Půvab tygří výchovy

Jak moc být přísný na své dítě? Tuhle otázku řeší každý rodič, ale čínsko-americká vysokoškolská učitelka Amy Chuová ji v nedávno vydaném bestselleru zodpověděla tak razantně, že strhla vzrušenou globální debatu. Pátrali jsme po tom, jak její pohled rezonuje mezi českými rodiči.

Hodně lidí se ptá, proč čínští rodiče dokážou vychovávat tak úspěšné děti. Mohu odpovědět, protože jsem to dokázala. Takže, tady je pár věcí, které mé dcery Sophie a Louisa nikdy nesměly dělat:

spát u kamarádů,

jít na školní hřiště,

stěžovat si, že nemohou jít na školní hřiště,

dívat se na televizi a hrát počítačové hry,

samy si vybírat mimoškolní aktivity,

dostat jinou známku než jedničku,

hrát na jiný nástroj než piano či housle,

nehrát na piano nebo housle.

Kdyby byla Amy Chuová novinářka, mohla by si gratulovat. Její článek, začínající tímhle seznamem zakázaných dětských aktivit, si na webových stránkách deníku The Wall Street Journal letos v lednu přečetl milion lidí a neuvěřitelných sedm tisíc se zapojilo do vášnivé diskuse pod ním. Coby autorka knihy, která měla vyjít jen o pár dní později než novinová ukázka, se ovšem Chuová radovala ještě víc. Do té doby neznámá profesorka práv z Yaleovy univerzity se přes noc stala asi nejslavnější matkou světa.

A nutno dodat, že také matkou nejobávanější. Karikatura na titulní straně jednoho deníku o pár dní později ukazuje dvě děti nad nedojedeným talířem se snídaní. Jejich vyděšený výraz pochopíme po přečtení výhrůžky, kterou jim říkají rodiče: „Jestli to nesníte, dáme vás k adopci Amy Chuové.“

Rodičovské memoáry naturalizované Američanky z rodiny čínských imigrantů nazvané Válečný pokřik tygří matky (Battle Hymns of Tiger Mother) opravdu zaskočily mnoho liberálnějších rodičů. Postaral se o to výsměch „měkké“ západní výchově a hlavně otevřená obhajoba tvrdého drilu, kterým autorka žene své dvě dcery k maximálním výkonům. Ačkoli nesouhlas je asi převažujícím dojmem většiny západních čtenářů, debata, která neutichá ani po dvou měsících, nabízí mnoho mimořádně zajímavých momentů.

Připomíná totiž, že pro řadu rodičů je míra nároků a přísnosti, jakou vůči potomkům zaujmout, opravdu důležitá a nelehká otázka. Krom jiného odráží evidentní obavy Západu z nastupující dominance Číny a dalších asijských ekonomik – tedy právě zemí, které neváhají své děti cepovat tak tvrdě jako Amy Chuová.

Panenky pro charitu

Lulu cvičí tu skladbu na piano už týden, ale výsledek nestojí za moc. Není divu. Malý bílý oslík od Jacquese Iberta je technicky mimořádně náročný kousek. Každá ruka poskakuje po klávesách v jiném rytmu, takže leckdo by asi zapochyboval, zda je v sedmi letech dětský mozek vůbec schopen takový úkol zvládnout. Ne tak Amy Chuová. Starší sestra Sophie to před pár lety přece také zahrála, tak proč by nemohla Lulu. Dívenka trénuje jako o život, k večeru jí ale docházejí síly. Oznamuje matce, že skladbu vzdává. „Vrať se okamžitě k pianu,“zní nemilosrdná odpověď. V domě začíná válka.

Tahle scéna patří mezi recenzenty memoárů Amy Chuové k nejoblíbenějším. Následující řádky totiž popírají velkou část citlivých doporučení, která v posledních dekádách dávají rodičům západní psychologové. Lulu odmítá hrát dál, zuří, kope do piana a trhá vzteky noty na kousky. Amy řve jako tygřice a pochybnosti svého židovského manžela, zda tahle skladba není na dceru skutečně příliš těžká, rezolutně odmítá. Z dětského pokoje bere všechny panenky i s domečkem a odnáší je do auta. Zlověstným hlasem pak dceři oznamuje své podmínky. Pokud Lulu do druhého dne perfektně nezahraje Malého bílého oslíka, půjdou panenky do Armády spásy, Lulu nedostane večeři ani oběd a na vánoční i narozeninové dárky může tři roky zapomenout. Dítě kapituluje a znovu usedá k pianu.

Následující hodiny nesmí vstát ani se napít. Nálada v místnosti je na bodu mrazu. Lulu zoufale zkouší sladit oba rytmy dohromady. A pak, pozdě v noci, to najednou přijde. Prsty se rozběhnou po klaviatuře ve schizofrenním rytmu Ibertovy skladby, Lulu přehrává melodii stále dokola a nadšeně volá: „Mami, podívej, je to snadné!“ Tu noc tygří matka a její vyčerpaná dcera usínají jedna druhé v náručí.

Pokud máte pocit, že tohle by se u vás doma stát nemohlo, vězte, že právě s tím autorka knihy počítá. Západní rodiče podle ní přistupují k dětem pomýleným způsobem. Nesebevědomí a vedení zbytečnou úzkostí, aby svým ratolestem neublížili, nechávají jim nesmyslnou volnost, přehnaně je chválí a nevyžadují žádný výkon. A výsledky jsou tristní. Rozmazlené děti bez vůle k úspěchu, marnící čas u televize, případně se věnující nebezpečným koníčkům, jako je hra na bubny, která podle ní bezpochyby vede k drogové závislosti.

To čínský rodič je jiný. Ví přesně, co chce, a hlavně věří, že jeho děti se prosadí, pokud jim nedovolí žádné odchýlení ze správné cesty. Amy Chuová se na začátku knihy svěřuje se svou hlavní obavou. První generace emigrantů, což byli její rodiče, zpravidla tvrdě dře a své děti vychovává v přesvědčení, že nic není zadarmo. Druhá generace slaví úspěch, ale potíž nastává u generace třetí, která už se rodí do příjemného blahobytu. Nakažená „konceptem individuálních práv“ přestává poslouchat a nebaví ji drát se hladově za úspěchem.

Právě tohle se – pro dobro svých dětí – Amy Chuová rozhodla nedopustit. Nekonečné hodiny dřiny na piano a housle, učení do úmoru, na jehož konci se netoleruje jiná známka než jednička a odmala vštěpované přesvědčení, že je třeba být nejlepší ze všech. „Nic není zábava, dokud v tom nejste dobrý,“ zní krédo tygří matky, kterým odráží námitky, že hudba by měla být především radost. Být dobrý se ale dětem někdy nechce, takže je třeba mít po ruce nástroje, jak je přimět. Čtenář lapá po dechu, když Amy vyhrožuje dcerám pálením plyšáků, vyhozením z domu za neposlušnost nebo odmítá namalovaný obrázek k narozeninám, protože není dost hezký. Ale Amy nepochybuje a dotáhne své úsilí do konce – malá pianistka Sophie Chuová má ve čtrnácti letech koncert v Carnegie Hall a pyšná matka sedí v publiku.

Pokračování na stránkách Respektu.