Právo: Regiony jsou časovaná bomba

Publikujeme rozhovor s Bobem Kartousem, který shruje závěry analýzy Audit vzdělávacího systému za rok 2017. Materiál kritizuje například prohlubování rozdílů mezi regiony, chybějící vize či neschopnost škol reagovat na požadavky rodičů. Rozhovor vyšel ve víkendové příloze Salon deníku Právo dne 15.3.

Je něco, co byste na českém školství vyzdvihl? 

V poměru cena/výkon nemáme vzhledem k tomu, jak je u nás školství podfinancované, konkurenci. Pozitivem je vysoká hustota škol nebo že máme spoustu institucí vzdělávajících učitele – ale to jsou kvantitativní indikátory; když se podíváme na kvalitu, o pozitivech moc hovořit nemůžeme.

Možná bych ještě zmínil to, že korporace začínají chápat podporu vzdělávání jako téma společenské odpovědnosti. Častěji za námi chodí a chtějí spolupracovat, investovat. Zároveň mezi rodiči roste míra nespokojenosti se stavem veřejných škol a pomalu i snaha s tím něco dělat, hledat vlastní nové cesty. Časem se snad vytvoří veřejná politická poptávka, jako se tomu stalo v nultých letech v Polsku, a politické strany začnou jednat. Poláci výrazně navýšili investice do vzdělávání, z visegrádských zemí se jako jediní blíží průměrným investicím v rámci OECD, mají mladší učitele a také výrazně vyšší poměr vysokoškoláků v populaci. Bohužel se teď vládnoucí Právo a spravedlnost snaží část reforem destruovat.

Říkáte, že nespokojení rodiče hledají vlastní cesty. Bude tedy kvalitní vzdělání jen pro děti aktivních, případně movitých rodičů? 

Uvědomme si jednu věc: vzdělávací systém není izolovaný od společnosti, naopak přesně zrcadlí, co se v ní děje. Část rodičů se skutečně snaží o jistou míru exkluzivity. Český problém je, že tu byla do roku 1989 udržována umělá forma rovnostářství. Lidé, kteří dosahovali vyšší úrovně kulturního kapitálu, ho nemohli projevovat. A tak ihned po změně společenského systému začaly vznikat školy, jejichž cílem bylo odlišit se od veřejného školství: soukromé školy, jež neměly uvrhnout děti do luxusu, ale vytvořit jim jiné, svobodnější prostředí.

Jenže se zároveň ve veřejném systému objevila víceletá gymnázia, kam dnes chodí deset procent dětí, v Praze mnohem více, a která tuto významnou část populace odvádějí do exkluzivního prostoru. Navíc výběr studentů na víceletá gymnázia se úplně neřídí jejich studijním nadáním, ale spíše potvrzuje Bourdieuho teorii o tom, že vzdělávací systém pomáhá elitám reprodukovat jejich status quo. Prostě rodiče s kulturním kapitálem dítěti zaplatí doučování a ono se na ty zkoušky nadrtí. Základní školy přitom poskytují relativně stejně kvalitní vzdělání – a tyhle exkluzivní jeskyně nevytvářejí.

Ve Finsku, které se často uvádí jako příklad dobré praxe, zrušili víceletá gymnázia už v šedesátých letech – nechtěli v tak nízkém věku děti segregovat. Protože jaký je důsledek? Když se zeptáte maturantů na gymnáziu, jestli mají kamarády na učňáku, odpoví, že samozřejmě ne. Vůbec netuší, co se „u těch druhých“ děje. Sociální dopady exkluzivity jsou zcela zásadní. Přesně to odráží skutečnost, že polovina lidí volí Zemana a polovina proti Zemanovi a navzájem se naprosto nevnímají. A jestli si někdo dělá naděje, že to časem bude lepší, tak mu můžu garantovat, že s tímhle vzdělávacím systémem to lepší nebude.

Co by mělo být do budoucna obsahem vzdělávání? 

Spor mezi dovednostním a znalostním vzděláváním je strašně umělý. Jistěže musíme mít nějaké penzum znalostí. Nikdo také nevolá po tom, aby je školy přestaly učit. Ale rozumní lidé mluví o tom, že by školy měly konečně začít pracovat s informačními zdroji a že by se výuka znalostí měla stát integrální součástí práce s moderními technologiemi. Podle monitoringu informační gramotnosti ICILS 2013 jsou na tom čeští žáci a žákyně velice dobře. Ale to není zásluha škol. Je to proto, že na počítačích tráví spoustu času mimo vyučování.

Jak na to? Salman Khan, jedna z globálních hvězd v oblasti vzdělávání, původně finanční analytik a matematik, navrhl metodu flipped classroom – převrácené třídy; děti dostanou samostatné úkoly, které autonomně řeší s využitím informačních zdrojů, a za učitelem přicházejí jen nechat si pomoci s problémy, na které narazily.

Druhou věcí je smysl a cíl školy v budoucnu. Vzdělávání v mnohém přebírají technologie. Ale výchovu ne. Český Salman Khan v oblasti výchovy se jmenuje František Tichý. Před pětadvaceti lety založil Přírodní školu, která funguje a učí komplexním způsobem, tedy nejenže na děti přenáší znalosti, ale taky rozvíjí jejich osobnost. Třeba se tam nezkouší u tabule. Znalosti a dovednosti se prověřují společnou zkouškou, kterou musí projít vždy několik dětí dohromady – když jedno z nich neprojde, neuspějí ani ostatní. Děti se tak učí žít mezi sebou, být odpovědné k sobě i ke kolektivu… Ale na to musíte mít učitele. A to je zásadní problém…

Má dnes vysokoškolské vzdělání při tolika absolventech stejnou váhu jako dřív? 

Jak se proměňuje ekonomika i společnost, rozpouštějí se tradiční sociální role a děti už před sebou nemají tak jednoznačnou kariérní cestu. Jestliže se někdo v sedm desátých letech vyučil truhlářem, zůstal s velkou pravděpodobností truhlářem až do důchodu. Dnešní absolventi změní už v prvních letech na trhu práce mnohokrát své povolání, často radikálně. I v rámci vzdělávání se o tom, na co se budou studenti specializovat, rozhodují mnohem později. Já to považuji za správné – v patnácti je na takové rozhodnutí příliš brzo, je rozumnější, když si počkají.

S tím souvisí, že současné děti stráví ve vzdělávacím systému průměrně delší dobu než předchozí generace. A díky tomu si odnášejí i více znalostí a déle procházejí kultivačním procesem. Ano, když srovnáme výsledky, které měli vysokoškoláci před třiceti lety a dnes, logicky došlo se zvýšením jejich počtu k výkonnostnímu poklesu, ale společnosti jako celku se to jednoznačně vyplácí.

Navíc je to trend globální, nedá se zastavit a země, které to pochopily jako první, na tom dneska vydělávají. Jižní Korea byla v šedesátých letech zaostalou zemí s velkým počtem negramotných lidí, něco jako dnešní Etiopie. O půl století později je to nějaká desátá nejvýkonnější ekonomika světa. Přičemž má Jižní Korea celosvětově nejvyšší počet vysokoškoláků v populaci.

A když budeme uvažovat o budoucnosti práce jako takové, protože manuální a rutinní úkoly zanedlouho převezmou stroje a algoritmy, je docela dobře možné, že část lidí vzdělávací systém nikdy neopustí. Když na to bude ekonomika dost silná, tak proč ne?

Jak se na kardinální proměnu práce připravuje české školství? 

To je jednoduché: nijak. Ve vzdělávacím systému neustále reprodukujeme starý ekonomický model, který už nefunguje a za chvíli se rozpadne úplně.

Podle predikce OECD u nás zanikne nebo projde modifikací asi čtyřicet pět procent pracovních míst. Například pro Česko klíčový automobilový průmysl stojí před radikální proměnou: samořídící auta změní ve společnosti vlastnickou strukturu, ubude aut jako statusových symbolů a víc si je budeme půjčovat, celkově jich zřejmě bude méně, úplně se změní výroba… A já nevidím, že bychom děti připravovali na to, aby byly podobně jako třeba ty skandinávské schopny vymýšlet vlastní věci, inovace. Právě český automobilový průmysl se zřejmě nepodaří udržet – a tahle země zchudne. Nejhorší to pak bude pro regiony závislé na montovnách.

Regiony jsou vůbec časovaná bomba. Neexistence dlouhodobější vize vzdělávání se jich dotýká naprosto zásadně. V takovém Karlovarském kraji není jediná veřejná vysoká škola, navíc zde převažuje střední odborné vzdělávání a současné krajské zastupitelstvo, které je zřizovatelem středních škol, se snaží všeobecnou část ještě více oslabit, zavřít lycea a omezit přístup do maturitních oborů, a tím pádem i k vyššímu vzdělání. V tom kraji za pár let nebudou příležitosti, protože tam nebudou lidi, odstěhují se jinam, budou klesat ceny nemovitostí, budou se tam stahovat lidé s existenčními problémy. Když to řeknu ostře, ten kraj bude hloupnout, chudnout a stárnout.

Ohromně populární jsou dnes naučná videa na YouTube nebo TED Talks – čili lidé se ve skutečnosti chtějí učit… 

Samozřejmě! Problém je, že vzdělávací systém není postaven tak, aby sloužil celoživotnímu vzdělávání. Vznikl za pozdního feudalismu s tím, aby výstupem byl disciplinovaný a základně gramotný člověk, který je schopen zvládat své úkoly v armádě a rostoucím průmyslu. Ale dneska jde o to, adaptovat se v rámci systému, přizpůsobit si systém pro vlastní potřebu. Skandinávci nebo František Tichý to pochopili. Nevytvářejí standardizované jednotky, žádné bricks in the wall, jak o nich zpívali Pink Floyd už před téměř čtyřiceti lety. Ve skandinávských zemí je běžné, že všichni žáci mají individuální program, nejen ti, kdo jsou nadaní nebo mají hendikep. Všichni. Každý přece máme trochu jiné spektrum možností. Škola to má rozpoznat a pomoct žákům stanovit splnitelné individuální cíle, překonávat překážky a otevírat cesty.

Proč stále ještě nemáme občanské vzdělávání? 

Školy se bohužel vzdaly občanského vzdělávání hned po Listopadu, protože bylo čtyřicet let používáno jako indoktrinační nástroj. Řekly si, že budou nadále už jen vzdělávat, ne vychovávat. Jenomže to je nesmysl, protože výchova ze školy nikdy nemůže zmizet. Občanská nauka je dneska považována za něco, co může učit každý. Navíc je průměrný věk českých učitelů čtyřicet sedm let, většina z nich byla formována minulým režimem. Sociolog Ralf Dahrendorf odhadoval hodnotovou transformaci společnosti na šedesát let… A na to všechno se nalepují populistické nesmysly o multikulturních, eurounijních ideologiích, které šíří zejména Klaus mladší, mimochodem velmi populární osobnost mezi učiteli… Ale reprodukce občanských hodnot přece není nic jiného než reprodukce Ústavy České republiky, a kdo proti tomu protestuje, nechová se demokraticky nebo vůbec nechápe, co to demokracie je.