První postřehy z české školy očima amerických školaček – obědy, svačiny a PŘESTÁVKY

Publikujeme další text Jany Bradley, která se rozhodla psát blog na pokračování o tom, proč se rozhodla umožnit svým dcerám, které absolvovaly první stupeň základní školy v Americe, chodit do školy v Čechách. Přečtěte si, co ji k tomuto kroku vedlo a jak hodnotí oba vzdělávací systémy. 

Věděla jsem, že první týden ve škole bude náročný. A skutečně byl. Náročný pro všechny. Zážitků a srovnávacích postřehů i nových zkušeností je spousta a každý den jich přibývá. Mé dcery se celý týden za pochodu učily všemu, co neznaly a nemám na mysli jen vědomosti. Obrovským překvapením byl třeba rozvrh hodin a zjištění, že každý den bude mít jiný počet vyučovacích hodin. Děti v USA mají na základních školách stejný počet hodin každý den, bez ohledu na to, zda jsou v první či v osmé třídě. Školní autobusy každé ráno ve stejnou hodinu vyzvedávají žáky z jejich domů a odpoledne je každý den ve stejnou hodinu domů přivezou.

Tady v ČR je to jinak, každý školní den je jinak dlouhý a také počet vyučovacích hodin týdně se liší podle ročníku. Mé děti byly překvapeny, že nebudou mít stejný počet vyučovacích hodin, že v sedmé třídě je víc hodin než ve třídě páté. Vysvětlila jsem jim, že se naučí samostatnosti a relativní nezávislosti. Do školy budou chodit pěšky a ze školy budou odcházet samy, když skončí vyučování. Své školní aktivity si budou organizovat samy, kroužky si mohou naplánovat podle volna v rozvrhu. Pořídila jsem oběma mobil (obzvláště moje desetiletá dcera měla obrovskou radost ze svého prvního telefonu), abych je občas mohla zkontrolovat. V USA děti mobily nepotřebují, protože jsou málokdy z dosahu dospělých.

Děti byly nadšené ze školní jídelny. Výběr ze dvou teplých jídel denně a polévka. Chutná jídla sestávající nejen z české klasiky, jakou si třeba pamatuji já z mých školních let (knedlíky, omáčky, brambory, maso), ale také zdravější pokrmy (pohanka,jáhly, bulgur). V kuchyni skutečné kuchařky, které vaří z opravdových potravin, obědy servírované na porcelánových talířích a nápoje ve sklenicích. Školní obědy mne zbavily dlouholeté domácí nutnosti vařit dětem oběd do školy a balit ho každé ráno do termosek. Americkým ve škole přihřívaným polotovarům a obědům podobajících se pokrmům z restaurací rychlého stravování jsem nikdy nepropadla. Plastové krabičky s čipsy a oranžovým tekutým sýrem nebo s kuřecími nugety, krabičky s názvem LUNCHABLES (s reklamním rádobyvtipným a bohužel pravdivým sloganem “maminka to vzdala”), které si některé děti nosí do školy k obědu, jsem považovala za velmi smutný produkt a nutriční zločin. Teď si neskutečně užívám luxusu školní kuchyně a když nám ve škole na třídní schůzce tento týden oznámili, že se začnou ve škole servírovat také v kuchyni připravené svačiny, připadala jsem si jako ve snu. A to hned z několika důvodů.

Důvod první, v české škole jsou povolené, ba dokonce zcela podporované dopolední svačiny. Vzpomínám na čtyřleté předškoláky, se kterými jsem v USA pracovala a kterým bylo ke svačině servírováno každý den pár malých tyčinkových preclů nebo kelímek sladkých barevných cereálií a jako nápoj voda v kelímku na jedno použití.A těm malým dětem bylo zdůrazňováno, ať si svačin užívají, protože od 5 let už svačiny mít nebudou, neboť už budou velcí školáci a školáci svačiny ve škole nejedí. V některých školách se dopolední svačiny tolerují, v jiných jsou úplně zakázány. Ve škole, kde jsem pracovala já, se dopolední svačiny dětem od 5 let nedávaly. Ve škole mých dcer se svačiny tolerovaly, ale neustále se řešilo, zda by měly být zakázány, protože jezení odvádí pozornost od výuky.. Svačinové přestávky totiž neexistují, takže děti, pokud si z domu svačinu přinesou, jedí ji v průběhu vyučování.

A tím se dostávám k důvodu druhému, přestávky obecně. Přestávky ve vyučování je něco, co mé děti první týden v české škole zaujalo nejvíc a o čem mluvily každý den. Přiznám se, že ode mne věděly, že v ČR mají děti ve škole přestávky mezi jednotlivými hodinami, ale nedokázaly si to představit. Věděly, že Češi v USA, kteří mají školou povinné děti, velmi často lamentují právě nad faktem, že v USA děti nemají ve škole přestávky mezi hodinami, pominu -li přibližně půlhodinovou přestávku na oběd, po které vyučování pokračuje odpoledne, opět bez přestávek mezi hodinami.

Těšila jsem se na názor mých dcer na přestávky a byla jsem překvapena jejich zajímavou a nejspíš docela trefnou analýzou. Řekly mi, že ač vyučovací den je v ČR náročnější, lépe se ten nápor zvládá, když si člověk může chvíli odpočinout a vybít energii. Řekly, že v USA jsou děti neposedné a v průběhu vyučování často nedávají pozor a mluví mezi sebou, protože nemají žádnou příležitost k socializaci. Jsou neposedné, nepozorné a zdánlivě hyperaktivní, protože nemají možnost vybít energii nebo si na chvíli odpočinout. Děti nemají možnost společně se ve škole bavit tak jako v české škole o přestávkách a jediná příležitost ke kamarádským a neformálním dětským interakcím je obědová přestávka.

Přestávky mým dcerám připadají jako nejlepší školní vynález na světě. Líbí se jim, že učitel odejde ze třídy a děti mají chvíli prostor být bez dozoru, nezávislé a třeba i divoké. V USA bez stálého dozoru děti ve třídě nebývají, učitelé jsou ve třídě vždy. Vlastně jsem mým dětem musela vysvětlit, co je to kabinet učitele, protože pojem kabinet neznaly. V jejich americké škole učitelé kabinety neměli, pracovali celý den ve třídě. Moje starší dcera, v sedmé třídě, kromě přestávek zažije tento školní rok také volné hodiny a moc se na ně těší. Podepsala jsem malý papírek,že dovoluji mé dceři, aby o volné hodině opustila budovu školy (kdyby chtěla jít s kamarádkami třeba na zmrzlinu). Volné hodiny na základní škole a možnost svobodně opustit školu uprostřed školního dne by bylo v USA zcela nepředstavitelné.

Mé děti během prvního týdne školy zakusily pocit nezávislosti, vlastní zodpovědnosti a svobody. Nikdo je nemonitoruje nonstop a bez přestávky. Pochopily, že ve škole se očekává disciplína a přesnost (pozdní příjezdy do školy byly v jejich škole v USA tolerovány, tady se chronická nedochvilnost trestá).

Naučily se obalovat si sešity a učebnice, organizovat si aktovky dle školního rozvrhu dne, seznámily se s žákovskou knížkou i s konceptem známkování, s rýsovacími pomůckami, které nikdy v USA nepoužívaly a obohatily si slovní zásobu o nové české slovo “lenoch”, míněno ten linkovaný papír, který zaručuje relativně rovné psaní v sešitu bez linek a který v USA nikdy neviděly. A o tom zase příště.

—

Jana Bradley vystudovala speciální pedagogiku na UP v Olomouci a své vzdělání doplnila také na College of St. Elizabeth v USA. Žije v Morristownu, New Jersey, USA. Několik let pracovala ve škole pro děti s kombinovaným postižením a věnovala se alternativní a augmentativní komunikaci neverbálních osob (speciální komunikační technologie pro nemluvící). Od roku 2007 pracuje v soukromém doučovacím centru, kde učí matematiku, angličtinu a přípravu ke standardizovaným testům. Píše články a přednáší o tématech školství. Publikuje v Týdeníku Školství a na Britských listech.