Psychologie je pro psychology, děcka mají hlavně poslouchat

Znáte to

…sedíte jako už snad tisíckrát na „pedagogické poradě“ a slyšíte jako už snad tisíckrát:“Ta třída se fakt nepovedla“. Dost často to jsou deváťáci. Nemotivovaní, otrávení, na střední školu již dávno uhnízdění mladí mužové a dámy. Je jim úplně jedno, jaké známky jim přisoudíme na konci roku. Mají nás „na háku“.

„VZDĚLÁNÍ MŮŽE NEJVÍCE PŘISPĚT K ROZVOJI DÍTĚTE TÍM, ŽE MU POMŮŽE NALÉZT OBOR LIDSKÉ ČINNOSTI, KTERÝ BUDE NEJLÉPE ODPOVÍDAT JEHO TALENTŮM TAK, ABY V NĚM BYLO SCHOPNÉ A SPOKOJENÉ“ … Čtu si pod lavicí z právě objevené knihy „Emoční inteligence“ Daniela Golemana. Jsem teprve na prvních stránkách ale kniha mě už tak uhranula, že se stále vracím, k již přečteným pasážím a žasnu. Moje žasnění se mění ve snění. Sním sen dobré školy. Žasnu a skoro nedýchám, když si při čtení velice zajímavých zákonitostí lidské úspěšnosti, a hlavně cestě k ní uvědomuji, že v oblasti našeho školství jsme systémem málo motivovaní objevovat ladit a radovat se z rozvoje těch stránek lidské osobnosti, které vedou ke spokojenému životu. Aspoň toto je můj subjektivní vhled.

Možná se mladší ročníky pedagogů na pedagogických fakultách již dozvídají o nově pojaté struktuře inteligence. Jenže já to v praxi nevidím. Náš školský systém stále jen upřednostňuje rozvoj verbálních a matematických a logických dovedností. Možná mnozí alibisticky přece jenom odkývají, že přece děti rozvíjíme i ostatních dovednostech, které vyslovil jako první psycholog Howard Gardner už v roce 1983. Určitě dítě ve škole rozvíjíme v prostorové představivosti, pohybově estetickém nadání, v pochopení mezilidských vztahů, ve schopnosti porozumět svému nitru a v umění žít v souladu se svými pocity. Jenže jaké přisuzujeme těmto schopnostem význam, jak je rozvíjíme systematicky a cíleně? Jak se tyto dovednosti promítají do učebních plánů? Jak děti v těchto oborech hodnotíme? Myslím aspoň trochu pregnantně – na vysvědčení? A pokud to někdo z nás dělá aspoň ústně, jak se o tom dozví rodiče? Jak dítěti sdělujeme, že tyto dovednosti jsou neméně tak důležité, jako Pythagorova věta?

Jsem smutná. Vím, že „věc“ je složitější. A že určitě mnohé z nás (pardon pánové jsou zde též) se snaží dítě rychle poznat, pomoci mu objevit jeho silné stránky a radit mu, jak je rozvíjet. Využíváme každého kontaktu s dítětem k rozvoji právě zmiňovaných dovedností. Jsem hodně mimo mísu, když mám pocit, že to děláme jaksi „na koleně“? Jaksi na koleně praktikujeme možná největší objev v rozvoji právě těch dovedností, které vedou člověka k úspěšnému životu. Daleko častěji (spíš pouze) hodnotíme první dvě ze sedmi již vyslovených dovedností. Poskytujeme takové vzdělání, ve kterém když jedinec uspěje, je ideálně připraven na profesi vysokoškolského profesora. Je s podivem, že je mnoho těch, kteří ne a ne uspět?

Apropó, první srážka s realitou mě potkala už roku 2007. Objevila jsem tehdy prožitkově vedenou etickou výchovu Roche Olivara. Nadšení mě zcela pohltilo, a i když jsem ji nikdy neučila, pomohla mi tato múza k tomu, že mě práce  s dětmi i v období blízko důchodu plně uspokojuje. Umím z ní mít dokonce v naší mravně pokleslé skutečnosti radost! Jenže… Proč se na mě kamarád žijící na západ od našich hranic nechápavě dívá, když mu povídám o etice jako svém novém objevu? Proč mi naznačuje, že u nich se dávno běžně počítá s rozvojem sociálních dovedností a důležitosti emocí při práci s dětmi?

Je mi smutno. Z našich škol znám spíše reakce typu psychologie je pro psychology, děcka mají hlavně poslouchat. Nebo: Ty zbytečnosti jako je psychologie jsem úplně vypustila, jenom mě to při tom studiu zdržovalo. Nedávno jsem dokonce četla zkušenost jednoho vysokoškolského učitele, který zkoušel postgraduanty pedagogiky – neuměli odpovědět na otázku co je emoce.

Je mi moc smutno. Mám přesnou introspekci do svého nitra, ale co je komu po tom….

Pokud mi někdo najdete v textu chyby, omluvte mě čtu to pod lavicí na zcela zbytečné poradě.

(V článku jsou použity citace knihy „Emoční inteligence“ Daniela Golemana)