Pozitivní přínosy státní maturity

K textu Co je třeba řešit kolem státní maturity? Od M. Chvála na http://www.eduin.cz/clanky/co-je-treba-resit-kolem-statni-maturity/

Děkuji Martinu Chválovi za věcnost a přesnost. Za důležitou považuji zejména poznámku o tom, že je třeba podporovat pozitivní přínosy státní maturity. Protože patřím spíše k jejím úplným odmítačům, vždy mě zajímá přesné vymezení, co tedy a komu má přinášet dobrého.

A tím se otvírá i problematika u nás málo řešená – co je to „dobré“, když to probíráme s rozumem a ne jen jako spontánně vytrysklé dojmy. Rozhodně bychom měli v tom dobrém rozlišovat, co dobrého dává státní maturita úřadu, výkonné moci, a co dobrého dává žákovi, který k maturitě letitým studiem směřuje, a co dává učiteli, který chce poctivě žáky k dobrému připravit, a co dává státní maturita dobrého učiteli, který se třebas unaven a vyhořelý nehodlá už moc angažovat. (I na tyhle učitele je třeba myslit, protože i oni mají v rukou děti a studenty a jejich budoucnost. O učitelích skutečně mizerných musíme myslit taky, a ne jen ve stylu „vyrazit“, protože to se jednak v dnešním českém školství udělat moc nedá, a jednak je to zásadně negativní politika, jež nikdy moc dobrého nepřinese a víc poškodí celek.) A co dobrého dává jednotlivé škole.

Tedy a) co státní maturita dobrého přináší úřadu a řízení:

1. Nejspíše data potřebná k řízení školství.

2. Dále pak otevřením dat z maturit se nám lépe vynoří to, co je nejtěžší: jak činit nějaké závěry a nějaká vážná řídící rozhodnutí z těch dat. I kdyby byla velmi přesná, čitelná – co ale opravdu znamenají o učení a o výuce? To je to nejcennější, protože podle toho se pak mají dělat ta státní rozhodnutí, ne jen z velikosti čísel! A je to taky to nejtěžší, a mnozí příznivci přesných dat na to bohužel trochu zapomínají, nebo to považují za málo důležité. Učení a výuka totiž probíhá na velmi osobní, nikoli na statistické a masové úrovni. Čili ta rozhodnutí smějí být jen taková, která neporuší ten ryze osobní průběh učení žákova a vyučování učitelova. Nikoli Martinovi (ten to zná), ale obecně připomínám, že tuhle osobní stránku vzdělávání dnešní velké výzkumy hodně potvrzují a podporují. Problémovost státní maturity tedy hezky upozorňuje „řídící orgány“ a jejich mozky na to, že problematika není nic samozřejmého a že i oni musejí hodně přemýšlet, stále se učit a být si vědomi své životní zodpovědnosti za životy žáků a studentů.

3. Diskuse nad maturitou (státní i školní), pokud by byla vedena s rozumem a slušně, by úřadu nabízela širší pohledy, na které v úředním chodu nebo v rutinním řízení i vyučování není snadné přijít. Rozhodování je pak kvalitnější, když bere v úvahu například i menšinové přístupy, nebo když se uvažování neveze po lini „přeci!“, protože argumentace pomáhá navodit v národě konsensus nebo aspoň vzájemnou toleranci. (Stát není vůdce národa, ale jeho společný nástroj, na to se někdy zapomíná, když se po řízení žádají pevná a plošná rozhodnutí…)

Co dobrého přináší státní maturita žákovi, o tom bych se nechal poučit, sám na mnoho už těch 15 let ne a ne přijít. Ty jednoznačné cíle, požadavky „co se musí umět“ by byly pro žákovo studium pozitivním přínosem, kdyby a) byly opravdu moudré a informované lidsky, pedagogicky i oborově, b) platily skutečně dlouho dopředu, např. 8 let, c) opravdu byly doprovozeny masivní podporou pro učitele a školy, aby se na stanovení požadavků široce, skutečně a kvalitně účastnili, aby měli podmínky a podporu v tom, jak se dá lépe vyučovat ke kvalitním požadavkům (zlešpení je možné vždycky, i u nejlepších z učitelů, a neznamená potupu).

Co dobrého státní maturita přináší učitelům, to také považuji za nejasnou věc. Možná dává některým jistotu, kterou ze sebe sami nepociťují v proměnlivých podmínkách a vývoji vzdělávání. Ale taková jistota je dobrá jedině v tom případě, že požadavky maturit jsou opravu kvaltině vytvářeny. (Nejen že jsou odněkud shora dodány výtečné požadavky, ale radši že je výtečnost utvářena společným úsilím většiny zodpovědných učitelů. Příkladem by mohly být zahraniční zkušenosti z Austrálie – stát Victoria, nebo z Nového Zélandu. Jsou to taky malé národy s jistou kulturou, ačkoliv „mají více Finů“ než my.)

A pozitivním přínosem pro učitele souvisí hodně těsně i přínosy pro školu. Dobrá maturita by jí mohla přitahovat zájemce o studium, a taky by ji mohla chránit proti nekvalifikovaným útokům od různých úřadů nebo i zběsilých či podvodných rodičů.

Jenomže vidím, že většina těch pozitivních přínosů by se dala navodit i péčí o kvalitu maturity školní. Když žádáme průhlednost státní maturity, vidím jen málo důvodů, proč by požadavky a hlavně výsledky školních maturit taky neměly být velmi průhledné. Pokud škola přijímá veřejné daně, máme my poplatníci všichni povinnost:

a) dobře se poučit o tom, co vlastně od vzdělávání chceme a potřebujeme – abychom nemluvili do maturit jen z touhy po osobním či skupinového prospěchu nebo z izolovaného pohledu,

b) jak to vlastně ve školách a v učení chodí – abychom nežádali něco, co je už 100 let překonané a prokázaně neúčinné nebo škodlivé,

c) pilně se zajímat o to, jak se ve školách v našem okolí vyučuje, protože z nich vyjdou lidé a voliči, kteří postupně převezmou hlavní vliv i na náš osobní stařecký život…,

d) a konečně opravdu ochotně a s respektem dávat školám a učitelům všecky možné druhy podpory, od mravní po věcnou (a nechodit na pitomé filmy, které zase kydají hanbu na učitelky).

Průhlednost školních maturit se dá pořídit levněji než maturita státní, ale něco to koštovat bude:

Významou hrází proti slepým cestám vývoje nebo proti očekávatelným neinformovaným atakům je především informovanost a pozitivní klima školy. Nemyslet v prvé řadě na ohrožení a škody, ale mít jasnou kladnou vizi i konkrétní doklady toho, jak to u nás dobře šlape, jaké výtečné výkony podávají všichni žáci i učitelé (nejen dva vítězové nějaké olympiády). A mít zřetelné plány toho, co dobrého kdo nově dosáhne v dohledné době – aby všichni mohli pocítit úspěšnost svého snažení. To samo není vůbec nic samozřejmého a snadného. Už to, kolik lidí namítne, že tohle jsou jen řečičky, ukazuje, jak velký kus práce bude potřeba udělat pro dobrou věc.

A proti negativním důsledkům zveřejnění školní maturity bude potřeba jednak přesvědčit učitele, že zveřejnit anonymně práce (výkony) žáků a jejich hodnocení školou jim osobně nic zlého nezpůsobí, jednak s nimi takové zveřejnění naplánovat, aby nebylo „shora přikázané“, a také mít po delší čas pohotově skutečnou právní i mravní ochranu, až se nechápavě ozvou zběsilci mezi politiky, zastupiteli, rodiči, kolemjdoucími. První takovou ochranou je zřetelná, dobře vyargumentovaná a jasně zapsaná a zveřejněná vzdělávací politika dané školy, s níž rodiče i zřizovatel vyslovili poučený souhlas. Druhým firewallem je kultura školy – zběsilcovo chování je hned patrné jako ostuda (možná by stačilo jeho vystoupení uspořádat v plénu žáků/studentů, bývají dnes chytřejší než leckterý útočník, a mají se ostatně učit důstojně zvládat takové společenské jednání). Třetí hradbou proti nepoučeným je ovšem ta poučenost všech zúčastněných: scházet se s rodiči (možná je tomu bude nutné naučit, nalákat je a udržet, ale to leckde umějí. Leckde se stávají zúčastněnými absolventi – za pár let jsou už ve významných pozicích, anebo v nich aspoň vychováme tu zodpovědnost. I jejich děti budou potřebovat dobrou školu…).

Možná je dobré si připomenout, že všecky snahy kolem změn ve školství, mj. i zavedení a provozování státní maturity, musí mít za konečný a rozhodující cíl a účel zlepšování vzdělanosti populace a žáka. (Není tedy prvotním cílem například zbavit maturity učňovské obory, ani snížit počet absolventů maturit.) Bylo by velmi užitečné, aby každý příspěvek a zásah ve věci státní maturity vždy až do samého základu jasně sděloval také „a jak se tímhle zlepší učení a vzdělanost žáků i národa“.