Předvolební rozhovory: Standard českých škol je frontální výuka a memorování, učit po novu ale nelze nařídit, říká Petr Gazdík z hnutí STAN

Přinášíme sérii rozhovorů se školskými experty politických stran, které mají podle předvolebních průzkumů v podzimních volbách reálnou šanci dostat se do poslanecké sněmovny. Jaký mají názor na problémy současného českého školství a co považují za své priority pro příští volební období? Rozhovor s Petrem Gazdíkem vedla Radka Hrdinová. Analýzu volebního programu koalice Piráti a STAN s ohledem na témata vzdělávací politiky si můžete stáhnout ZDE.

Pedagogické fakulty se podle školského experta hnutí STAN točí v začarovaném kruhu – budoucí učitele vzdělávají podle rigidně akreditovaných oborů, ti by pak ale měli učit po novu. „Je nesmysl, že na pedagogické fakultě vyžadujeme odbornost v oboru a na pedagogiku a psychologii zůstává menší prostor,“ říká Petr Gazdík.

Před člověkem, který povede v příštím volebním období resort školství, bude stát velký úkol, vyrovnat se s dopady pandemie. Současné vedení ministerstva připravuje doučovací projekt, který by měl odstartovat od září. Co říkáte jeho podobě?

Doučovací projekt je dobrý, já bych tam ale viděl dvě důležité věci. Tou první jsou motivovaní učitelé. Celé vzdělávání a školství je o vztahu, čím lepší je vztah mezi učitelem a žákem, tím více naučí. Uznávám unavenost učitelů, mám doma učitelku nižšího stupně, která učila 26 hodin distanční výuky týdně a ještě máme doma prvňáka. Vidím rozdíl mezi ním ve srovnání se staršími dcerami, vidím, co distanční výuka napáchala. Nutné je motivovat učitele. A jeden ze způsobů, jak je motivovat, jsou peníze na odměny. Učitelé by měli vědět, že za doučování budou odměněni, a to samozřejmě nejen finančně, ale i pochvalou a dalšími motivačními prvky.

Druhou věcí, která musí nastat, je změna u pedagogických fakult. Ty jsou v takovém začarovaném kruhu, ony by i rády učily po novu a ministerstvo školství jim říká, že by to mělo být trochu jinak, na druhou stranu mají akreditované rigidní učitelské programy. Kdybych měl vliv na chod ministerstva, byl bych rád, aby se našel způsob, jak dostat studenty pedagogických fakult do škol, aby pomohli žákům a učitelům s doučováním. A patřičně je za to odměnit, tedy kromě toho, že jako studenti pedagogických fakult získají úžasnou praxi.

Jak by se měla změnit výuka na pedagogických fakultách?

Zásadně. Uvědomuji si schizofrenii, kterou tady máme. Na jednu stranu máme rigidní studijní program, na druhou stranu máme v zákoně o pedagogických pracovnících, že neučitel s vysokou školou může jít se souhlasem ředitele školy učit. Já si přeji, aby odborníci, kteří něco umí, šli do škol, ona to bohužel bude do budoucna vzhledem k průměrnému věku učitelů nutnost, na druhou stranu rozumím naštvanosti pedagogických fakult. Tento nesoulad je třeba vyrovnat. Proč by například student chemicko-technologické fakulty nemohl po bakalářském studiu pokračovat dvouletým učitelským oborem s chemií? 

Pokud se ptáte konkrétně, jak učitelské obory změnit, když chci moderní způsob výuky, školu hrou nebo projektové učení, přesně tak by se měli učit studenti na pedagogické fakultě. Je nesmysl, že na pedagogické fakultě vyžadujeme odbornost v oboru a na pedagogiku a psychologii zůstává méně prostoru.

V příštích letech by mělo dojít na dlouho odkládanou revizi rámcových vzdělávacích programů (RVP). Strategie 2030+ počítá s tím, že součástí revize bude výrazná redukce učiva nebo spíše požadovaných výstupů. Odpovídá to vašim představám o revizi RVP?

Pouhé seškrtání učiva ničemu nepomůže. Děti se budou učit méně, ale to ještě neznamená, že jsme tím zachránili vzdělávací systém v České republice. Redukci učiva si ze srdce přeji a jako matematik jsem sám přemýšlel, co bych ve svém oboru seškrtal, ale pak dojde na konkrétní návrh a Jednota českých matematiků a fyziků dojde k závěru, že by se toho mělo v matematice učit ještě víc. Musíme postupně dojít k trochu jinému systému výuky, akcentoval bych například projektové učení, společné předmětové hodiny. Školy, které chtějí a umějí učit alternativně a kreativně, by pro to měly mít prostor. Jako radnímu Zlínského kraje pro školství mi několik ředitelů středních škol hlásilo, že by měli zájem třeba u gymnázia zavést alternativní větev, velmi by to prospělo i základním školám. Víc by mělo být volitelných předmětů, projektové výuky. 

Tyto přístupy by se tedy měly používat na alternativních školách?

Ne na alternativních školách, na alternativních větvích škol….

Neměly by být součástí výuky na všech školách?

Bylo by to lepší, ale postupně. Zažil jsem, když se zaváděly osnovy pro obecnou školu. Prostě se řeklo, teď budeme učit po novu, a nestalo se buď nic, nebo se stalo strašně málo. Byl bych rád, aby si to učitelé vzali za své dobrovolně, aby k tomu nebyli přinuceni tím, že pánové na ministerstvu nebo v parlamentu řeknou, teď budete učit po novu a my vám to nařizujeme. Tak jako teď v době covidu. Učitel, který neměl rád IT techniku, k tomu byl přinucen. Nechtěl bych, aby se alternativní výuka nebo alternativní prvky výuky zaváděly takto násilně. Tak jako to chceme po dětech, i učitelé by měli být motivovaní, nemůžeme je k tomu přinutit.

Co považuje za alternativní způsob výuky, například projektovou výuku?

Nejen projektovou výuku, například výuku přírodních věd jako celku. Mezipředmětovou výuku, projektovou výuku, těch způsobů je víc.

Nejsem si úplně jistá, že by všichni učitelé označili třeba projektovou výuku za alternativní metodu…

To je dobře, to je strašně dobře.

K čemu je to alternativa, co považujete za standard?

Za standard považuji předmětovou výuku, frontální výuku, memorativní výuku, důraz na znalosti faktů, menší důraz na vlastní iniciativu a vlastní objevování u žáka.

Máme tisíce škol, tisíce zřizovatelů a jedno ministerstvo. Je třeba něco udělat s decentralizovaným českým školstvím? Diskutuje se o zavedení tzv. středního článku…

V souvislosti se středním článkem se mluví o tom, že ředitel školy má být lídrem pedagogického procesu, což je velmi vznešená a krásná myšlenka. Ale školy mají právní subjektivitu. I kdyby vznikly čtyři nové úřady a ředitel dostal k ruce technického ředitele, který by odpovídal za provoz, tak stejně je on statutární orgán, rozhoduje jeho podpis. To bude největší dilema, které bude třeba vyřešit při zavádění středního článku řízení. Pojďme se bavit o tom, jak má vypadat u různých typů škol. Moje zkušenost je, že kraje mají možnost školy, které zřizují, podpořit. U menších obcí, u základních škol je to problém. Na to musí reagovat střední článek řízení buď nějakou formou společného řízení několika škol nebo formou omezení právní subjektivity. Ale to je otázka spíš pro právníka, odpověď se bude v dalším volebním období hledat ve spolupráci se zřizovateli a pedagogickými odborníky. Myslím, že pro to ministerstvo vytvořilo poměrně slušný tým.

Pilotáž středního článku se zaměřuje spíše na podporu pedagogického leadershipu. O tom, že by mohlo dojít na úpravy ve vymezení právní subjektivity škol, od vás slyším poprvé…

Já jsem to slyšel několikrát, proto říkám, že v dalším volebním období se bude odpověď hledat. Možná na jeho konci dojdeme k tomu, že jsme k ničemu nedošli a současný stav zůstane. K čemu ale musíme dojít, to je proces umožňující srovnání jednotlivých škol, který by dával garanci minimálního základu, který stát po školách chce. To znamená změnu systému zkoušek, jak maturitní zkoušky, tak ověření na konci základní školy. V dalším procesu bychom se měli věnovat tomu, jestli právní subjektivita každé školy je to správné.

V současnosti jednotné přijímací a maturitní zkoušky určují, zda se dítě dostane na střední školu nebo dostane maturitní diplom. Měly by se používat ke srovnávání škol, nebo spíš k hodnocení kvality jejich práce?

Když se podíváte na program, který jsme jako Starostové a nezávislí sepsali, naší vizí je zavedení akreditačního orgánu, který by působil v rámci kraje a který by měl možnost kontrolovat jednotlivé školy a říkat například: tady si zlepšete technické vybavení, tady prosím změňte styl výuky. Do budoucna by tento akreditační orgán měl mít nástroje, jak podpořit kvalitní školy a omezit třeba obory nebo počet žáků u škol, které dlouhodobě kvalitní výsledky nemají a z doporučení akreditačního orgánu si nic nedělají. Česká školní inspekce dnes toto úplně nezastupuje a zejména u středních škol je ten problém velký. Velké firmy v krajích, které využívají absolventy, nemají vůbec žádný vliv na to, co se ve škole učí, a říkají, že jim přicházejí absolventi, kteří neumí to, co potřebují. To je další oblast, kde chybí dialog.

Kraje jako zřizovatelé středních škol už dnes mohou počty přijímaných žáků ovlivňovat, mohou také zasahovat do oborové struktury na škole, a to mnohem více než Česká školní inspekce, jejíž pravomoc prakticky končí tím, že poskytne zřizovateli informace o provedené inspekci.

To určitě ano. Ale jako bývalému radnímu pro školství Zlínského kraje, který zřizoval 99 škol a školských zařízení, mi takový orgán skutečně chyběl, neměl jsem žádné posouzení toho, na jaké úrovni škola je. Stahoval jsem si z Cermatu výsledky maturit a sám jsem si takové srovnání dělal. Upřímně, jako radní nemáte moc možností to poznat. Ze statistik zjistíte, jestli je o obor nebo školu zájem, ne jestli se na škole učí kvalitně. Požádat radu kraje, aby obor zrušila, nebo naopak navýšila počet žáků na trojnásobek, ale možnost máte.

U základních škol, které zřizují obce, by kraje měly přes ten akreditační orgán fungovat jako arbitři kvality vzdělávání? 

Za mě by takový akreditační krajský orgán mohl chodit i do základních škol, minimálně některé základní ukazatele prozkoumat a být poradní orgán.

Jde to dohromady s vaší představou středního článku, který by měl přejímat i část právní odpovědnosti ležící nyní na ředitelích, případně zřizovatelích základních škol v menších obcích?

To je jedna z otázek. Nabízel jsem ministerstvu školství, aby při pilotáži středního článku zkusili jeden z krajů. Nabízel jsem jim Zlínský kraj, který je, řekněme, střední velikosti, aby otestovali, jestli je střední článek třeba pro každý jeden okres. Rozumím tomu u Středočeského kraje, který je obrovský, kde by střední článek měl asi fungovat na nějaké menší jednotce, než je celý kraj. Muselo by se to otestovat, ale u menších nebo středně velkých krajů by mohl stačit na úrovni krajů.

Vrátím se ještě ke středním školám, konkrétně k reformě oborové struktury středních škol, která je jednou z priorit vládou přijaté Strategie 2030+. Potřebuje střední školství v tomto ohledu reformu?

Ano, a my jsme přišli i s konkrétním návrhem. Za nás je to nový typ škol, reálná střední škola. Jde o vnitřně více prostupnou školu, která by měla na začátku větší všeobecný základ a umožnovala by vyučení, ale zároveň by motivovala k tomu, aby žáci šli i do studijnější větve nebo ze studijnější větve přešli do učebního oboru.

Kam by patřila v současném systému zahrnujícím gymnázia, střední odborné školy a učiliště. Co by nahradila?

Nenahradila by nic, byl by to nový typ školy. Jestli by něčemu byla podobná, tak školám v některých krajích, kde se slučují různé typy škol pro nedostatek žáků. Měla by ale možnost větší prostupnosti. Historicky se v posledních dvaceti nebo třiceti letech děje to, že se sloučí gymnázium se zdravotnickou školou nebo se sloučí průmyslová škola se středním odborným učilištěm a hotelovou školou. Znám několik takových případů a ne všude se to úplně podařilo, někde to je skvělé. Pamatuji si jednoho ředitele takové školy, který u konkurzu mluvil o nás a o nich, oni tam na tom učilišti a my tady na gymnáziu. Rozlítil mě, když řekl, že by nikdy učitele gymnázia neposlal učit na učiliště. Ptal jsem se proč, vždyť ten učitel je profesionál a jestli učí češtinu na gymnáziu nebo na učilišti je jedno. Tato škola by umožnila tuto vnitřní diferenciaci překonat tím, že by byl učební proces společný. Nebyly by to dvě oddělené větve, které spolu nemají nic společného.

Jak by si mezi těmito větvemi žák volil nebo mezi nimi přecházel?

Zvolil by buď všeobecně praktickou studijní, nebo praktickou větev, ale ty by byly propojené. I když budu na praktické větvi, tak bych si některé hodiny mohl vybrat ze studijní větve, protože je to oblast, která mě zajímá. Trochu by to připomínalo vysokoškolský systém, bylo by tam více možností. Klíčové motto takové školy by měla být motivace.

Může to fungovat ve chvíli, kdy se v patnácti žáci na učilištích rozhodují pro poměrně specializované obory a těm je pak věnována značná část jejich středoškolské přípravy?

To je špatně. Dnes podle průzkumů vybírá v patnácti letech školu většinou maminka, a to podle toho, jaké má zaměstnání a co zná od svých přátel a známých. Tady je velký prostor pro kariérové poradenství, které je u nás nedostatečné. Navíc ve čtrnácti, v období bouřlivého dospívání, má mladý člověk jiný názor než v osmnácti. Nejhorší je, že jde na učiliště, protože je „blbej“ a nevzali ho na jinou střední školu, tam už je slovo motivace fuj. 

Máte pro příští volební období připraveny konkrétní změny školské legislativy?

První na řadě bude zákon o pedagogických pracovnících, který zřejmě nyní spadne pod stůl. Pak je nutné se bavit o České školní inspekci a jejích pravomocech, o dětských skupinách a jejich dalším fungování. Další věc, která se musí vyřešit, je nedostatek míst ve školách v prstenci kolem Prahy a v dalších rychle se rozvíjejících regionech, to je fatální problém. Bude nutné zaměřit se na pedagogické fakulty. Rádi bychom zavedli tzv. krajské polytechniky. Musí se vyřešit, co udělat s vyššími odbornými školami, tzv. apendixem českého školství. A hlavně máme před sebou Strategii 2030+. Nechceme na ministerstvu dělat žádnou noc dlouhých nožů, nechceme měnit zásadním způsobem směr, ale dokončit všechno dobré, co se tam teď děje, a přinést k tomu další vlastní myšlenky,

Petr Gazdík (47)

Učitel, bývalý starosta, poslanec a člen Starostů a nezávislých. Dlouholetý krajský radní Zlínského kraje a bývalý předseda STAN kandiduje v koalici Pirátů a Starostů ve Zlínském kraji.