Práce se spravedlností je pro mě jednou z největších výzev ve vzdělávání, říká Janette Motlová

Je to deset let, co na Slovensku vyšel její autobiografický román Cigánka, ve kterém popisuje, jaké to je žít ve dvou světech a nepatřit tak úplně ani do jednoho. Narodila se v sedmdesátých letech v romské komunitě, dnes Janette Motlová působí jako ředitelka Výzkumného ústavu dětské psychologie a patopsychologie v Bratislavě. Absolvovat tuto cestu jí pomohly příběhy – jako malá je intenzivně četla, později se rozhodla vyprávět svůj životní příběh a vyprávěním pomoci i ostatním porozumět si navzájem. Minulý měsíc přednášela na pražské odborné konferenci S asistenty k lepší škole o tom, jak pracovat s emocemi ve školském prostředí.

V jednom z rozhovorů jste řekla: Romům nejvíce škodí to, že úspěchy romských dětí jsou raritou, kdybychom měli funkční systém, nemusíme mít tyto raritní příběhy. Sama ale pracujete tak, že se právě prostřednictvím vyprávění příběhů snažíte dosáhnout společenské změny. Jak jdou tyto dvě věci dohromady?

Snažila jsem se poukázat na to, že nestačí říct „toto je úžasný mladý muž“, a zviditelnit tak jednoho člověka. Využívám příběhy při běžné práci ve školách a snažím se tím zvyšovat citlivost vůči ostatním. Nedívám se na to z žurnalistického pohledu, ale edukačního. Zviditelňování podle mě škodí také proto, že u veřejnosti a čtenářů vytváří dojem, že je nás jen pár a jde o ty nejlepší z nás. Ale to nemusí být pravda. Může to být člověk, který má zajímavý příběh, my ale nevíme, proč si ho média vybrala, to se tam obvykle nepíše. Příběhy by měly být vyprávěny proto, aby nás nutily zamyslet se.

A jak vy sama s těmi příběhy tedy pracujete?

Příběh je prostorem, kde dáváme dětem informace v souvislostech. Na práci s příběhy stojí tradiční předávání znalostí a zkušeností, je to základní edukační nástroj. Dnes máme možná trochu pocit, že to je zastaralé, a tak už to tolik nevyužíváme. Dáváme dětem holé informace. Když si dítě zapamatuje podle poučky, jak funguje Archimédův zákon, může to dobře vyplnit v nějakém testu, ale už nemusí vůbec rozumět tomu, jak to funguje. Musíme informaci dát do kontextu, do nějakého příběhu. Můžeme mu říct, kdo byl Archimedes, že to byl člověk z masa a kostí a nenarodil se tak moudrý sám o sobě, ale k těmto objevům, o kterých se učíme, ho dovedla jeho zvědavost. Snažíme se dát dětem k poznávání takové nástroje, které jsou pro ně zajímavé a podněcují jejich vlastní zvědavost.

Prostřednictvím příběhů se snažíte vzdělávat i dospělé, ovlivnit jejich postoje, aby byli citlivější k dětem, které potřebují podporu. Jak konkrétně?

Ano, u učitelů pracujeme s příběhem jako s podnětem. V takovém případě mi příběh dává příležitost přemýšlet o tom, co bych dělal, kdybych se ocitl v dané situaci. Co můžu sám udělat, jak můžu být přítelem, učitelem nebo třeba kolegou. Jde především o práci s myšlením a postoji, ale také o práci s charakterem, s formováním vlastní motivace. Co můžu udělat pro to, aby dítě mohlo zažít úspěch? Je totiž velmi lehké najít to, co dítě neví nebo neumí, ale objevit, co je v dítěti fantastické a skvělé, to je mnohem těžší. Motivovat je dokážeme prostřednictvím příběhů, protože tam pro učitele vytváříme prostor pro odvahu do toho jít. Pracujeme s něčím, na co jsme jako lidstvo velmi citliví, a to je spravedlivost a férovost.

Českému školství je dlouhodobě vytýkán diskriminační přístup k romským dětem. Otázka spravedlnosti tak může být velmi citlivé téma, když si například učitel prostřednictvím příběhu uvědomí, že byl v minulosti k nějakým dětem nespravedlivý. Může to probudit silné emoce. Sama jsem byla takové situaci přítomna. Jak s tím pracujete?

Přinášení příběhů je dobré zejména pro lidi, kteří potřebují vidět dopad toho, co dělají, a mít okamžitou zpětnou vazbu. V tom případě je příběh dobrý nástroj. Taková práce ale nezačíná a nekončí na jednom workshopu, tam můžete dostat první impulz. Potřebujeme v tomto ohledu dlouhodobé vzdělávání. Zároveň je třeba pro to ve škole vytvořit prostředí, vedení školy musí dát najevo, že stojí o učitele, kteří toto zohledňují, že to je norma. Jinak učitel velmi rychle vyhoří. Je třeba, aby to byla celková kultura školy.

Myslíte si, že důraz na pěstování kultury školy by se měl propsat i do vzdělávání budoucích učitelů?

Ano, je třeba, aby učitelé rozuměli tomu, co vytváří kulturu školy. Takové přemýšlení dává příležitost ke kooperaci nejen mezi učiteli, ale i mezi školou a rodiči.

Socioekonomický status rodiny má dle všeho významný vliv na vzdělávací výsledky dětí a česká škola to neumí změnit. Jak pracovat s rodiči, pro které není vzdělání důležité?

Systémově to nezměníme, dokud se nenaučíme jinak připravovat učitele. Nyní je připravujeme na to, jak mají odučit předmět, na vše, co se týká didaktiky, dokážeme je připravit i na speciální vzdělávací potřeby dětí, ale ne na to, co znamená komunikace. Schopnost pracovat s nemotivovanými rodiči je základ, který by si měli učitelé osvojit. U nízkomotivovaných rodin je třeba, aby za nimi učitel přišel, představil se a navázal s nimi komunikaci. Není třeba dělat nic velkého, stačí jedna káva. Když vím, že mám ve třídě rodiče, kteří nepřijdou na třídní schůzky, pokusím se najít jiný nástroj, napíšu jim třeba lístek. Je jednoduché zavolat rodiče do školy, když se něco nepodařilo a ukázat jim, co zase jejich dítě dělá špatně. My ale potřebujeme budovat vztah. Neměli bychom je soudit, protože nevidíme do toho, co se v té rodině děje a jak to tam funguje. Je dobré věci přijmout tak, jak jsou a hledat podle toho strategie, jak řešit problémy. Na to ale nejsou učitelé v dnešním systému připravováni.

Když mluvíte o vztahu – to je oboustranná záležitost. Mají podle vás romští rodiče důvěru v učitele a ve školy? Je na čem ten vztah stavět?

Nejprve musíme zjistit, jaké má ten rodič sám zkušenosti se školou. Co zažíval, když chodil do školy? Nejde náhodou jeho dítě na tu samou školu, kam chodil on, když byl malý? Z čeho může mít strach? Potřebujeme poznat hloubku a rozsah jeho obav. Potřebujeme také zjistit, zda ty obavy pramení z toho, že něco špatného slyšel, nebo jsou to jeho vlastní zkušenosti. Teprve pak můžeme uchopit jeho problém. Dá se to změnit, ale musíme například zapojit komunitní centra nebo asistenty pedagoga. Je třeba zjistit, co potřebuje, aby svou nedůvěru dokázal překonat. Když vím, že mám na jedné misce vah hodně negativního, potřebuju vytvářet příležitosti pro to, aby bylo možné na druhou misku vah přidávat něco pozitivního.

„Chtěla bych, aby se děti učily, že když se jim něco přihodí, měly by o tom umět mluvit. Aby dokázaly říct, že se jim něco nezdá fér, že jim něco ublížilo.“ (c) Kateřina Lánská

Důvěru lze povzbudit například i volbou úloh. Když zadám úlohu, popiš nejkrásnější den v životě svého rodiče, neexistuje tu špatná odpověď. Tak nejenže posilujete vztah mezi dítětem a rodičem, ale budujete i vztah rodiče ke škole. Řada matek a otců, když vidí, že se jejich dětem ve školách daří, začnou se o školu zajímat. Dokážeme takto posouvat celou komunitu rodičů, i těch romských. Potřebujeme se ale naučit, že to, co obvykle považujeme za normu, je potřeba ocenit. Také je třeba si uvědomit, že romské děti ve škole myslí v jiném jazyce a musí komunikovat v cizím jazyce. Stačí tři týdny a dítě si vybuduje negativní vztah ke škole. Romština má mnohem menší slovní zásobu a ve chvíli, kdy učitelka vykládá a ono si to nejprve musí přeložit a najít odpověď v romštině, pak to přeložit do slovenštiny nebo češtiny, tak nikdy nedokáže odpovědět jako první, nikdy nemůže uspět.

Často slýcháme, že Romům je nejlépe mezi svými, že je to otázka kultury. Co byste na to řekla?

V nějakém smyslu je to pravda. Je ale třeba vědět, že kultura Romů a kultura chudoby jsou dvě rozdílné věci. Máme komunity, kde se tyto dvě zmíněné kultury propojují, ale nemůžeme říct, že to je to samé. Potřebujeme rozumět tomu, že takové dítě si s sebou ve svém „batůžku“ nese oboje, ale má tam i kulturu majority. Kdybychom pro tyto děti dokázali vytvořit bezpečné prostředí, které jim dá příležitost někým být, pomůžeme vytvořit předpoklad jejich dalšího fungování v životě. Segregovaná škola může emočně vytvářet v některých skupinách pocit bezpečí, ale to neznamená, že je to správné.

V rámci jedné slovenské osady postavili zeď, aby oddělili romskou komunitu od zbytku obce. Když jsem se tam byla podívat, požádala mě asi tříletá holčička, jestli bych ji nevysadila nahoru, aby se podívala, co za tou zdí je. Ona za ní nikdy nebyla, ale až jí bude šest, půjde tam do školy. Jaké emoce asi bude prožívat? Čím víc je vyloučíme, tím víc budou takoví lidé soudržní. A na druhou stranu, když je začleňujeme, musíme to dělat citlivě, vědět, kdy dítě můžeme začlenit, kdy je na to připravené a kdy už je jeho zvědavost větší než strach.

Vy sama máte řadu negativních zkušeností z doby, kdy jste navštěvovala základní školu. Kde se ve vás stále bere ten pozitivní přístup? Jiní lidé by už dávno spálili mosty, vy se ale snažíte najít cesty, jak je budovat…

Nevěřím tomu, že jsou lidé zlí. Neexistuje dítě, které se narodí zlé. Věřím tomu, že uvnitř touží každý po spravedlnosti. Moje mamka mě naučila, že se nesmím bát požádat o pomoc. Možná mě deset lidí obejde, ale jedenáctý mi pomůže. Proto jsem se naučila vyprávět. Také jsem hodně četla a v knihách jsem nacházela odpovědi na to, co mi nebylo jasné.

Mamka často říkala, že když se nějaký člověk chová zle, muselo se mu něco stát. Vždy jsem chtěla pochopit, co to může být. Může se to promítat ve vztahu k Romům nebo k jiným menšinám. Tomu devatenáctiletému chlapci, který nedávno na Slovensku spáchal vraždu dvou lidí, se asi také muselo stát něco špatného.

Chtěla bych, aby se děti učily, že když se jim něco takového přihodí, měly by o tom umět mluvit. Aby dokázaly říct, že se jim něco nezdá fér, že jim něco ublížilo. Když je to nenaučíme, stanou se uzavření a netolerantní. Práce se spravedlností je pro mě proto jednou z největších výzev a pilířů vzdělávání.

Janette Motlová je ředitelkou slovenského Výzkumného ústavu dětské psychologie a patopsychologie. Vystudovala sociální práci na Univerzitě Konštantína Filozofa v Nitře. V minulosti pracovala na Úřadu zmocněnce vlády pro romské komunity. V roce 2015 založila neziskovou organizaci EDUMA, která se zaměřuje na práci se storytellingem. V roce 2017 jí Nadace Orange udělila cenu za mimořádný přínos k budování občanské společnosti a v tom samém roce se stala Lektorkou roku. Janette Motlová pracuje s inkluzivním přístupem a využívá zážitkové učení. Je autorkou autobiografického románu Cigánka, ve které popisuje svůj život v romské osadě a svou cestu z ní.

Text vyšel v příloze Akademie Lidových novin.