Předvolební rozhovory: Proč by budoucí truhlář nemohl mít stejný všeobecný základ jako žák gymnázia, ptá se Pirát Lukáš Bartoň

Přinášíme sérii rozhovorů se školskými experty politických stran, které mají podle předvolebních průzkumů v podzimních volbách reálnou šanci dostat se do poslanecké sněmovny. Jaký mají názor na problémy současného českého školství a co považují za své priority pro příští volební období? Rozhovor s Lukášem Bartoněm vedla Radka Hrdinová. Analýzu volebního programu koalice Piráti a STAN s ohledem na témata vzdělávací politiky si můžete stáhnout ZDE.

Cestu pro střední školství vidí školský expert Pirátů v provazování škol a oborů. „Kupříkladu tady v Praze se mi líbí střední odborné školy, které mají gymnaziální třídu,” říká Lukáš Bartoň. Podmínkou pro posilování všeobecného vzdělání na středních školách je podle podle něj lepší práce se žáky škol základních – učitelé by se měli více zaměřit na základní gramotnosti.

Co považujete za největší slabinu a silnou stránku českého školství?

Slabin je hodně, kdybych měl vybrat tu, která asi nejvíce křičí, řekl bych zakonzervovanost. Jsou školy, které nekomunikují s ostatními, učitel tam nastoupí na začátku kariéry a zůstane až do konce, bez kontaktu s ostatními, učitelé spolu nekomunikují, nerozvíjejí svůj obor, nehledají nejlepší způsob, jak něco naučit. Jsou rádi, když získají nějaké zkušenosti od staršího kolegy, což je sice dobře, ale měli by zkušenosti nabývat od více starších kolegů, protože ten jeden předá nejen svou dobrou, ale i špatnou praxi. Pokud budou učitelé více naslouchat svým kolegům, nebudou zakonzervovaní na své škole, hodně to českému školství prospěje.

A silná stránka?

Při úrovni financí, kterou dáváme do našeho vzdělávacího systému, je relativně na vysoké úrovni. Jsou státy, které do něj dávají daleko více, ale někdy mají výsledky horší.

Kde v zahraničí vidíte někde příklad dobrého poměru cena/výkon?

Dobře nastartované je Estonsko. Za příklad se často dává finské školství, do kterého se zpočátku nalilo hodně peněz, nicméně Estonsko si vzalo dobré věci z finského školství a dokázalo se dostat na dobrou úroveň i s menší finanční injekcí. Inspirovat by se dalo také ve Velké Británii nebo v Rakousku, ale ne celým systémem, jde o to vybírat si, ne všechno, co funguje v zahraničí, bude fungovat u nás.

V případě Estonska byl velký důraz kladený na digitalizaci, prostupoval nejen školskou reformou, ale i státní správou a vůbec celou společností. Může tohle u nás fungovat?

Z mého pohledu ano, i když je to pohled Pirátů, a když se podíváte do našeho programu, neexistuje tam oblast, která by neměla svoji podkapitolu digitalizace. Nelze digitalizovat jednu oblast, všechno musí na sebe navazovat a školství má být tahounem. 

Odpovídá této vaší představě malá revize informatiky?

Tam byla na začátku dobrá myšlenka, nicméně je to jedna z věcí, kterou bych vytkl ministerstvu – často upeče něco uvnitř a pak s tím odbornou veřejnost pouze seznámí, což je problém. Z mého pohledu je informatika do rámcového vzdělávacího programu (RVP) vložená trochu moc násilně, spíš bych volil, aby se informatika a digitální gramotnost propsaly různými předměty, protože přece jen digitální gramotnost je nástroj, který se musíme naučit používat v dalších oblastech, ne protože všechno digitální je dobré, ale protože nám to usnadňuje práci a život.

Může komunikaci mezi školami a učiteli napomoci střední článek?

Potenciál školy propojovat myslím má, ale je třeba, aby mezi sebou začali komunikovat hlavně učitelé, ať už jsou to různé platformy nebo kabinety, virtuálně i osobně. Mluvíme o tom, co převzít ze zahraničí, ale kdybychom uměli identifikovat dobrou praxi a přenést ji do výuky i jinam, máme úplně suprové školství.

Ve volebním programu nabízíte, že vytvoříte systém hodnocení škol, nemá to ale být žádné žebříčkování…

Co se týče středních škol, tak ty mohou být v určitém konkurenční prostředí, žák si mezi nimi volí. Co se týče základního školství, dítě by mělo navštěvovat spádovou školu. Ideální stav je, aby každá základní škola poskytovala tak kvalitní vzdělávání, že „své“ spádové děti uspokojí. A pokud se bavíme o testování, když chci něco řídit, musím to umět měřit. Rádi bychom uměli měřit kvalitu, abychom ve chvíli, kdy odhalíme nekvalitu, mohli zasáhnout.

Umíme kvalitu měřit?

To je velká otázka a míří i na Českou školní inspekci, která říká, že umí měřit 26 různých parametrů. Rozhodně bych nechtěl, abychom měřili kvalitu jen na základě toho, že v 5. třídě dáme test z matematiky, porovnáme výsledky a uděláme žebříček. Je potřeba k tomu přistupovat komplexněji, nejen na základě tvrdých testů znalostí, zjišťovat dovednosti žáků, ne na základě typových úloh, ale na základě toho, jak si poradí s komplexními úlohami, na které předtím nenarazili. Ještě to nemáme vydiskutované, ale za nás je potřeba, abychom ve chvíli, kdy škola bude produkovat nekvalitu, měli nástroj, který nám to pomůže změnit.

Jak by ten nástroj měl vypadat? České školství je decentralizované, máme tisíce zřizovatelů, školy mají právní subjektivitu, ředitel je vybírán v konkurzu na šest let.

O tom vedou Piráti a Starostové ve svých resortních týmech vášnivé diskuse, problém je v tomto, že v takto decentralizovaném školství kvalitu nelze řídit. V malých obcích zřizovatele často zastupuje starosta, který byl zvolen, protože je nejlepší fotbalista nebo podnikatel v obci, ale ve vzdělávání se neorientuje a nechává to na řediteli školy. Je třeba, aby se pedagogická část provozu školy více centralizovala a na zřizovatelích se více nechávala část týkající se například fungování budov. V pedagogické části musí mít ředitelé podporu, ve větších obcích si mnohdy pochvalují, že místo se starostou jednají s úředníkem, který se školství věnuje dlouhodobě a nemění se tak jako starosta každé čtyři roky. Jak už jsem ale říkal, konkrétní projekt zatím není vydiskutován a připravený ho ke zveřejnění nemáme.

Kdo tedy vlastně nyní za kvalitu vzdělávání odpovídá?

Ředitel školy, který je jmenován zřizovatelem, ministerstvo školství na obsazení této pozice nemá žádný vliv. Vstupuje do toho ještě Česká školní inspekce, jejíž roli bych si představoval úplně jinak, než že inspektor zkontroluje školní řád. Včetně toho, že když zjistí nekvalitu, umí pomoci. Dnes sice Česká školní inspekce dává doporučení, nemá ale absolutně žádné pravomoci zasáhnout, když na ně škola nereaguje. Do jisté míry by měl být prospěšný střední článek, který by měl tuto podporu umět dát a měl by ji umět dát v tom daném místě. Starat by se měl primárně o školy, které to nejvíce potřebují, a co nejméně zasahovat tam, kde to funguje.

Jsou platy učitelů nyní na úrovni, která odpovídá náročnosti profese?

Velice jsme se jí přiblížili. Teď je ještě otázka, zda ji dokážeme dlouhodobě udržet, v současné době jsme někde mezi 120 a 130 procenty vůči průměrné mzdě, udržet ji meziročně minimálně na 130 procentech byl jeden z našich pozměňovacích návrhů k zákonu o pedagogických pracovnících. Ten teď jako vratka ze Senátu čeká ve sněmovně na schválení. Bohužel si ministryně financí spočítala, kolik to bude stát, a snaží se přesvědčit většinu, aby celý zákon potopila, což by podle mě byla velká chyba. Není to samospásný krok, který by vše vyřešil, ale je to nutný krok, abychom začali budovat mladší pedagogický sbor, protože starší učitelé budou odcházet do důchodu. Průměrný věk našich učitelů je alarmující.

Ve volebním programu se věnujete také střednímu školství. Chcete zavést výuku všeobecného základu pro všechny a profilaci v rámci volitelných předmětů. Jak by to mělo fungovat v praxi?

Mnoho rodičů je přesvědčeno, že pro jejich dítě je nejlepší, když vystuduje střední školu s maturitou, a teprve když to nezvládne, tak střední odborné učiliště. Já jsem toho názoru, že škola by se měla vybírat podle talentu dítěte, a pokud má talent na řemeslo, neměl by mít možnost získat obojí? Proč by truhlář nemohl mít všeobecný základ na úrovni gymnázia? Proč je limitovaný tím, že s výučním listem nemůže jít studovat vysokou školu? Mělo by to být provázané a měli bychom víc pracovat na prostupnosti. Když dnes někdo neudělá maturitní zkoušku nebo nezíská výuční list, končí se základním vzděláním. To také považuji za špatné, během studia přece získává znalosti a dovednosti, mohl by skončit školu s certifikáty, které by mohly být pro zaměstnavatele zajímavé, například se svařovacím průkazem. Obory středního školství by měly více odpovídat národní soustavě kvalifikací, u mnoha škol oborová skladba neodpovídá tomu, co pak trh práce chce. Vedle odborného vzdělání by měl každý dostat co nejlepší všeobecné vzdělání, a to se týká i žáků učňovských oborů, za předpokladu, že to odpovídá jejich možnostem.

Půjde posilovat všeobecné vzdělání na učňovských oborech v situaci, kdy je na konci základního vzdělávání zhruba pětina populačního ročníku podle PISA na takové gramotností úrovni, že jim to bude komplikovat každodenní život? Tito žáci většinou míří právě na učiliště.

Nejde jen o vyšší úroveň všeobecného vzdělání na učňovských oborech, ale proč třeba neumožnit studentům gymnázií, aby jeden den v týdnu docházeli na učiliště a učili se tam nějaké řemeslo? Bylo by to provázané a měli by zkušenost s něčím, k čemu nyní nemají žádný vztah.

Má tedy budoucnost struktura středního školství, kde jsou tři větve – učnovské, odborné a všeobecné vzdělávání?

V krátkodobém měřítku tohle není v silách nikoho změnit, cestou je provazování škol a oborů. Kupříkladu tady v Praze se mi líbí střední odborné školy, které mají gymnaziální třídu. Pokud jde o všeobecné vzdělání, čtenářská nebo matematická gramotnost jsou předmětem základního školství, odcházejí-li žáci ze základních škol a některou z těchto gramotností nemají, je to špatně. Školy by na tom měly zapracovat třeba v rámci svých disponibilních hodin, jejichž náplň si mohou sami určovat. Dát trojku dítěti, které nezvládá, a poslat ho dál, to je špatně. Ve škole by se učitelé měli ve výuce vrátit, dát mu více času, aby základy ovládlo. Když bude odcházet ze školy s úrovní 7. nebo 8. třídy, ale bude ji mít na jedničku, dá mu to do života daleko víc, než když odchází z 9. třídy, vše umí někde na čtyřku, neorientuje se a má velké mezery.

Jak by toto vracení se mělo v praxi vypadat?

Tohle vracení se nazpátek u těch dětí, které nezvládají, by bylo velmi komplikované v rámci jedné hodiny. Nicméně každá škola má fond hodin, v jejichž rámci by mohlo probíhat doučování. Třeba v matematice by v běžné hodině jeli sedmáci učivo 7. třídy, ale v doučování by se učitel s žákem vrátil třeba do 5. nebo 6. třídy. Při takovém vracení nestrávíte s žákem učením stejný čas jako u páťáků, rychleji to pochopí a pochopí pak i to, co se učí v 7. třídě. Doučování by se zaměřovalo na to, co žákovi nejde, naopak žáci s dobrým prospěchem, kteří gramotnost mají, aby v doučovacích hodinách mohli rozvíjet něco jiného, učitel by během těchto hodin mohl pracovat s žáky různého věku. Jednu takovou školu v Praze znám a docela si to tam pochvalují, možná tuto dobrou praxi přijmou i jiné školy, i když je to pro pedagogy náročnější. 

Přesunu se k dalšímu tématu. Ten, kdo povede v příštím volebním období resort školství, se bude muset vyrovnat s dopady dlouhého lockdownu. Pokud byste to byl vy, pokračoval byste v realizaci plánu současného mistra školství? 

Je velice levné, že posíláme děti jen tak dál a nesnažíme se jim ten téměř rok a půl nahradit, doplnit dovednosti a znalosti, které nezískaly nebo neprobraly tak dobře. Současné programy ministerstva školství mi přijdou málo ambiciózní, pár stovkami milionů zaplácneme díru, aby veřejnost měla pocit, že něco děláme, přitom během lockdownu jsme dávali desítky a stovky miliard na kompenzace podnikatelům a děti jsme nechávali doma. To jeden letní kamp nenahradí, nehledě na to, že prostředky byly pro 100 tisíc dětí a na základních a středních školách je jich 1,4 milionu. Měli bychom k žákům přistupovat vstřícněji, pomoc by měla být individuální a měla by být v takovém rozsahu, v jakém je potřeba.

Pokud jste takto skeptičtí k plánu současného ministra, jaký plán máte tento školní rok vy? 

Ono je to těžké, volby jsou v říjnu, než se něco sestaví, máme tady konec roku, od září je tam tuším 250 milionů na doučovací kurzy.

Asi je důležité je efektivně využít?

Je to pár stovek milionů, abychom překlenuli podzimní období, než přijdou na doučování další evropské peníze, vláda nechce obětovat národní zdroje. Bude třeba diskutovat o tom, zda neposílit doučování v běžném školním roce, ale otázka je, kdo to bude dělat, pedagogičtí pracovníci musí učit.

No právě, kdo bude doučovat?

Tam je na místě uvažovat, jakým způsobem jsme schopní jim to vynahradit, ale pedagogické intervence mají omezenou kapacitu. Na místě by bylo posílit i neformální vzdělávání.

Bylo by na místě, nebo to uděláte, když vyhrajete volby?

Chtěli bychom to udělat, uvidíme, nakolik budeme mít po volbách volné ruce. Pokud to budeme my, kdo bude rozhodovat, napřeme síly více do volnočasových aktivit, kroužků a podobně, kde žáci získávají další kompetence. A samozřejmě pokud to půjde, posílíme i pedagogickou intervenci, i když poslední inkluzivní vyhláška do ní udělala řez.

Myslíte tím konec jejího přímého financování?

Dosud ředitelé dostávali peníze na hodiny pedagogické intervence, nyní dostanou stejný objem peněz, ať se jí škola bude věnovat, nebo ne. Může peníze rozdělit v odměnách, nebo má možnost stanovit, že se týdně jedna hodina pedagogické činnosti učitele použije na pedagogickou intervenci. Stejný objem peněz má, ať to udělá, nebo neudělá, není k tomu nijak motivován.

Máte pro příští volební období připraveny konkrétní návrhy pro změnu školské legislativy?

Chceme se zabývat reformou maturit a vzděláváním na středních školách, které bychom rádi více navázali na národní soustavu kvalifikací. Co se týče základních škol, slyšíme poptávku rodičovské veřejnosti po různorodosti, měli by mít možnost vybrat pro své dítě například montessori nebo waldorfskou školu, pokud ji mají v okolí. Neměl by to být kraj nebo krajská strategie, které rozhodují o tom, zda taková škola vznikne.

Lukáš Bartoň (40)

Vystudovaný strojař, politik, člen Pirátské strany. V roce 2017 byl zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V letošních volbách kandiduje v Plzeňském kraji.