostatní složky IZS. 

Pak je podle mého potřeba zapracovat informačně na krizových plánech. Aby byl jeden jednoduchý systém, kdy budou všichni vědět, co mají dělat, a povinně ho všichni z vedení obce či města znali a byli proškolení.

U nás ve škole bych chtěl tyto živelné pohromy taky zpracovat a vědět přesně, co má kdo za úkoly. Co má udělat školník, co už elektrikář nebo odborník. Pro tyto situace poučení nemáme. Ale to musí zpracovat expert. Nebezpečí může přijít nejen v souvislosti se živly, ale třeba i s válečným ohrožením. Zvládání těchto situací se nedá naučit jinak než na bázi častého opakování.

Stejně jako třeba požární cvičení?

Mám pocit, že jsem zaměřením na teorii, ale tyto věci se fixují takzvaně do těla. Když to jednou zažijete, tělo si přirozeně vybaví, co dělalo před těmi 30 lety a jednáte podobně. Když ji nemáte a ani jste netrénovali, nevíte, co dělat. Hodně to souvisí s procedurální pamětí – ty postupy se nám ukládají jako procesy, je to téma pro psychology a kognitivní vědce.

Nic takového se doteď nedělo?

Nemyslím si a rozhodně ne zážitkovou formou. Nestačí jednou zapumpovat na figuríně při školení první pomoci nebo jedna cvičná evakuace ročně. Chce to několikrát ročně cvičit, simulovat krize, aby byl člověk ve své tělesné reakci připraven. Jinak ztuhne a je hotovo. Lidský mozek v krizových situacích přepíná na jiný režim, a když se nemá, o co opřít, začne chaos.

Budete to teď vy sám ve vaší škole iniciovat přes zřizovatele? Nebo se to budete snažit zajistit sám?

Rozhodně s odstupem času a po zpracování základních škod něco udělat chci. Teď mají zasažení ředitelé dvě funkce, kromě ředitelování a chodu školy jsou taky Bořkové stavitelé. Opravdu je toho teď hodně a plánuji si v horizontu týdne či dvou sednout se starostkou a probrat věci i tohoto typu. Protože teď je doba, kdy se z toho můžeme poučit – to trauma je živé. Jakmile to necháme ještě měsíc či dva, už nikdo nic nevytvoří. Minimálně si sepsat zkušenosti, doporučení, co by bylo dobré udělat, co se povedlo, co se nepovedlo a na čem je jednoduše potřeba ještě zapracovat.

Děti jsou podivuhodně pružné

Když jste teď Bořek stavitel, jak vypadá situace ve škole?

Teď je to u nás technické a pragmatické. Škody máme v přízemí a sklepeních, obrovskou paseku udělala voda venku: dvě hřiště jsou úplně pryč, zázemí kolem školy taky, park byl pro děcka nádherným místem pro učení se venku. Tělocvičny to odnesly asi nejvíc – jsou v mezisuterénu. 

Ještě teď pod povrchem čvachtá voda a nad tím tančíme s humanitární pomocí. Obec ji neměla, kam jinam dát. Přijížděly hrozné tuny nekoordinovaného materiálu. Teď už to konečně půjde pryč a nás čeká otlučení omítek a zřejmě i vytrhání umělého povrchu. Nechtěli jsme se unáhlit, ne vždy je potřeba všechno oholit na cihlu.

A kdo tohle všechno udělá?

V začátku tyhle věci některé obce stihly v rámci dobrovolnické pomoci, kdy do budov přišli lidé s kladivy a vymlátili to. My jsme tak rychle nepostupovali, protože byla velká možnost zranění, a navíc jsme odklízeli bahno a štěrk. Měli jsme spoustu práce s tlakovými stroji, abychom to dostali ven ze sklepů. 

Dobrovolníci vyházeli několik stovek kýblů, ale pořád to byl zlomek toho, co bylo potřeba, takže na řadu přišla těžká technika. Vojáci celý měsíc pracovali také. Jsme po fázi hrubého odbahňování a vyčištění objektu. Řešíme vše se zřizovatelem. 

Dva týdny se neučilo, učitelé pomáhali, jak se dalo, bylo to spontánní, nic jsem nařizovat nemusel. Praxe byla taková, že kdo mohl a nezachraňoval vlastní rodinu a dům, přišel. Bylo potřeba to provést co nejrychleji.

Proč?

Kvůli výuce. Byli jsme rychlí hned ten první týden, kdy jsme přízemí připravili k provozu. Chtěli jsme otevřít hned, ale přišla varovná zpráva od armády, že se vyskytly nakažlivé nemoci a ve sklepech se ještě hodně vyklízelo, takže jsme se rozhodli výuku posunout ještě o týden. Otevřeli jsme od pondělí v plném provozu, ale jen díky tomu, že máme pěkně spravené podkroví. Prostě jsme všechno v budově „šoupli” o patro výš.

Co ještě budete muset řešit?

Finance. Je náročné cokoliv odhadnout. Pojistka nekryje všechno, jsou údajně i nějaké dotace přes obec, pak jsou i dary od veřejnosti. Pro každého ředitele je teď hodně těžké posoudit, co všechno se bude muset opravit a kolik to bude stát. 

Všechno to lítá plus minus v milionech, u větších škol v desítkách milionů. Budeme muset vydatně plánovat se zřizovatelem a pak taky sehnat odborníky na technické věci, jako jsou postupy sanace nebo ochrana před mrazem. Další věc je pak dopad na děti, ten také nezjistíme hned. Zatím to vypadá, že jsou podivuhodně pružné.

Že si to tak neberou?

U nás se ukázalo, že nejdou tolik do stresových reakcí, jak se říká všude v médiích. Je to trauma, jako psycholog vím, že to traumatickou stopu zanechá, ale ty děti mají úžasnou absorpční schopnost. Někdy to braly spíše jako dobrodružství. Ale to se bude pomalu měnit s tím, jak se budou odvíjet osudy jednotlivých rodin. 

My školního psychologa nemáme. Krátce jsme zaškolili učitele ke zvládnutí adaptace těsně po povodni, ale dál budeme muset hledat řešení. Hodně dělá síla kolektivu a takzvaného sociálního rytmu: Co nejrychleji se vrátit do normálu, i za cenu provizoria v učení. Jakmile děti začnou rytmizovat, mnohé jistoty se jim vrací. Přijde pocit, že svět je zase v pořádku. Za každou cenu jsme se chtěli vyvarovat uzávěry typu covidové pauzy. Máme tedy naději, že dopady nebudou tak velké.