Povolební …

O té neděli povolební vydali jsme se společně s životní družkou k večeru do obecní hospody. Nikoliv kvůli volbám, leč kvůli jídlu s přáteli. Ale volby ‒ jak jinak ‒ nastoupily na scénu, ještě jsme za sebou ani nezavřeli dveře lokálu. „No teda!“, zvedl od kulečníkového stolu hlavu Bert. „Vy tam v tý Praze fedrujete pořád technický vzdělání a pak volby dopadnou takhle!“ Uchechtl se, zaujal pózu, za niž by se nemusela stydět cover-girl z Playboye a mohutným třeskem rozhýbal koule na stole.

Bude nutno pár věcí vysvětlit. Z výroku bylo zřejmé, že Bert nebyl s výsledkem voleb spokojen. Zřejmé ale nemusí zcela být dvě další dimenze jeho promluvy. Zaprvé: Byl to žert. Bert je kamarád, sdílíme společného koníčka, má bystrý rozum a rychlý vtip. Navíc ví, že my oba pracujeme oboru věd o člověku, a že se fakt nezabýváme „fedrováním“ technického vzdělání. Ne, že bychom proti němu něco měli. To rozhodně ne! Ale věnujeme se prostě jiným tématům. Jeho fórek nám adresovaný je srovnatelný s absurditkou typu, jakoby psychiatrovi (je to přece doktor!) vyčítal, že hodně operuje žlučníky. A pokud jde o Prahu: dojíždíme tam za prací.

Zadruhé: Za vtípkem jsem vnímal něco víc. Humanitní vědy by se měly docela snažit! A měly by mít ambici i něco skutečně ovlivnit. Že to dělají? Aha, tak teď to ale nebylo zrovna moc patrné. Když to celé posunu do „svého jazyka“, může to znít i takto: Kdyby byli Češi vzdělanější prakticky v psychologii či komunikační nauce, v etice či v sociologii každodennosti apod. a – rovněž se zřetelem k praktickému využití v životě! – i v mediálních naukách, historii či kulturní antropologii (dá se to, prosím, učit tak, aby z toho měly něco i děti, vážně), zřejmě by tu bylo o něco méně lidí, kteří jdou do voleb docela bezbranní.

Co myslím slovem bezbranní? Tak třeba: Naletí na manipulace; řídí se primárně emocemi vyplývajícími zhusta z jejich všelikých úzkostí; bojí se čehokoliv jiného, včetně jiných myšlenek, než které sami zastávají; mají nižší úspěšnost v rozpoznání divadýlek a klamů nebo je naopak vidí všude; nepracují kriticky s informacemi; nepoznají deprivanta či psychopata (byť se jim na něm může „něco nezdát“). Ano, vím, vím! Na tohle všechno má každý své nezadatelné právo. Nikdo mi nemůže zakázat, abych lumpa považoval za dobráka. Horší je, když veden touto tezí, začnu prakticky konat … Taky vím, že tohle všechno je hrozně těžké a že se tomu nedá naučit tak spolehlivě, jako třeba základním slovům jazyka englického. Tahle oblast poznání je tak bytostně lidská, a to se všemi přednostmi i vadami této skutečnosti, že se nemůže vzděláním stát prostě a jednoduše neproblémovou. Ale dá se tomu učit. A dá se to vylepšovat. Asi to moc neděláme, nebo ani neumíme udělat lépe.

Zřejmě by stálo za to nejen obecně ‒ a oprávněně ‒ vyzvedávat význam humanitního vzdělání, ale zamyslet se nad jeho koncepcí. Míním tu hlavně použitelnost tohoto vzdělání. Ano, vím od psychologů učení, že i prosté seznamování se (třeba!) s dějinami bez nároku na jakoukoliv „aplikaci“ může fungovat coby kultivační síla. Jenže pokud zůstaneme jen na tom, něco (třeba i tomu) dějepisu bereme. Přesah do tady a teď. A totéž může (možná kupodivu) stejně platit třeba o ryze akademickém způsobu výuky psychologie. Žák sice jakžtakž ví, co je retikulární formace, ale tam, kde by mohl vyjednávat, hádá se.

Když jsme u toho, myslím, že ono je to vlastně celé ponejvíce o psychologii. V Otázkách Václava Moravce (ČT 24) k ní nakonec došli i právníci Kysela a Přibáň, symboly vysoké odbornosti. Volební výsledky jsou často diktovány úzkostmi, jimiž mnoho lidí ve světě příliš rychlém a měnlivém a tak dále, trpí. S jejich strachy a úzkostmi se ale i cíleně pracuje. Strach je pro politiky postrádající morálku, mající problém s demokracií, mocensky posedlé a tak podobně nástrojem manipulací. Jenže je tak současně nástrojem štěpení společnosti. S odkazem na výzkumy zmínili debatéři to, že pro mnoho lidí není třeba ani tak důležitá příležitost práce jako spíše vlastní identita a onen pocit ohrožení ‒ kdo jsem a kdo mne ohrožuje? Jasně ‒ migranti! Nejsou tu… No a co, přijdou! Vypadá to, že svou identitu dílem ohrožujeme i my sami … pokud někdo musí sebe samého „definovat“ přes někoho jiného (v tomto případě přes „nepřítele“, ať už je to kdokoliv), může to indikovat, že má problém.[1]

Dá se s tím tedy v rámci organizované edukace něco dělat? Ano, dá. Prostě více učinit učivem žáka samého. Jde to. „Subject is me“ ‒ „předmět jsem já“, napsali do titulu jedné knížky dva Američané už na konci 70. let minulého století. Vytrhnu teď z kontextu jedno téma: Nejen ve zmíněné debatě, ale i v řadě komentářů či analýz ve slušných médiích se opakuje v souvislosti se oním štěpením společnosti, s volbami, s extrémními postoji či nabíhání si na vidle pokleslých typů populismu slovo „úzkost“ (resp. strach a podobně). Co s tím? Nemusí jít rovnou o práci pro psychoterapeuta. Např. průřezové téma „osobnostní a sociální výchova“ v kurikulu pro základní školy a gymnázia má tematický okruh „psychohygiena“. V něm by se měl žák zabývat tím, jak na to, aby se stresům, frustracím a jiné zvířeně vyhnul nebo aby je zbrzdil. A když už ho posednou, jak s nimi nakládat, aby co nejméně škodily. Ono „jak na to“ jest venkoncem známo. Cest je povícero. Za všechny jen (velmi zjednodušeně!) tři: práce s vlastním tělem, kritický rozum, opora o vlastní pozitivní rysy. A tak dále. V rámci učení se o sobě by všeobecné vzdělání mělo poskytnout praktickou šanci vyzkoušet si to i ono. Zatím to ale moc nejde (i když je to povinné; proč?, o tom zase jindy). Nicméně, v naší zemi budou i další volby, takže i z tohoto důvodu bych na takové vzdělání nezapomínal (láčkovci, bitva na Bílé hoře a gerundivum s gerundiem se snad na mne nebudou zlobit).

[1] Mimochodem, zrovna psychologové či psychiatři v podobných TV debatách prakticky nezasedají. Politologové, právníci, sociologové (nejspíš ti od výzkumů mínění, preferencí a žebříků), ale psychologové pramálo. … nakonec, možná je to pro ně dobře. Pokud by chtěli dostát své profesi a neřečnit jen v obecných floskulích, nemohli by nebýt neosobní. A kdyby byli osobní, stali by se promptně lovnou zvěří pro občany hledající onoho nepřítele a rovněž pro různé zamindrákované činovníky a jejich mediálně hvězdné advokáty …  To ale neznamená, že se občas nemůžeme s  názory některých z nich seznámit např. i na seriózních serverech. Na druhou stranu si ovšem přečteme i to, že „diagnózy na dálku“ jsou neslučitelné s profesní etikou zdravotníků. Inu, je to těžké …