Proč nás tu není víc?

EDUin je pro mě v posledních letech jedním z nejdůležitějších hybatelů diskuze o vzdělávání v ČR. Popravdě si moc nedokážu představit, že by neexistoval a vždy mě překvapí, když se setkám s pedagogy či pedagožkami, kteří EDUin neznají. Zároveň jsem v poslední době zaregistrovala jednu věc, která, myslím, stojí za pozornost: všímám si nepoměru mezi počtem mužů a žen, které jsou v rámci této platformy slyšet a více či méně veřejně o vzdělávání mluví. Ráda bych to ilustrovala na třech konkrétních příkladech.

Když jsem si na tomto místě zhruba před rokem zřizovala blog tak jsem zjistila, že většina blogerů, jejichž články jsem tu našla, byli muži. Tehdy mě to popravdě ještě o trochu víc nakoplo k tomu si blog založit a začít psát. No a když se podíváte na příspěvky, které se tu objevily během letošního roku tak zjistíte, že situace se moc nezměnila. Od začátku září jsem napočítala celkem 20 příspěvků, 19 z nich napsali muži. Během letních prázdnin tu byly zveřejněny tři články, které napsaly ženy, no a pak … zas dlouho nic. Docela mi to vrtá hlavou a kladu si otázku: proč tu nebloguje víc žen?

Slíbila jsem tři příklady, takže tady je ten druhý: EDUin již několik let pořádá tzv. setkání osobností, na které zve lidi z různých oblastí, kteří se vzděláváním zabývají mají co říct k aktuálním vzdělávacím tématům. Letos na jaře jsem se měla možnost této dvoudenní akce účastnit a při pohledu na seznam přihlášených mě to opět trklo do očí – z 45 přihlášených bylo na seznamu pouze 11 žen. Reálná účast pak těmto číslům odpovídala. A aby bylo jasno, já si to docela užila. Mužská společnost není něco, co by mi vadilo. Jen jsem si zase říkala, proč sem probůh nejede víc ženských?

No a ten třetí příklad, který mě ponoukl k napsání tohoto příspěvku, je nedávno zveřejněný Audit vzdělávacího systému v ČR: rizika a příležitosti (2016), respektive složení „expertní skupiny oponentů a přispěvatelů“. Ano, tušíte správně, v tomto případě není třeba přechylovat na oponentky a přispěvatelky. Tým čítající devět lidí byl složen pouze z mužů. Jistě odborníků, mužů na svém místě. A ano, zde se přiznám k lehké ironii. V loňském roce byla pak ve skupině expertů jedna žena.

Čím to je? Jaktože o vzdělávání a „do“ vzdělávání mluví více muži? Zajímavější mi to přijde o to víc, když se podíváme na to, co všichni víme: ve školách učí převážně ženy, mužů v posledních letech navíc ubývá – ale zato se častěji stávají řediteli.¹ Nejde mi o genderovou vyváženost za každou cenu, ale nechce se mi věřit tomu, že by tady nebyly ženy,  jejichž pohled na vzdělávání by mohl být přínosný a nabídl by zajímavé, možná dosud nevyslovené pohledy. Je třeba se ptát, o co tím přicházíme? Jaké vize a perspektivy se ztrácí, pokud ženy mlčí? A kde a jak se to může promítnout?

Je možné, že tu jste a já vás jen nevidím a neslyším. Pokud to tak je, tak mi dejte vědět. A nebo začněte psát blog. Třeba nás tu příští rok bude víc.

¹ Podle mých výpočtů, založenýn na datech ze statistické ročenky MŠMT, se muži stávají řediteli čyřikrát častěji než ženy.