Soubory cookie používáme, abychom vám pomohli efektivně se pohybovat a provádět určité funkce. Níže naleznete podrobné informace o všech souborech cookie v každé kategorii.
Soubory cookie, které jsou kategorizovány jako „Nezbytné“, jsou uloženy ve vašem prohlížeči, protože jsou nezbytné pro umožnění základních funkcí webu....
Technické cookies jsou pro správné fungování našeho webu nezbytné, proto není možné je vypnout. Bez nich by na našich stránkách např. nešel zobrazit žádný obsah nebo by nefungovalo přihlášení při vkládání komentářů
Personalizační cookies se starají o to, abychom vám mohli doporučovat ke čtení další články, které máte rádi. Součástí jsou i cookies třetích stran, se kterými EDUin na doporučování článků spolupracuje.
Díky analytickým cookies víme, které texty mají naši čtenáři nejraději a jaké články jsou u nás nejčtenější. Součástí jsou i cookies třetích stran, jejichž vydavatelem jsou instituce jako Google aj.
Výkonnostní soubory cookie se používají k pochopení a analýze klíčových výkonnostních ukazatelů webových stránek, které pomáhají poskytovat návštěvníkům lepší uživatelský zážitek.
Marketingové cookies pomáhají informovat Vás třeba na sociálních sítích o nových článcích a EDUcastech a nabízet vám to zajímavé, co jste ještě nečetli nebo neslyšeli. Součástí jsou i cookies třetích stran, jejichž vydavatelem jsou instituce jako Facebook, Seznam.cz, Google a další.
Bojíme se (arci jen někteří), že nezvládnuté i nezvládnutelné testování před maturitou z češtiny poškodí samu výuku mateřštiny. Je však možné, že mají kus pravdy ti, kdo kárají nás, odpůrce státní maturity, za to, že ten nivelizující vliv testů přeháníme: Co když je už dnes výuka češtiny tak okleštěná časově i obsahově, že vlastně ji nějaké zpackané testy k ještě chudší úrovni nezatlačí? Já jsem přesvědčen, že jednak to tak zlé s výukou není, a navíc i v dobách bídy nebo útlaku se musejí mít na paměti velké ideály rozvoje a svobody. Málem mě překvapuje, že ideály vidím i za malichernou spojkou a. Nabízím k prověření „čárku před slučovacím a. Docela by mě zajímalo, co si o ní myslí češtináři.
A tak neváhám psát o tom, že studenti gymnázií by mohli být rozvíjeni i ve svém literárnímu vkusu, měl by se rozvíjet i jejich jazykový cit. A ten spočívá v odstínech. Rozpoznat bulvár od solidního textu je snadné, rozpoznat intelektuální kýč od pravého intelektuálního pojednání už tak snadné není, protože signály toho i onoho bývají právě jen odstíněné. A umět si cenit krásy autorského stylu nejen ve Vančurově Rozmarném létě (příklad z učebnice, že)? Je to rozkoš jen pro vyvolené z lepších rodin, nebo by gymnaziální maturita z češtiny měla znamenat aspoň to, že absolvent ví, o čem že to jeho vzdělaní spoluobčani mluví, a že jimi za to neopovrhuje?
Psal jsem vedle v jedné diskusi takovou vzpomínku editorskou: „A co se týče čárky před souřadicí spojkou a, o níž se tu někdo zmínil, po léta jsem ji jako redaktor vracel do textů našich literárních (mrtvých) velikánů, a mám dobrý pocit, že jsem vracel jejich řeči dynamiku, kterou jistě cítili (tohle a bylo slučovací, ne?) A jak moc se o tomto použití čárky mají a nemají žáci dozvědět?“ Ta poznámka neměla jen laickou povahu, jak to asi pochopila jedna paní kolegyně a dala mi k tomu poučení jak z Pravidel. Ptám se: Mají dnešní studenti například gymnázia být vzděláni jen k plnění předpisů z Pravidel, nebo s nimi máme pracovat na jejich čtenářské vyspělosti? Chápu, jak málo se toho dá stihnout v málo hodinách výuky, ale když už čteme, a když už tam ta čárka je, to si nad ní řekneme „Hele – maj tu chybu!“? (A kdy se vlastně dozvědí, že dílo mají žádat a číst v tzv. kritickém, tj. odborně připraveném vydání?) Totiž: kdy později než na gymnáziu se může vzdělanec dostat k tomu, aby ten rozdíl odstínů ve spádu a významu takové věty s „čárkou před slučovacím a“ cítil a ocenil ho? Na strojárně, na medicíně, na AVU, to už je pozdě. Netvrdím, že se mají žáci učit nějaká jiná pravidla, spíše si mají vypěstovat jistou zvědavost na autorský styl a očekávat, že se projevuje v lecčem. Jinak se zploští kulturní vnímavost vzdělané populace, a s ní i produkce. Nezávidím francouzským středoškolákům, jaké podrobnosti se musejí našprtat k psaní eseje o literárním díle a autorovi, ale možná má pro literární gramotnost nějaký význam i to, na co všecko se v textu dívá student francouzské učebnice Lagarde, André; Michard, Laurent: Francouzská literatura 19. století, vydal Garamond, 2008, přeložili A. Pohorský, J. Pelán, J. Našinec, v Levných knihách nyní za 119,- (pěkná recenze I. Šotolové na http://www.iliteratura.cz/Clanek/23355/lagarde-andre-michard-laurent-francouzska-literatura-19-stoleti) V starším jazyce měli autoři (velikáni české literatury) víc volnosti v zacházení s čárkou, a v jejich textech, které dnes mládež taky má číst, se opravdu s čárkou před slučovacím a zacházelo s jistým stylizačním záměrem a citem. Ostatně v edičních poznámkách kritických vydání různých autorů by se k tomu výklady našly, já už si to nepamatuju. Jen málokteří autoři interpunkci moc neuměli (Zeyer, Hrabal), a jen málokteří si nechávali (Majerová) od jistého středoškolského kantora upravovat jazyk své prózy až dost hluboce jen kvůli učitelovým puristickým zásadám. Nakladatelé se korekturám nevěnovali, a tak se styl autora, třebas Vančury, nevyznačoval jenom očividnými – později učebnicovými – chuťovkami, ale právě i takovým jistým „zněním“, vnitřním napětím a pohybem (Mukařovský psal o motorickém dění…) Tak, jako se žáci učí vnímat to, jak souvisí s mocným prožitkem a idejemi i technika malby na světových malířských skvostech, mají se snad naučit v literárních skvostech vnímat a poněkud i používat vlastní jazyk mateřský. Je možné, že kvůli dnešní reálné kulturní chudobě některých škol řekne leckterý učitel, že tohle prostě je vysoko nad možnostmi. Pak ale máme vědět i hlásat, že je to hanba národa i jeho vypečených vlád. Na vzdělávání má jít nejméně 6 % národního důchodu, vzdělávací politika má otřásat křesly i ministrů financí (a média, která nemají rubriku „Vzdělávání“ se nemají kupovat).