Proč je školní třída to nejhorší místo pro učení

Škola už dnes leckdy nevypadá tak, jak jste ji zažili vy; naštěstí

Vážení rodiče,

tento text je určen těm z vás, kteří vedete tento týden děti do školy a očekáváte, že bude vypadat pokud možno tak, jak jste ji sami zažili před lety.

Pokud byste si sepsali na jeden papír všechna podstatná zjištění neurologie a pedagogické psychologie za posledních dvacet třicet let, zjistili byste překvapivou věc. Těžko bychom hledali horší prostředí pro učení, než je školní třída v tradiční škole.  Tedy uzavřená místnost, kde sedí třicet dětí stejného věku, pokud možno ukázněně a mlčky naslouchají výkladu – a jejich úkolem je zapisovat si a druhý den paní učitelce co nejvěrněji zopakovat, co slyšeli, za což jsou odměněni číslicí od jedné do pěti.

Připadá vám to nadsazené? Neurovědci už nejméně od sedmdesátých let minulého století konstatují, že každý lidský a tedy i dětský mozek je jiný. Informaci, kterou k dítěti vyšleme, si tedy každé z nich vyloží po svém. Pokud tedy děti musí jen naslouchat, slyšené opakovat a nemají možnost o věcech diskutovat, nemohou si vzájemně odlišné interpretace konfrontovat a porozumět si.

Člověk je sociální tvor, který se nejlépe učí v různověkém kolektivu pozorováním a napodobováním toho, co dělají ti druzí včetně dospělých. Tak se učí každé dítě, než jde do školy. Jenže v tradiční škole vás posadili do místnosti se stejně starými dětmi, pozorovat jste neměli koho a spolupráce byla trestána; říkalo se jí napovídání a opisování. Každý byl hodnocen individuálně onou mnoho neříkající číslicí a nevyřčeným cílem výuky bylo pokud možno být lepší než ti ostatní. Takže proč byste druhým s něčím pomáhali, že?

Děti ve skutečnosti baví takové učení, které je názorné, srozumitelné a jeho výsledek dává smysl. Proto děti například tak rády vaří nebo něco vyrábějí. Dá se to dělat společně a sledovat někoho, kdo to umí lépe, nebo naopak někoho něco naučit – a na konci je hmatatelný výsledek, na který mohu být hrdý. Ale takové věci se v běžné škole nevyskytovaly. Často se tu učilo něco, aniž jste věděli proč, a nikdo se nenamáhal s vysvětlením, k čemu vám to bude. Když jste se učit nechtěli, nebo dělali chyby, dostávali jste poznámky a číslice vyšších hodnot, které způsobovaly rozhněvané výrazy ve tvářích rodičů.

Přitom neurověda už před mnoha desítkami let konstatovala, že „dítě a jeho mozek“ k dobrému učení potřebují mít možnost dělat chyby beztrestně, zažívat při práci pocit bezpečí, smyslu toho, co dělají, a pocit, že se vlastním úsilím zlepšují. Tomu však škodí nejen špatné známky a poznámky, ale i dobré známky a pochvaly. Proto je dobré se bez nich ve škole obejít. To je důvod, proč existují školy, kde se neznámkuje, nedělí se děti do ročníků, spolupráce se netrestá, ale podporuje, chybovat můžete do sytosti, a dokonce sami rozhodujete kdy, co a s kým se naučíte.

Vážení rodiče, pokud vás dosavadní text poněkud zneklidnil, nemusíte se obávat. Až přijdete se svým dítětem do školy, skoro určitě se nestane, že by tam nebyly vůbec žádné třídy, žádné známky, lavice a přísné paní učitelky. Naopak, většina věcí tam bude taková, jak jste je zažili vy. A pokud ne, není to proto, že ta dnešní škola je horší, už to není pořádné učení, přísnost a nároky. Prostě to jen znamená, že tu učí učitelé, kteří toho o pedagogice a vývojové psychologii vědí víc než vy. Tak buďte rádi.

Text vyšel původně na webu Týdeníku Respekt (ZDE).