Pracovní tábor Marcela Chládka

Publikujeme text sociologa Stanislava Bilera, který vyšel 19.12. na zpravodajském webu Hospodářských novin pod názvem Absurdní nápady ministerstva školství aneb Pracovní tábor Marcela Chládka (ZDE). Autor v něm shrnuje poslední návrhy ministerstva školství a komentuje jeho záměr ovlivňovat podobu vzdělávání a školský systém podle požadavků průmyslu.

Kdysi se v cyklech vracel mor a cholera. Dnes je nahradilo skučení na nadbytek vysokoškoláků a údajný nedostatek učňů. Tlaky na omezení přístupu k všeobecnému vzdělání jsou však možná ještě víc devastující než zmíněné dvě choroby. Aktuálně tuto nákazu šíří nejčastěji ministr školství Marcel Chládek, prezident Zeman a majitel třetiny České republiky – Andrej Babiš. Všichni si přitom své názory cucají z prstu.

Nejprve fakta. Ať se na to budete dívat z jakékoli strany, vyučených má Česká republika více než dost. Dle údajů z roku 2010 tvořil podíl dospělé populace s výučním listem 40 %. Podle aktuálních údajů OECD se Česko nachází na druhém místě, co se týče podílu žáků na učilištích a středních odborných školách. Kolik jich tam musí být, aby byli Babiš s Chládkem spokojeni?

Těžko věřit únavnému skuhrání Svazu průmyslu a dopravy na nedostatek vyučených, když nezaměstnanost absolventů s výučním listem patří stále k nejvyšším. Totéž platí u celé populace. Kolik nezaměstnaných učňů vlastně Svaz průmyslu potřebuje?

Svaz průmyslu se spíše zasekl někde o třicet let nazpět a neustále očekává, že mu bude stát generovat poslušnou a vycvičenou pracovní sílu – ochotnou pracovat za jakoukoli mzdu, jak ostatně přiznává například ve své tiskové zprávě z roku 2011: “V úvahu je nutno vzít častou neochotu čerstvých absolventů plnit pracovní požadavky a jejich neúměrně vysoké očekávání nástupních platů.” Chtít si prací zajistit důstojný život je jistě skandální.

Že to budou zrovna průmyslníci, kdo odmítne teorii o nabídce a poptávce, je poměrně překvapující. Nicméně předpoklad, že jejich neschopnost či neochotu nabídnout svým zaměstnancům adekvátní podmínky a ohodnocení bude suplovat stát generováním nadbytku vyučených, kterým nic jiného nezbude, je prostě chorobný.

Bohužel český stát neopouští sociálně-inženýrské tendence, kdy chce v podstatě kvótně určovat počet vyučených na základě omezení přístupu k všeobecnému středoškolskému vzdělání. Svaz lobbujícího průmyslu bude asi potěšen, děti však mají smůlu.

K celému problému se přitom přistupuje od konce. Místo zatraktivnění učňovského školství a celkové rekonstrukce jeho zuboženého stavu se vytváří násilný tlak, jak mu zajistit adekvátní počet žáků. Cesta k učňovským oborům je přitom slepá a dostat se z ní k dalšímu vzdělání je mimořádně obtížné. Zatímco ve Finsku – kterým se ještě v opozici oháněl Chládek při kritice Dobeše, než na všechno zapomněl – můžete po absolvování praktických škol pokračovat na vysoké škole, v Česku v podstatě končíte. Pokud jste si v 15 letech vybrali špatně, vaše chyba. Ale život nakonec není tak dlouhý, tak to nějak přetrpíte.

Ve Finsku a celé Skandinávii kladou důraz na rovný přístup ke vzdělání, v Česku je vrcholem pokroku segregace. Místo snahy motivovat každé dítě k co nejlepšímu výsledku vzkazujeme těm slabším: “Ty na to nemáš, o nic se nesnaž a mazej k lopatě jako tví rodiče.”

Vzdělaní rodiče protlačí své děti jakýmkoli systémem, ty ze sociálně slabších rodin mají smůlu, ať jsou jejich schopnosti jakékoli. Čest výjimkám.

Že za udržení statusu quo ve smyslu reprodukce chudoby bude horovat levicový ministr je smutné. Smutnější je, že to nikoho ani nepřekvapí. Kromě Bátory nenajdete mezi bývalým ministrem Dobešem a současným Chládkem žádný podstatný rozdíl. Oba servilně podlehli nátlaku Svazu průmyslu a dopravy.

Podobnou frašku představuje návrh na jednotné přijímací testy na střední školy, jejichž jediným cílem je eliminovat zájemce a snížit počet středoškoláků. Opět platí, že děti ze vzdělanějších rodin sítem projdou – rodiče je připraví, ať budou testy a podmínky nastaveny jakkoli. Z dělníků budou zase dělníci. O schopnostech studovat střední školu testy neřeknou vůbec nic. Stejně tak můžete děti náhodně losovat.

Poslední absurditou je povinná maturita z matematiky. Neumíme vás matematiku naučit? Nevadí, dostanete ji povinně a naučte se to, jak chcete. Místo cesty k porozumění matematice se posílí tlak na tupé biflování vzorců a vzorových příkladů. Schopnost aplikovat naučené za zdmi školní třídy, ať již v životě či zaměstnání, bude nadále mizivá.

Proč vůbec máme ministerstvo školství? Efektivnější by bylo přesunout školství pod ministerstvo průmyslu a obchodu.

Vzhledem k naší neměnné neschopnosti předvídat cokoli, včetně toho, po jakém konkrétním vzdělání a dovednosti bude za pár let poptávka na pracovním trhu, bylo by záhodno na tuto zničující a nebezpečnou snahu rezignovat. To se netýká provázání konkrétních učilišť se zaměstnavateli v daném regionu. Nicméně primární má být vždy dostatečné všeobecné vzdělání, které zaručí každému vyučenému možnost se v budoucnu rekvalifikovat nebo pokračovat v navazujících stupních. Tedy něco, co v současnosti neexistuje.

Cílená snaha omezit přístup dětí k všeobecnému vzdělání a nahnat je proti jejich vůli do učňovských oborů bez perspektivy je jednoduše iracionální hazard na dalších generacích a ve výsledku na celé společnosti. Za pár let po Chládkovi (snad) neštěkne ani pes, ale s jeho “dílem” se budeme vyrovnávat ještě dlouho.

Zatímco se planě řeční o “vzdělanostní společnosti,” což je pojem, do které se vejde skoro cokoli, reálně se vzdělání transformovalo na přípravku k povolání. Proces porozumění okolnímu světu se redukoval na otázku “k čemu to bude?” V našem světě neurčitosti a frivolní nejistoty tato otázka nemá žádný smysl. Zní to banálně, ale smyslem vzdělání je vzdělání.

Zaměstnavatelé možná touží po předem vycepované pracovní síle, která zapadne do soukolí jejich firmy. To je ovšem v přímém rozporu se zájmem každého jedince, který musí být připraven na život v proměnlivém světě, kde jeho první zaměstnání nejspíš už nikdy nebude jeho posledním. Jeho zájmem je mít co nejširší vzdělání, které bude schopen aplikovat na různých pozicích nebo ve vlastním podnikání.

To znamená, že v pozici zaměstnance bude vždy vyžadovat a potřebovat určité zaučení a zaškolení, což přední zaměstnavatel v sektoru zemědělství považuje za komické.

Je absolutně nefér, že stát stojí na straně těch, kdo diktují pravidla hry, tedy na straně firem a podniků, zatímco dnešní a budoucí školáci jsou obětí jejich zájmů. Jejich budoucnost se plánuje na základě pochybných a nesmyslných prognóz. Je absurdní, že ministerstvo školství nehájí zájmy žáků a studentů, ale zájmy průmyslu, a reálně se tak stává servisní organizací ministerstva průmyslu a obchodu.

A kam pošlete své dítě vy?

Chládkovu pozici může ohrozit jen premiér Bohuslav Sobotka, který však k jeho diletantským krokům mlčí. Chládek má totiž v zádech pro své kroky silného spojence, kterým je Andrej Babiš. Ten pro fungování svého impéria špatně vzdělanou poslušnou masu bytostně potřebuje. Na co by mu byli v pekárnách a na polích vysokoškoláci?

Pokud si snad přesto nejste jistí, jak přesně lidé jako Zeman, Babiš nebo Chládek myslí své volání po řemeslnících a skuhrání na nadbytek nepotřebných vysokoškoláků, jednoduše se jich zeptejte, kolik svých dětí poslali na učiliště. Nakolik sami věří tezi o řemesle se zlatým dnem. Asi nepřekvapí, že tohle by svým dětem nikdo z nich neudělal. Těm vašim klidně.