„Pub education“ aneb (volně vzato) „Vzdělávání z hospody“

Dneska to nebude odborné, dneska to bude osobní. Rád bych se podělil o jednu zkušenost …[1]

„Na výlet? Na výlet?“, zdraví mne soused XY. Potkáváme se na lesní silničce, on se psem, já s batohem na zádech. „I ne“, odtuším: „… do hospody, do hospody…“. „Copak není zavřeno?“, ozve se v hlase XY náznak naděje. I jeho pes se na mne tázavě zahledí. „Je, opatření … ,“ já na to. „Co tam teda budeš dělat?“, on. „Učit budu. Odtamtud. Mám dva semináře odpoledne …“, povídám. „A to jo“, svraští čelo a přeměří si zamyšleně špičky mých pohorek. „No tak se měj…“, dodá navrch trochu podezíravě a s nejlepším přítelem člověka se vydají dál.

Popravdě, docela si to užívám. Vídám někdy online výuku kolegů z různých škol. Buď sedí za katedrou a v pozadí se bělá tabule. Nebo hledí do kamerky počítače s mohutnou knihovnou za zády. A někteří zase mají „spuštěné pozadí“, takže to vypadá, že učí uprostřed léta z pláže (byť tady je právě leden). Ve zvukovém podkresu se pak občas ozve vřísknutí malého potomka nebo zaštěkání rodinného mazlíčka. To za mnou jsou vidět čtyři pípy a při pozorném poslechu je znát jen tiché vrčení dvou velkých lednic za barem … (ani se neptejte, jaké tekuté laskominy se v nich nacházejí!).

Divné? Inu, taky by mne to dřív nenapadlo. Že se akademici z vysokých škol čas od času scházejí se studenty v hospodách, kavárnách či vinárnách, to si ještě pamatuju z vlastních studií. Prý se to dělá i dnes. Tyhle sedánky poslouží akademikovi, aby v neformálním prostředí mohl rozprostřít sítě svého moudra jinak než u škamen, a též se při nich vedou vášnivé diskuse o odborných tématech a o fakultě … nebo i o jiných věcech, zejm., pokud je akademik polyhistor, který umí zasvěceně hovořit o čemkoliv. Sám ale takovéhoto formátu nejsem schopen. Ruší mne totiž právě ono neformální prostředí. Zvuky, řeči okolo, pohyb osob i jistá nesoustředěnost části studentstva, kterou záhy začnu sdílet. Proto píšu, že by mne samotného nenapadlo učit z hospody. Prostě vztah „vyučování + hospoda“ nemám ve svém portfoliu.

Jenže čas a vir škubly oponou a mým jevištěm přestala být (věřím, že dočasně) ona část učebny před tabulí a plátnem, tam, v ulicích Celetné a Karlově, a stala se jím moje pracovna doma a! ‒ stal se jí i lokál naší zavřené obecní hospody. Ano ano, jsme v době kovidové. Hospoda je ouředně zavřená, jen o víkendu se na pár hodin otevírá okénko. O víkendech ale nic rozvrhovaného nemám, takže před pípami sedávám jen ve dnech všedních.

Asi stále ještě chybí kus vysvětlení, že? Tak jo. Potíž je totiž v tom, že místo, ke bydlím, je na konci rokle. A končí tam i drát vedoucí signál internetu. A tenhle signál je u nás tedy už zatraceně slabý, O2 tvrdí, že se s tím nedá nic dělat, a ze vzduchu tu nic nechytím, protože tu zase povyrostly smrky a borovice. Kromě toho, moje partnerka dělá stejnou práci, jako já. Takže když na to jdeme některé dny současně, dějí se nám při výuce ony známé bizarnosti, jakože např. viditelná studentka (roz. ta, která má zapnutou kameru) sice stále hovoří, ale najednou jí ustrne obličej v divé grimase a nějakou dobu se ani nehne. Ne, že by na mne studentky dělaly grimasy, ale zkuste někdy zastavovat nahrávku mluvícího obličeje. Některé mikroexprese či přechody mezi výrazy jsou věru více než pestré …

Co z předchozího vyplývá? Pokud potřebujeme studenti nebo já pouštět videonahrávky, které potřebuju normálně vidět a slyšet, potřebuju taky mít signál nějaké normální síly. Na internet na katedru bych jel dvě až tři hodiny a jako senior se do metra fakt neženu. Pár známých (z okolí) se silným signálem mi sice nabídlo své obýváky, ale představte si to ‒ celý semestr jim tam dvě dlouhá odpoledne každý týden (+ nějaké pátky navrch) sedí chlap, který potřebuje klid a ticho a ještě ke všemu co chvíli něco na někoho neviditelného mele a o pauzách hořekuje, že ho z toho bolí záda. Nebo je tu možnost dřepět v autě na benzince v dosahu tamní free wifiny. Jenže to v téhle věci taky není řešení. A jak na potvoru, ta videa (nejen) při online výuce opravdu hojně využívám. Učím věci tak či onak se týkající komunikace chování nebo divadla a u těchto témat jsou videa požehnáním. A taky jsou výstupem na zápočet nebo učebním „textem“ nebo návodem nebo materiálem k analýze atd. atd. atd.

Naše obecní hospoda je tedy dobré řešení. Signál tam je v síle znamenité. A navrch: mám tam jisté právo mimořádného vstupu (dělávám si radost a při štamgastských večerech čepuju sousedům pivo, potřebné papíry k tomu mám). Rovněž šéfka hostince nemá proti mé výuce zhola nic. Nu, pokud máte rádi hospody a nejste nesví z toho, že lokály jsou semeništěm hříchu, zajisté pochopíte, že učit odtud může být zajímavá změna.

Má to ovšem i svá trochu problematická místa. Např. některé dny tu není ani hostinská, a tudíž se netopí. Na takový pětihodinový vyučovací blok je tedy třeba mít na sobě mnoho vrstev svrchních oděvů, ba i membránová bunda se hodí, vyteplené kalhoty, polstrované boty a nákrčník.  Předevčírem jsem začínal v půl desáté ráno při 11 stupních. Zatopil jsem si, samozřejmě. Když jsem ve čtvrt na tři odcházel, dosáhl jsem teploty celých 14 stupňů! S tím je ovšem třeba počítat. A pro jistotu  podotýkám, že souběhem různých důvodů není skutečně možné udělat ‒ byť v hospodě ‒ to, nač asi někteří z Vás jistě myslí: grog nebo svařák. Nenene!!! Pořádek musí být. Jen sodovka  (a následné jemné bublinky z nosu …). Jinou komplikací jsou polodivé kočky žijící v okolí hostince. Stačí nebýt dost rychlý při vcházení zadními dveřmi a máte kočku či více vevnitř.  Po jedné výuce jsem takhle jedno prohnané kotě, co se umně skrývalo, asi 30 minut pronásledoval lokálem i kuchyní. Nu, nakonec ‒ zahřál jsem se, to nemohu říct. Jindy ‒ to ještě mohlo být otevřeno alespoň do 20 hodin ‒ jsme kvůli páteční výuce dálkařů museli posunout (k nelibosti štamgastů) otevírací hodinu. Prostě jsem měl rozvrh do pěti, tak se otevíralo až v pět …

Na druhou stranu, jsem sice v hospodě, ale taky ve škole. Hostinec Pod Houskou (nejde o pečivo, jde o středověký hrad) stojí na souběhu dvou roklí (mluvíme tady o severu Kokořínska). Budova, v níž se nachází, byla před více než před stovkou let postavena jako škola. Tak, aby děti z okolních osad měly do ní přibližně stejně blízko … nebo daleko, jak kdo. A v téhle funkci zůstala až do roku 1975. Architektura nenechá nikoho na pochybách, že šlo o vzdělávací ústav. Jen přidat Amosovo poprsí nad vchod. Dnes je ovšem dům obývaný obecním úřadem, hospodou, chodbovou knihovnou a společenským sálem v patře. Takže, když jdu učit do hostince, jdu stejně do školy. Jen údajně neučím z prostor bývalých tříd, ale snad z bytu kantora. To je asi jedno, ne? Prostě domu se díky téhle výuce vrací částečně jeho bývalá funkce. Nevím, zda ho bavilo být školou, ale zatím na mne při výuce nic neshodil … Tak takhle to mám teď se svou výukou. Výukou, která je „onlajn“ (aneb ‒ jak tady, v bývalých Sudetech, někdy z legrace říkáváme stylově „henlajn“ …).

[1] A poznamenávám, že anglické sousloví v titulu nemá valného významu, ale líbí se mi … dneska je to prostě osobní : – ).