Proč je lepší, když jsou děti spíš zvědavé než poslušné

Základem moderní vzdělanosti je schopnost klást si otázky

Jestli si velká část dnešních učitelů na něco stěžuje, pak na to, že s dětmi je čím dál těžší pořízení. Neposlouchají, nic je nezajímá, nic neumí; prostě to není tak, jak to bylo dřív. Čímž míní, alespoň ti starší, dobu někde na konci normalizačního bezčasí nebo krátce poté. Soudí proto, že je třeba se k respektu a poslušnosti vrátit a s ní se vrátí i lepší výsledky dětí. Možná by ale bylo dobré vědět, že už to nejspíš tak jednoduše nepůjde. Poslušnost a zvídavost, či zvědavost, jak chcete, jsou v principu dva zcela protikladné požadavky – a budeme si muset vybrat.

Školství posledních dvou set let nejen u nás bylo založeno na poslušnosti. Dávalo to smysl. Škola byla především místo, kde se sdělovaly informace. Ty předával někdo, kdo je měl (učitel), někomu, kdo je neměl (žáci). Naslouchajících žáků bylo hodně, takže bylo nutné, aby nevyrušovali. Například dotazy. Tak to fungovalo uspokojivě dlouhá desetiletí.

Jenže informací je dnes všude plno a na dosah. Posledních deset, možná dvacet let si tak až moc rodičů (teď už mluvím především o domácích poměrech) všimlo toho, že jejich děti jsou zvědavé v první druhé, snad třetí třídě, ale pak jsou stále znuděnější a otrávenější. Některé děti zvědavost opustí a zbude jim jen ta poslušnost. Prostě sedí, mlčí, vykonávají pokyny a nevyrušují, ovšem častěji nejsou ani zvědavé, ani poslušné. A učitelé s tím mají problém.

V jednom z minulých blogů jsem tvrdil, že se nemáme zabývat tím, kdo má a nemá mít maturitu, ale tím, nakolik je, či není gramotný. A slíbil jsem, že tu napíšu, jak to dělají dobré školy, aby slušných výsledků dosáhly i děti, které jsou jinde považovány tak trochu za „nevzdělavatelný zbytek“ v poslední lavici. Jak tedy?

Nepožadují poslušnost, podporují zvědavost. Dlouholetý ředitel jedné z těch škol, kterých si vážím nejvíce (jen pro ujasnění – mimopražská, velká a zcela neelitní základka), dospěl po mnoha letech proměny své školy k naprosto jednoduchému pravidlu. Říká, že je vlastně jedno, co děti ve škole dělají a co se učí, podstatné je, aby je to zajímalo, bavilo a vzbuzovalo to jejich zvědavost.

O životním úspěchu dnes u „chytrých“ i „hloupých“ rozhoduje motivace a schopnost klást si otázky. Ty jsou v moderním světě vlastně mnohem důležitější než odpovědi, protože umožňují orientovat se v záplavě informací – odpovědí. Když si neumíme položit otázku, která z těch informací je opravdu důležitá, a naučit se to je těžké, utopíme se v nich nebo rezignujeme. A rezignovalo již příliš mnoho dětí a náctiletých – což se nám dospělejším jeví jako znuděnost a neposlušnost. Nechtějí nás poslouchat. V obojím slova smyslu.

Chci tím říct, že dodržování pravidel a poslušnost nejsou ve škole důležité? Ne. Jen říkám, že pokud budeme primárně požadovat poslušnost, pouze zopakujeme to, co většinově děláme posledních čtyřicet padesát let. K úspěchu to zjevně nevede. Dostaneme jen znuděnost a frackovitý vzdor. Podporujme zvědavost, kulturu otázek; to ostatní nám bude přidáno. Netvrdím, že je to snadné, naopak, nejdřív se musí naučit ptát učitelé a je to pro ně těžší než přednášet, ale funguje to. Ověřeno na mnoha místech školní praxí.

Co si o tom myslí děti, si poslechněte třeba ZDE.

Text byl publikován na Respekt.cz.