Recept pro ministryni Valachovou

Proč v dnešní škole nefungují plošná opatření a vzdělávací síta

Co má udělat ministryně, která má před sebou přinejlepším dva a půl roku času a k tomu úkoly tak na deset let? O tom, že bude chtít víc peněz na vyrovnání vzdělávacích šancí pro každého, což je podstata inkluze, a zatím nechce zavést povinnou matematiku u maturity, mluvila Kateřina Valachová ještě před jmenováním do funkce. Jenže co dál? Co se dá v tom krátkém čase stihnout a čemu by bylo dobré se vyhnout?

Kudy cesta nevede, to je díky pokusům hned několika posledních ministrů jasné. Tak za prvé nefungují vzdělávací síta. Tedy představa, že na vhodných místech školní docházky nastavíme filtr oddělující zrno od plev – přísné státní přijímačky na střední školy, přísnou státní maturitu. A těm, které prosejeme, přidělíme důvěryhodný certifikát. Třeba maturitní vysvědčení nebo vysokoškolský diplom. A tím se zlepší kvalita vzdělávání.

Tenhle postup jakž takž fungoval ještě v druhé polovině minulého století, kdy maturantů nebyla v ročníku nikdy víc než třetina a vysokoškoláků v populaci tak něco přes deset procent. Jenže s tak malými počty vzdělaných dnešní společnost a ekonomika nevystačí. A ve chvíli, kdy je maturantů i vysokoškoláků víc než polovina všech studentů a studentek, přestávají síta fungovat.

Jednak nebývají nakonec zase tak přísná, takže zrno od plev nedělí příliš spolehlivě, jednak je problém, co s těmi „plevami“, které síty neprojdou. Ti odmítnutí mívají pocit, že patří k odstrčené menšině, a podle toho vypadá jejich motivace k práci. Až příliš často končí mezi nezaměstnanými – a ti, co síty úspěšně prošli, na ně celoživotně doplácejí. Pokud je naším cílem vzdělanější společnosti a fungující ekonomika, tudy cesta nevede.

Navíc prosíváme už od mateřské školky, takže už na druhém stupni základních škol a pak na učilištích vzniká kasta nevzdělavatelných. Lidí, kteří sami sebe vnímají jako vzdělávací odpad, a podle toho se chovají. Paradoxní a nezamýšlený důsledek snahy vrátit vzdělávání do podoby „jak to bylo za nás“. Potíž je, že česká veřejnost je většinově vášnivým zastáncem oněch „sít a důvěryhodných certifikátů“. Představa, že čím více lidem zamezíme v získání maturitního vysvědčení a diplomu, tím kvalitnější bude vzdělanost jako celek, patří ke stálicím každé společenské debaty.

Za druhé je zjevné, že nefungují plošná opatření pro všechny. Byť jakkoli dobře míněná. Takže nedává smysl rozdat tablety všem prvňákům, nemá smysl nařídit plošně povinný poslední rok školky, nemá smysl zavést Hejného matematiku státním příkazem do všech škol a plošně všem nadiktovat, jak se má zkoušet literatura u maturity. Přestalo existovat „nejlepší“ řešení vhodné pro všechny. Proč?

Hierarchicky organizovaná společnost se změnila na decentralizovanou společnost sítí. Je daleko různorodější, každé dítě vyžaduje trochu jiný přístup, každá škola existuje v trochu jiných podmínkách a má jiné složení dětí. A způsob výuky se jim musí přizpůsobit. Plošná opatření tohle respektovat neumí. Tváří se, jako by všichni učitelé i všechny děti byli stejní. Nejsou. Plošné opatření v lepším případě vyhovuje těm průměrným. A čím je společnost pestřejší, tím více je učitelů i žáků, kterým jednotný příkaz shora nevyhovuje a odrazuje je od práce.

A co by tedy fungovat mohlo? Nová ministryně to vlastně řekla, když v rozhovoru odmítla zavedení povinné maturitní matematiky. Nezavádějme povinnou zkoušku, zabývejme se tím, jak ji učíme. A dodat lze: v každé škole, u každého dítěte individuálně. Že je to nepředstavitelně složité? Je. Ale fakticky jiná cesta není. A mnoho učitelů se jí už dávno vydalo, protože pochopili dříve než politici, že síta a „dobro“ nařízené osvíceným ministrem jsou ve skutečnosti jen vyhazováním času a peněz – a oddalováním toho, co je třeba každodenně udělat.