Proč není rozumné třídit děti na chytré a hloupé

Autor: Tomáš Feřtek

Pokud bychom měli pojmenovat, v čem především se českému školství nedaří, pak je asi nejjednodušší říct, že je neefektivní. Neslouží jako sociální výtah k lepší práci a výdělkům. Nedaří se mu vytáhnout chytré děti ze „sociálního dna“ a vybavit je rozhledem a ambicemi. Naše školství jen zpovzdálí bezradně přihlíží tomu, že děti ze vzdělaných rodin jsou vzdělané a ambiciózní a děti z nevzdělaných rodin nevzdělané a neambiciózní. Proč to tak je? Kromě jiného proto, že podstatná část společnosti, včetně učitelů pochopitelně, je přesvědčena, že je užitečné co nejdřív rozdělit děti na chytré a hloupé a vzdělávat je zvlášť. Tady je šest hlavních argumentů, proč to není dobrý nápad.

Názory, které si můžete přečíst v diskusi pod minulým blogem (ZDE) přesně vystihují reálnou společenskou náladu, která se minimálně posledních dvacet let nezměnila. Určitě víc než dvě třetiny obyvatel České republiky je přesvědčeno, že čím dříve škola (a rodiče) rozliší, nakolik je dítě „chytré“, tím lépe. A čím dříve se dostanou hloupí i chytří „mezi své“, tím lépe. Ti hloupí si budou mezi sebou lépe rozumět a ti chytří najdou sobě rovné kamarády a nebudou obtěžováni agresivními a hloupými spolužáky. Stejně tak je většina společnosti přesvědčena, že škola má být postavena na ostré konkurenci, protože celá moderní společnost je taková a čím dříve to děti zažijí a pochopí, tím lépe. Proč si myslím, že jsou to mylné názory?

– Pokud děti dělíme do různých typů škol v deseti letech ( a mnohdy ještě dřív), netřídíme je podle inteligence, ale podle sociálního statusu. Opakované výzkumy prokazují, že i méně nadané děti ze vzdělaných rodin se v tomto věku jeví jako schopnější. A naopak i chytré děti z rodin, kde vzdělání nemá váhu, se jeví jako méně schopné. To je také důvod, proč u nás takové množství romských dětí končí ve zvláštní škole (ať se jí dnes říká jakkoli).

– Zcela mylná je představa, že děti mají být od mala vystaveny ostré konkurenci (a tedy rozdělené podle schopností), protože moderní kapitalistická společnost je také založená na konkurenci, kde ti slabší odpadnou. Omyl! Konkurenceschopný je dnes jen ten, kdo umí spolupracovat. Kdo umí vytvořit tým z „chytřejších“ a „hloupějších“ a umí si v něm najít roli odpovídající vlastním schopnostem. Přirozené vytváření týmů, v němž si můžete vyzkoušet všechny role od „rešeršisty“ po „lídra“, to je dnes to hlavní, co by měla škola dělat. K tomu opět potřebuje celé spektrum dětí, ne jen ty „roztříděné“.

– Dětská psychika není totéž, co psychika dospělého. Neplatí, že čím dříve dítě zažije zátěž – stres, tím je odolnější. U podstatné části populace je to přesně naopak. Pokud dítě dospívá s pocitem jistoty a bezpečí, lépe se učí a je v dospělosti proti stresu odolnější. Pokud děti vystavujeme předčasně stresu, jen zvyšujeme počet žáků s nejrůznějšími záhadnými disfunkcemi – od disgrafie, diskalkulie po sociální fobie.

– Do školy nechodí jen hlava (inteligence). Každé dítě se musí naučit vycházet i s těmi hloupějšími a chytřejšími okolo. Pokud je segregujeme, nemohou se „chytří“ a „hloupí“ spolu naučit vycházet, protože se prostě v dětství nikdy nepotkají. Jen si o sobě budou vytvářet, přesně podle pravidel skupinové dynamiky, předsudky o „brejlounech“ a „lopatách“. Přitom ale za pár let bude nejspíš lopata brejlounovi opravovat barák a brejloun bude dělat lopatě šéfa. Úspěch v naprosté většině současných povolání od prodavačky po manažerku závisí na sociálních dovednostech, které současná škola naprosto pomíjí.

– V segregované třídě chybí dětem pozitivní vzory a motivace. S nadsázkou řečeno, základní škola má děti naučit číst, psát, počítat a mít rád učení. Jenže hlavně to poslední je velmi obtížné, jestliže většina populace na základní škole „zbyla“ poté, co ti úspěšnější odešli jinam. Zajděte se podívat do devátého ročníku standardní základky, ať vidíte, jaký „hlad po vzdělání“ ty „zbytkové“ děti projevují a koho považují za svůj vzor. V takové třídě učit, to je opravdu za trest.

– Ti „hloupí a agresivní spolužáci“, kteří na základce rušili naše talentované dítě v pohodovém vzdělávání, tou včasnou školní selekcí nezmizí ze světa. Jen jsme je odstrčili od hlavního proudu, vybavili je pocitem, že jsou „ti druzí“. Jejich letargii a nelibost sklidíme i s úroky. Ostatně sklízíme ji už dnes. Přesně toto je podstata a jedna z příčin toho, čemu říkáme „romský problém“, případně „lenost těch, co radši berou podporu, protože se jim nevyplatí pracovat“, což se jistě netýká jen Romů.

Nechci tu dnes řešit, jestli se má nepřiměřená výběrovost českého školství řešit administrativním zrušením víceletých gymnázií, posílením základních škol či nějak úplně jinak. Pro každou tu cestu bych nějaký ten argument našel. Stejně tak si nechám na příště, jestli s tím, co tvrdím, není v rozporu, že na vysoké školy dnes jde šedesát procent populačního ročníku. Tentokrát mi jde opravdu jen o to, vysvětlit, že volání po větší výběrovosti a „utažení šroubů“ ve školách je scestné. Máme se snažit o větší efektivitu. Dáváme do školství hodně peněz, tak by bylo dobré je nevyhazovat oknem a přemýšlet, proč se výsledky našich žáků v mezinárodním srovnání průběžně zhoršují a proč začíná být učitelské povolání na mnoha školách opravdu nesnesitelná a marná činnost. A vážně si nemyslím, že to zachráníme včasnou selekcí, větší přísností, tlakem a pravidelným hromadným testováním deseti či patnáctiletých, zakončeným slavnou státní maturitou.