Před fakultou asistentem. Dobrý nápad – před vypuštěním domyslit!

Z diskuse k blogu Co napadá Václava Klause a jeho kolegy z Asociace aktivní škol publikujeme komentář Ondřeje Hausenblase z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy k návrhu studentských praxí v prvních ročnících pedagogických fakult. Autor připomíná, že při důkladné přípravě může mít nápad své klady. Ale v současné době na něm vidí především rizika, která hrozí ještě větší deziluzí příštích pedagogů.

Jsem docela pro, aby se PŘIPRAVOVAL projekt, v němž se pomůže mnoha školám v celé naší zemi, aby v nich budoucí studenti učitelství mohli rok před studiem pracovat jako asistenti učitele (rozhodně ne jako „nádvorní četa“ nějakých údržbářů a služtiček). Ani jako družináři by mnoho nezískali. Muselo by se na tom hodně zapracovat – a pokud do toho aktivní školy chtějí jít, bude to jen dobře. Ale ať si nikdo nemaluje, že snadným, spíše mechanickým, papírovým provedením se samo od sebe zajistí, že na učitelské fakulty přijdou lepší studenti!

Umějí učitelé vést svého asistenta?

Zkušenost z terénu ukazuje, že je u nás nedostatek učitelů, kteří umějí vést svého asistenta. Jestli si myslíte, že přece vaše škola to zrovna krásně umí, tak si prozkoumejte a spočtěte, kolik takových je v kraji! Kolik je tříd, a pro kolik uchazečů by to stačilo. To není jenom „hodit na něj pomocné práce“ – na budoucího studenta už vůbec ne, ale dokonce ani kdyby měl asistent být profesionálním pomocníkem učitele, nefungovalo by to, aniž by se sami učitelé takovému vedení učitelských pomocníků předem naučili. Nepodceňuji učitele, ale je to prostě jiný job než vyučovat děti.
Pozice asistenta (nemysleme nyní na asistenty postižených žáků) u nás není vypracovaná, náplň ani povaha jeho práce není obecně chápána. Asistent učitele je něco jiného než obraceč not u koncertního mistra.

Moje zkušenost je ta, že jen málo základních, ale taky středních škol je dnes v stavu, aby neodradily potenciálního studenta učitelství od jeho záměru. Myslíte si, že můžete ukázat budoucímu učiteli, co ho čeká, aby si na to pak uměl hezky na studiích pamatovat a připravit se zodpovědně? Pamatujte však, že je to maturantík, který jen výjimečně (u nás) poznal jako žák někde výuku, která by opravdu lákala k celoživotnímu povolání. Ti, kdo jdou na učitelství, dnes ani nebývají převážně ti samostatní, iniciativní a odolní študáci. Ti jdou na práva a medicínu. Těch pár výborných, které ovšem míváme na fakultě taky, nejsou ani reprezentativní, ani spolehlivý vzorek populace uchazečů.

Návrat do školy je šok
Když naši studenti přicházejí během 4. ročníku na praxe do ZŠ, myslí sice na to, že chtějí obstát před třídou a v oboru (hrozí se, že „nebudou vědět“), ale šok z toho, jak to ve školách chodí, bývá značný. Mají štěstí, když je jejich vedoucí učitel ve škole laskavá a moudrá osoba, a když na ně má čas, aby s nimi hovořil osobně, důvěrně – jinak student nespatří nebo nepochopí, že škola není jenom soustavný bugr, napětí, hon a ústup od ideálů.
Mnozí mají učitelství v rodině – a jestliže je to neodradilo, bývají dost dobrými studenty učitelství, protože už vědí něco víc, než co uvidí návštěvník v přípravném pobytu před fakultou. Ten „nerodilý“ uchazeč není nijak připraven, a pokud zamíří na 2.stupeň ZŠ, bude asi hodně otřesen – i ve školách celkem dobrých uvidí učitele, kteří „lítají jak hadr na holi“ (ať už je to nesmyslnou administrativou a dozory a přemírou pomocných prací, nebo jejich nízkou schopností organizovat si práci, anebo prostě výškou úvazků a množstvím přípravy), nebo uvidí žactvo – klackovité vzpurníky a fifleny, které ani v nejmenším nechápe, proč by se mělo učit a co jim to tam vůbec kdo povídá. Když pobude ve škole jeden rok – uvidí něco lepšího? Není u nás zatím pro všechny zájemce o studium učitelství dost základních škol, které by mohly po celý jeden rok ukazovat uchazečům o učitelství lepší stránku vzdělávání nebo žáky, kteří se mile zajímají o to, co se zase dozvědí a co si vyzkouší ve škole nového.

Komu-čemu praxe pomůže – nebo uškodí?
Jak bychom se dobrali toho, aby takový přípravný rok měl účinek, jejž bych nazval „orientovat uchazeče v současném stavu profese a poskytnout mu představu, co a jak se potřebuje na VŠ pro své učitelství naučit“? To musíme rozmyslit a postupně začít budovat, dřív než uspěchaně prosadíme takové opatření, které pak po velkém šplouchnutí vyšumí…

Navíc pobytem v praxi se v „asistentech“ i v mladých učitelích hned po nástupu do školy velmi posiluje tendence najít si něco osvědčeného, co poskytuje nezkušenému učiteli bezpečí a jistotu – a to bývají hodně zastaralé postupy a názory. Není to jev jen tuzemský, jsou k tomu ve světě studie: absolventi fakult opouštějí do 3-5 let ve vysokém procentu moderní prvky, které se jim na fakultě líbily a které jsou potvrzené výzkumem, a chopí se velmi ustrnulých, kázeňských, mechanických postupů, protože mají hrůzu ze žáků, z rodičů i z kolegyň, že se jim něco nezdaří. A okolí na ně tlačí, aby se takto konzervativně zachovali – zejména u nás. (Ani nebudu prozatím jmenovat základní školu v Praze, která mladé učitelce zakázala přípisem používat moderní metody bez konzultace se všemi kolegyněmi a se zástupcem na prvním stupni, neboť prý děti spolu v hodinách nahlas hovoří – nastojte! Možná je ojedinělé, že to učitelka dostala písemně, ale „kolegiální“ tlak tradičních přístupů vzácný není.)

A když někdo navrhuje, aby se ve školství něco zavedlo, určitě taky navrhne, kdo to komu zaplatí: Protože ti, kdo povedou budoucího studenta učitelství během jeho roční praxe, budou s ním mít tolik práce (pokud to má k něčemu být studentovi a žákům i učiteli), že se to učitelovi onou „pomocí“ od asistenta nekompenzuje. Kdyby si zaučil asistenta a pak ho měl 4-5 let po ruce, to už by asi přínos pro učitelův čas a námahu mělo. Ale když ho má po roce přepustit fakultě a zase zaškolovat dalšího?

(titulek a mezititulky doplnila redakce)