Pravopisné malichernosti před A

 Bojíme se (arci jen někteří), že nezvládnuté i nezvládnutelné testování před maturitou z češtiny poškodí samu výuku mateřštiny. Je však možné, že mají kus pravdy ti, kdo kárají nás, odpůrce státní maturity, za to, že ten nivelizující vliv testů přeháníme: Co když je už dnes výuka češtiny tak okleštěná časově i obsahově, že vlastně ji nějaké zpackané testy k ještě chudší úrovni nezatlačí? Já jsem přesvědčen, že jednak to tak zlé s výukou není, a navíc i v dobách bídy nebo útlaku se musejí mít na paměti velké ideály rozvoje a svobody. Málem mě překvapuje, že ideály vidím i za malichernou spojkou a. Nabízím k prověření „čárku před slučovacím a. Docela by mě zajímalo, co si o ní myslí češtináři.

A tak neváhám psát o tom, že studenti gymnázií by mohli být rozvíjeni i ve svém literárnímu vkusu, měl by se rozvíjet i jejich jazykový cit. A ten spočívá v odstínech. Rozpoznat bulvár od solidního textu je snadné, rozpoznat intelektuální kýč od pravého intelektuálního pojednání už tak snadné není, protože signály toho i onoho bývají právě jen odstíněné. A umět si cenit krásy autorského stylu nejen ve Vančurově Rozmarném létě (příklad z učebnice, že)? Je to rozkoš jen pro vyvolené z lepších rodin, nebo by gymnaziální maturita z češtiny měla znamenat aspoň to, že absolvent ví, o čem že to jeho vzdělaní spoluobčani mluví, a že jimi za to neopovrhuje?

Psal jsem vedle v jedné diskusi takovou vzpomínku editorskou: „A co se týče čárky před souřadicí spojkou a, o níž se tu někdo zmínil, po léta jsem ji jako redaktor vracel do textů našich literárních (mrtvých) velikánů, a mám dobrý pocit, že jsem vracel jejich řeči dynamiku, kterou jistě cítili (tohle a bylo slučovací, ne?) A jak moc se o tomto použití čárky mají a nemají žáci dozvědět?“ Ta poznámka neměla jen laickou povahu, jak to asi pochopila jedna paní kolegyně a dala mi k tomu poučení jak z Pravidel. Ptám se: Mají dnešní studenti například gymnázia být vzděláni jen k plnění předpisů z Pravidel, nebo s nimi máme pracovat na jejich čtenářské vyspělosti? Chápu, jak málo se toho dá stihnout v málo hodinách výuky, ale když už čteme, a když už tam ta čárka je, to si nad ní řekneme „Hele – maj tu chybu!“? (A kdy se vlastně dozvědí, že dílo mají žádat a číst v tzv. kritickém, tj. odborně připraveném vydání?) Totiž: kdy později než na gymnáziu se může vzdělanec dostat k tomu, aby ten rozdíl odstínů ve spádu a významu takové věty s „čárkou před slučovacím a“ cítil a ocenil ho? Na strojárně, na medicíně, na AVU, to už je pozdě. Netvrdím, že se mají žáci učit nějaká jiná pravidla, spíše si mají vypěstovat jistou zvědavost na autorský styl a očekávat, že se projevuje v lecčem. Jinak se zploští kulturní vnímavost vzdělané populace, a s ní i produkce. Nezávidím francouzským středoškolákům, jaké podrobnosti se musejí našprtat k psaní eseje o literárním díle a autorovi, ale možná má pro literární gramotnost nějaký význam i to, na co všecko se v textu dívá student francouzské učebnice Lagarde, André; Michard, Laurent: Francouzská literatura 19. století, vydal Garamond, 2008, přeložili A. Pohorský, J. Pelán, J. Našinec, v Levných knihách nyní za 119,- (pěkná recenze I. Šotolové na http://www.iliteratura.cz/Clanek/23355/lagarde-andre-michard-laurent-francouzska-literatura-19-stoleti) V starším jazyce měli autoři (velikáni české literatury) víc volnosti v zacházení s čárkou, a v jejich textech, které dnes mládež taky má číst, se opravdu s čárkou před slučovacím a zacházelo s jistým stylizačním záměrem a citem. Ostatně v edičních poznámkách kritických vydání různých autorů by se k tomu výklady našly, já už si to nepamatuju. Jen málokteří autoři interpunkci moc neuměli (Zeyer, Hrabal), a jen málokteří si nechávali  (Majerová) od jistého středoškolského kantora upravovat jazyk své prózy až dost hluboce jen kvůli učitelovým puristickým zásadám. Nakladatelé se korekturám nevěnovali, a tak se styl autora, třebas Vančury, nevyznačoval jenom očividnými – později učebnicovými – chuťovkami, ale právě i takovým jistým „zněním“, vnitřním napětím a pohybem (Mukařovský psal o motorickém dění…) Tak, jako se žáci učí vnímat to, jak souvisí s mocným prožitkem a idejemi i technika malby na světových malířských skvostech, mají se snad naučit v literárních skvostech vnímat a poněkud i používat vlastní jazyk mateřský. Je možné, že kvůli dnešní reálné kulturní chudobě některých škol řekne leckterý učitel, že tohle prostě je vysoko nad možnostmi. Pak ale máme vědět i hlásat, že je to hanba národa i jeho vypečených vlád. Na vzdělávání má jít nejméně 6 % národního důchodu, vzdělávací politika má otřásat křesly i ministrů financí (a média, která nemají rubriku „Vzdělávání“ se nemají kupovat).