Prázdná židle a chybějící žák Uprchlík

Hledám si – jako mnozí z nás – vlastní pohled na věc, která tolik rezonuje Evropou a vytváří dost nepěkný souzvuk. Téma Uprchlíci zatím připomíná spíše nesourodou kakofonii než durový evropský akord. Poslední zeď, která snad měla smysl, byla ta Čínská. Už mnoho století zeď člověka zastavit neumí, a už vůbec v době, kdy létá do vesmíru a chytá antihmotu. Dnes mi přijde takové počínání tragické, naivní a smutné. Především však proto, že nemáme jasno v tom, co vlastně hájíme.

Jaké že bohatství si to nechceme nechat vzít? Je to křesťanská historie Evropy a její kultura? Opravdu takto Evropu cítíme? Nebo to jsou naše domácnosti a vychozené cesty k nim? A proč si vlastně myslíme, že nám někdo něco bere?

Obávám se, že jsme ztratili kontakt se sebou samotnými, naše zdravé instinkty. Nevíme, čí jsme a kam jdeme. Ztratili jsme hodnoty, které nás kdysi utkaly, ztratili jsme víru v člověka. Naše slova ztratila váhu a často i význam. A tak člověk bez kultury staví zeď, aniž by tušil, kdo je na druhé straně. Zvířecí strach způsobuje slepotu.

Jak jinak si vysvětlit fakt, že český politik i český občan se v prazvláštní jednotě radují z toho, že uprchlíci u nás nechtějí být. Nikdo z těch, kteří byli z českých zařízení propuštěni, tu nechce zůstat. Čím to asi je? I hloupý pes cítí jasně, když je nechtěný. Zdá se, že prototypem Čecha je xenofob. Úzkostlivý a nepřátelský. Budiž, má to své důvody, přijdou nové generace… Ale fakt, že tuto skutečnost ještě slavíme, že se z ní radujeme, je mementem, z kterého bychom se měli nějak poučit.

Jsem upřímně zvědavý, jak se na tuto dobu, jednání Evropy a jednotlivých států budeme dívat s odstupem alespoň půlstoletí. Ale to už můžeme dělat s bačkorami na noze a dopřát si komfort všelijakého mudrování. Přítomnost se ovšem – stejně jako existencionalisté -ptá, co děláš ty, člověče, teď a tady? A tahle otázka mne zastihla nejen jako českého občana, ale také jako učitele a ředitele české školy. A to je zase trochu jiné kafe.

Takže jsem se nedávno probudil s nutkavým pocitem, že něco zanedbávám. Raději bych to nechal na panu prezidentovi a na české rodině, ale to si se svou zkušeností nedovolím. Rozhodl jsem se, že toto téma přinésu do školy a budu s ním pracovat. Uvědomil jsem si, že není možné zaštítit se sebelepším ŠVP (všimněte si, jaké konotace vyvolává slovo „zaštítit se“) a podle něj „jet“, ať se kolem děje cokoli. Jistě, učitelé s aktuálními událostmi v lepším případě pracují. Zařazují aktuality do výuky, pružně mění náplně hodin, zadání projektů apod. V ještě lepším případě podporují, aby žáci sami nosili do tříd témata, která mají neurovnaná, s kterými se potýkají a potřebují je diskutovat (uprchlíci ovšem pravděpodobně jejich téma nebudou).

Osobně mám neodbytný pocit, že se tady v Evropě děje něco zásadního (snad tím ani nemyslím fenomén uprchlíků, jako spíše skutečnost, že si s tím nevíme rady a co vše to dámě Evropě obnažuje) a že svým způsobem můžeme v přímém přenosu pozorovat, jak Evropou kráčí dějiny. A že sledovat nestačí, zvláště když jsme učitelé nebo řídíme školu. A že tentokrát nestačí, abychom jen pracovali s informacemi a porůznu o nich diskutovali, ale že bychom měli nést jako vzdělávací instituce zodpovědnost za kultivaci postojů žáků. Pokud nám k tomu nestačí selský rozum, můžeme se podívat do RVP a najít si např. pasáže z Výchovy k občanství nebo některých průřezových témat. Namátkou nabízím:

žák:

• objasní potřebu tolerance ve společnosti, respektuje kulturní zvláštnosti i odlišné názory, zájmy, způsoby chování a myšlení lidí, zaujímá tolerantní postoje k menšinám
• rozpoznává netolerantní, rasistické, xenofobní a extremistické projevy v chování lidí a zaujímá aktivní postoj proti všem projevům lidské nesnášenlivosti

a učitel:

• pomáhá překonávat stereotypy a předsudky
• utváří pozitivní postoje k jinakosti a kulturní rozmanitosti
• upevňuje osvojování vzorců chování evropského občana a smysl pro zodpovědnost
• kultivuje postoje k Evropě jako širší vlasti a ke světu jako globálnímu prostředí života
• učí přijmout druhého jako jedince se stejnými právy, uvědomovat si, že všechny etnické skupiny a všechny kultury jsou rovnocenné a žádná není nadřazena jiné
• rozvíjí schopnost poznávat a tolerovat odlišnosti jiných národnostních, etnických, náboženských, sociálních skupin a spolupracovat s příslušníky odlišných sociokulturních skupin
• rozvíjí dovednost rozpoznat projevy rasové nesnášenlivosti a napomáhá prevenci vzniku xenofobie
• pomáhá žákům prostřednictvím informací vytvářet postoje tolerance a respektu k odlišným sociokulturním skupinám, reflektovat zázemí příslušníků ostatních sociokulturních skupin a uznávat je
• stimuluje, ovlivňuje a koriguje jednání a hodnotový systém žáků, učí je vnímat odlišnost jako příležitost k obohacení, nikoli jako zdroj konfliktu
• pomáhá uvědomovat si neslučitelnost rasové (náboženské či jiné) intolerance s principy života v demokratické společnosti
• vede k angažovanosti při potírání projevů intolerance, xenofobie, diskriminace a rasismu
• učí vnímat sebe sama jako občana, který se aktivně spolupodílí na utváření vztahu společnosti k minoritním skupinám.

Z tohoto výčtu je patrné, že tentokrát si nevystačíme se znalostmi, ale že máme ambici formovat postoje žáků. A to nezvládne jeden učitel v jedné třídě, ale na to je potřeba dlouhodobé zamýšlené společné tažení napříč celou školou. Budování zdravého klimatu. Bezpečí a respektu jako základního zdroje života školy.

Přinesl jsem tedy toto téma jako ředitel do svého sboru. Není to snad zásadní a aktuální téma, které by se mělo ve škole diskutovat a kultivovat? I třeba na úkor vyjmenovaných slov nebo láčkovců? Jsem přesvědčený o tom, že bychom my učitelé měli nejdříve – klidně za doprovodu historika, sociologa, psychologa, facilitátora… – hledat a zformulovat společný citlivý a poučený postoj k takto zásadní věci, která může mít mnohem větší dopad na nás samotné, než si dnes uvědomujeme. A pak toto (poselství, chcete-li) přinášet žákům.

A tak jsem s touto myšlenkou předstoupil před své kolegy. A uvědomil si, jak ta cesta bude dlouhá…

Jakou zkušenost máte ve svých školách vy?