Reakce Oldřicha Botlíka na vyjádření Asociace češtinářů ke korektorským úlohám

Oldřich Botlík zkritizoval ve svém textu z 13. května pro Lidové noviny vybrané úlohy v testu z češtiny v letošních jednotných přijímacích zkouškách na střední školy. Podle jeho názoru dané úlohy ověřují dovednosti, které nejsou mezi předepsanými cíli vzdělávání v rámci RVP pro základní školy. Na jeho kritiku reagoval bezprostředně Cermat, který tvrdí, že výhrady Oldřicha Botlíka jsou irelevantní. Ten v následné reakci vysvětluje, proč jsou argumenty Cermat nedostačující. Cermat podpořila ve svém vyjádření Asociace češtinářů (ASČ). Publikujeme reakci Oldřicha Botlíka.

Na můj komentář Testy Cermatu porušily zákon, zveřejněný 13. května 2021 v Lidových novinách, se rozhodlo reagovat rovněž vedení Asociace češtinářů (ASČ) – její předseda a místopředseda. Ti veřejně reprezentují spolek několika málo češtinářů, který má například ambici „stát se konzultačním orgánem MŠMT v otázkách týkajících se výuky oboru/předmětu český jazyk a literatura, a to v problematice kurikulární a didaktické, mj. v oblasti problematiky maturitní zkoušky“ (Stanovy ASČ, článek III, odst. 3). Polemizují kromě jiného také s mým tvrzením, že v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání (RVP ZV) chybí opora pro ty úlohy přijímacích testů Cermatu, v nichž žáci hledali čtyři pravopisné chyby v cizím textu o rozsahu poloviny normostrany, případně o něco málo kratším.

„Písemný projev“ je projevem žáka – nikoli Cermatu

Už jsem vysvětlil na jiném místě, že pokud chce kdokoli toto mé tvrzení vyvrátit, musí doložit opak – tedy najít očekávaný výstup uvedený v RVP ZV a prokázat, že opravňuje Cermat k zařazení podobných úloh do přijímacího testu. Ani oni tedy nemohou vyvrátit mé tvrzení mantrou, že „testy Cermatu jsou v plném souladu s obsahovými požadavky na ně kladenými a neporušují žádné zákonné ustanovení“. Předseda a místopředseda ASČ se ovšem dokonce domnívají, že takovou oporu našli, a to v očekávaném výstupu ČJL-9-2-07, podle něhož žák „v písemném projevu zvládá pravopis lexikální, slovotvorný, morfologický i syntaktický ve větě jednoduché i souvětí“. Tvrdí totiž, že ve zmíněném výstupu není spojení „písemný projev“ blíže specifikováno, a proto se vztahuje i na hledání chyb v cizím textu, které jsem kritizoval.

Stěží se mohou více mýlit! Jak ukážu dále, oporu pro „korektorské“ úlohy rozhodně nenašli. A navíc projevili pozoruhodnou neschopnost přečíst s porozuměním hlavní kurikulární dokument, jímž se jako učitelé českého jazyka a literatury mají řídit (oba působí na víceletém gymnáziu). RVP ZV totiž vymezuje spojení „písemný projev“ jako „písemný projev ŽÁKA“, a to nezpochybnitelně. Nejdříve tak činí v části určené vzdělávání na prvním stupni a potom znovu pro stupeň druhý. Již v Lidovkách jsem připomenul, že komunikace má dva směry (k žákovi a od něj) a dvě podoby (psanou a zvukovou). Hlavní kurikulární dokument pro základní vzdělávání rozlišuje tyto čtyři kategorie učiva: čtení a naslouchání (obojí směr k žákovi), písemný projev a mluvený projev (směr od žáka).

Spojení „v písemném projevu“, po tomto vymezení mnohokrát zmiňované v RVP ZV a použité rovněž ve výstupu ČJL-9-2-07, proto v žádném případě nepřipouští výklad, že by mohlo jít také o „písemný projev Cermatu v přijímacím testu“. Zbývá doufat, že se ASČ dosud konzultačním orgánem MŠMT pro otázky výuky češtiny nestala. A dokud si bude volit podobné vedení, snad se jím ani nestane. Vyloučit se to ovšem nedá.

Prokázali neschopnost vhledu do myšlení žáka

Moje argumentace v LN byla nejen právní, ale šla také k meritu věci. Proto mě dost udivuje, co představitelé ASČ píšou: „Schopnost vyjádřit se pravopisně správně nelze odtrhnout od schopnosti rozpoznat nedostatek v cizím textu – nerozpoznáme-li chybu jinde, na základě čeho ji poznáme ve vlastním vyjádření?“ [zatučnění provedla ASČ] Pokud to myslí vážně, pak zjevně nechápou, jakým způsobem podobné úlohy fungují a jak žák postupuje při jejich řešení. Žák se musí nejdříve zorientovat v delším textu, odfiltrovat jeho smysl a soustředit se jen na pravopis ve všech jeho podobách. Musí se vyrovnat se stresem, který se dostavuje, pokud se mu nedaří chybné slovo najít. Schopnost opravit pravopisné chyby přichází na řadu až jako čtvrtá ověřovaná dovednost. Žák se k ní v mnoha případech vůbec nemusí dostat. Označil jsem korektorské úlohy za nezákonné a nadále na tom trvám především kvůli tomu, že primárně ověřují něco úplně jiného než znalost pravopisu.

Jak centrálně ověřovat pravopisné znalosti

Na tomto místě bych mohl skončit, přece jen ale ukážu dva způsoby, jak se splnění očekávaného výstupu ČJL-9-2-07 ověřovat dá. Prvním, zcela korektním způsobem, je slohová práce, kterou žák napíše na zvolené téma a učitel ji ohodnotí. Pravopis bude jedním z kritérií hodnocení, dalšími mohou být třeba šíře a pestrost slovní zásoby, výstavba větných celků nebo způsob vedení argumentace. Co všechno hodnotit a kdy, v tom se češtináři vyznají lépe než já.

Druhým způsobem, který bych v přijímacím testu s přivřením obou očí připustil, i když očekávanému výstupu ČJL-9-2-07 neodpovídá, je následující formát zaškrtávacích úloh. Zadání přesně specifikuje, který typ chyby mají žáci hledat (například chyby v psaní i/y nebo čárek ve větě). Žáci ale prohledávají jen kratičké celky – řekněme takové, které se vejdou na jeden řádek. To do značné míry eliminuje cizorodé činnosti, jež jinak řešení neurčitých a rozsáhlých „korektorských“ úloh provázejí.