Pozastavit inkluzi znamená opět ji hodit na školy, které ji dělaly zadarmo

Roční zkušenost se společným vzděláváním paradoxně sblížila názory odpůrců a zastánců inkluze

Dá se zhruba po roce shrnout, jak se díváme na to, čemu poněkud nepřesně říkáme inkluze? A co v tomto směru navrhují někteří nově zvolení politici?

„A jestli budete mluvit s tou Valachovou, tak jí vyřiďte, že kdybych jí dostala do ruky, tak jí za tu inkluzi přetrhnu. Vůbec nás na to nikdo nepřipravil.“ – „Není přece možné plošně nařídit všem školám inkluzi. Žádáme její pozastavení a vyhodnocení.“

To první je typický učitelský či ředitelský výrok, to druhé běžný výrok politika. Pokud se pohybujete mezi učiteli a řediteli, nemůžete než konstatovat, že nadávání na inkluzi je prakticky všeobecné. Daleko zajímavější je však doptávat se, proč jsou s onou „inkluzí“ ti či oni právě teď tak zásadně nespokojeni.

Je totiž třeba si ujasnit, co přesně se to loni 1. září změnilo. Nebyla nařízena „plošná inkluze“ ani zrušení praktických a speciálních škol, jak se větší část populace včetně té učitelské domnívá. Inkluzi jako právo rodiče vybrat si školu pro své „jiné“ dítě máme v zákoně od roku 2005, děti ze specializovaných do běžných škol tedy přecházejí už dvanáct let a počet speciálních i bývalých praktických škol se za poslední rok téměř nezměnil.

Od loňského září se ale změnil systém financování. Každé škole, která vzdělává dítě s nějakými speciálními potřebami (to může znamenat, že je dítě na vozíku, nevidomé, s vadou sluchu, po mozkové obrně, mimořádně nadané, s jednostranným talentem, s nějakou výchovnou poruchou a tak podobně), stát garantuje, že na to dostane peníze. To je dobře, protože dřív to tak nebylo. Ale aby je mohla dostat, musí každé takové dítě projít znova (či poprvé) poradnou. A poradny nestíhají.

Problémy, na něž si ředitelé stěžují, jsou především problémy spojené s přechodem z jednoho systému financování na druhý. Stížnosti na složité vycházení s dětmi se také vyskytují, ale spíš se setkáte s tím, že byť dostanete peníze, sehnat za ně přijatelného asistenta je obtížné. I přes zvýšení platu je to pořád špatně placená práce a asistentů je najednou potřeba mnohem víc. Když se učitelů doptáváte dál a oni od obecného nadávání přejdou ke konkrétním výhradám, většinou je jejich obsahem právě toto. Dlouhé čekání na posudky, víc papírování a nedostatek kvalifikovaného personálu.

Nenastalo to, o čem se před rokem a půl tolik diskutovalo, tedy příchod nezvladatelných dětí z praktických škol, které zhorší kvalitu vzdělávání. Jednak ne každé dítě, které přijde z praktické školy, znamená výchovný problém, jednak jich přešlo minimum. Momentálně udávané číslo jsou zhruba tři stovky, což je při více než čtyřech tisících základních škol opravdu malé číslo. V naprosté většině škol žádné nové dítě nepřibylo, případně jde o jedno dvě děti ve škole. Častější je, že některé děti při nástupu do první třídy směřují do běžné, ne speciální školy.

Zajímavé je sledovat, jak se proměnila rétorika těch, kteří ještě na jaře roku 2016 varovali před zkázou českého školství a přívalem tisíců nezvladatelných. Ano, i dnes zopakují, že je to nezodpovědný experiment na dětech, ale především mluví o tom, že je na školách nedostatek speciálních pedagogů a že asistenti mají obvykle jen několikatýdenní kurz a minimální kvalifikaci. A že kdybychom chtěli dělat tu inkluzi pořádně, tak… Až pozoruhodně se přiblížili tomu, co říkají dlouholetí zastánci inkluze a lidé ze škol, kde je společné vzdělávání víc než deset let běžné.

Například na debatě, která probíhala minulý týden v rámci takzvaného Festivalu pedagogické inspirace, se diskutující kromě jiného shodli, že stát by měl masivně investovat do druhého pedagoga v každé třídě. A bylo by na ředitelce či řediteli, jestli do té třídy pošle párového učitele, specialistu na děti s nadáním, asistenta nebo speciálního pedagoga. Podle toho, co opravdu v konkrétní situaci potřebuje. A to je v každé škole a třídě jiné. Řešilo by to jak problémy inkluze, tak problémy velkých tříd a zvýšilo by to efektivitu vzdělávání. Tohle by byl krok, který by opravdu pomohl a pravděpodobně by se na něm shodli i dosavadní názoroví oponenti.

A právě zde, tedy v zásadně vyšší investici do lidí, je skutečný problém. Náklady na změny financování společného vzdělávání jsou vyšší, než ministerstvo školství předpokládalo. A protože ještě rok bude probíhat nové posuzování dětí a jejich potřeb, je velmi pravděpodobné, že dál porostou. A není jisté, jestli na ně budou v rozpočtu rezervované peníze. Nejen v příštím roce, ale i v těch dalších letech. Pokud ne, je to opravdu průšvih. Tady musí stát dodržet, co školám slíbil.

I proto jsou politické výroky o pozastavení a posouzení povinné plošné inkluze nesmyslné (poslechněte si například Jiřího Miholu z KDU – ČSL v pořadu Reportéři).  Jednak posouzení už máme – docela podrobnou a věcnou zprávu České školní inspekce z letošního října. Říká víceméně totéž, co je tu napsáno. A co by znamenalo „pozastavení“, to už vůbec není jasné.

Že přestaneme dávat peníze běžným školám, které nesly břímě inkluze po léta prakticky zadarmo? Že zase necháme rodiče zoufale obíhat školy a hledat takovou, která bude vůči jejich „jinému“ dítěti vstřícná? Způsobili bychom tím jediné: že ty vstřícné školy, kde počet takových dětí přesahuje i třetinu či polovinu, by byly ještě přetíženější. Jako systém máme šanci zvládnout inkluzi bez problémů. To ale neplatí o školách, na které se sesypou rodiče jako na poslední záchranu v nevstřícném systému.

Krok ke společnému vzdělávání, který jsme učinili před více než deseti lety, byl správný. Stejně jako loňská změna financování, byť se jí dá oprávněně leccos vytknout. A je na politicích a státu, aby dodrželi, co slíbili. O zásadním zvýšení investic do vzdělávání mluvili před volbami všichni.

Text byl psán pro web Týdeníku Respekt.