Proč je hon na Dobeše nevkusný

Musím se přiznat, že mi už několikatýdenní hon na ministra školství Josefa Dobeše nepřipadá zrovna pohledný. Ano, i já jsem nakonec dospěl k tomu, že jiná možnost, než ho nahradit někým soudnějším, není. Ale způsob, kdy ho nejspíš jeho vlastní úředníci prostřednictvím médií honí z rohu do rohu kvůli pitomostem, je nedůstojný. Premiér Nečas si Dobeše pozval k „podání vysvětlení“, ale na opravdu podstatná pochybení pana ministra v debatě nejspíš vůbec nedošlo. Aférka se seminární prací, kterou ministr a) nepsal, b) editoval, c) trochu psal, d) celou napsal, je úsměvná banalita. Fakt, že ten člověk chce zcela vážně vrátit český vzdělávací systém k jednotné škole, mi přijde mnohem závažnější.

Je to vlastně typický model Al Capone, kdy lumpa dostanou na něco, co se sice nesmí (neplacení daní), ale co je ve srovnání s ostatními jeho činy (desítky vražd) přece jen dosti bagatelní. Kdybych měl vyjmenovat hlavní důvody k Dobešově odvolání, zněly by:

Otřesná personální politika. Chápu, že každý ministr obměňuje úřednický aparát, ale ten personální průjem, kdy úřad požírá desítky lidí, aby je po pár týdnech natrávené zase vyvrhl ven, což znemožňuje byť jen trochu koncepčnější práci, je neúnosný.

Diletantismus. Ministr nemusí být jako politik nutně odborník na vzdělávání, ale měl by si toho být vědom a mít nějaké odborné zázemí. Dobeš ale působí stále víc jako malý nevědomý chlapec, který sebevědomě máchá obřím kladivem a neuvědomuje si, že je krok od rozbité hlavy a zničeného nedělního servisu. Děsivá je amatérskost, s níž ministerstvo bez jasného zadání připravuje vzdělávací standardy. Plošné testy chce chystat způsobem, který by neobstál ani u pololetní písemky v Horní Dolní. Zcela nekvalifikovaný je i způsob výběru firmy, která má tyto testy připravit. To je opravdu za hranicí přijatelného.

Destrukce reformy vzdělávání. Dobešovi se daří ničit i to málo, co se v reformě vzdělávání už podařilo a přináší výsledky. Například rámcové vzdělávací programy umožňují dobrým školám učit po svém. Tak, jak se jim to osvědčilo. Ale ministr se stále jednoznačněji vrací k modelu školství z minulého století, k jednotné škole a permanentní úřední kontrole každého jejich kroku. Tím ale zbaví učitele i té minimální aktivity a odpovědnosti za vlastní jednání, kterou dnes ještě projevují. Školství směřuje k otravnému systému, kde se v budoucnosti nejlépe uplatní trpní vykonavatelé vyšší úřední vůle. To bychom neměli dopustit.

Nedostatečné čerpání evropských peněz. Přestože ministr od svého nástupu tvrdí, že bezproblémově zajistí čerpání peněz z operačních programů, které spravuje ministerstvo školství, ukazuje se, že i v tomto směru nejspíš nemluvil pravdu. Jistě, za tohle nemůže jen Dobeš, to je dlouhodobý problém, ale jeho kolega ministr Kamil Jankovský se minulý týden vyjádřil, že během jara chystá přesun peněz z těchto programů jinam, kde je umí lépe využít. To je pro podfinancované školství velmi nemilá zpráva. A na dotaz, jestli to tak opravdu je, ministerstvo neodpovídá.

Neochota komunikovat. Nevyčítám ministrovi, že jeho tiskové oddělení v posledních dvou měsících téměř ze zásady neodpovídá na otázky EDUin. Při tom, co o něm píšu, se to dá lidsky pochopit. Ale setkávám se stále častěji s tím, že ministr na jedné straně mluví o otevřenosti, veřejné diskusi a naslouchání pedagogům, ale do debat odborníků, včetně rozhlasových a televizních, příliš často nepřijde nikdo z ministerstva. Po velkém naléhání se obvykle tiskový odbor ozve, že se vyjadřovat nebudou. Není přece možné chystat tak zásadní změny ve školství a nebýt ochotný to před veřejností obhájit.

Petr Nečas po včerejší debatě s Josefem Dobešem ministra „podržel“ a přijal vysvětlení jeho aférek. Důvodem nejspíš bylo, že nechce ohrozit projekt státních maturit. Pokud se ale někdy v druhé polovině tohoto roku rozhodne pro Dobešovo odvolání, neměli bychom přijímat, že je to proto, že komusi koukal do mailu, jinému vyplatil sto tisíc a několik hodin pracoval na jeho seminární práci. Ano, ani to není zrovna košer a pro veřejnost je to jako důvod srozumitelnější, ale věnujme se opravdu podstatným věcem. Jinak se nám stane, že příští ministr či ministryně nám budou přijatelní jen proto, že se nevymlouvají a nelžou. To je jistě důležité, ale neměli bychom s tím vystačit. Prostá čestnost české vzdělávání nezlepší.