Reforma středních škol ovlivní celý vzdělávací systém včetně odkladů školní docházky, říká náměstek ministra školství Jiří Nantl

Jsou navrhované škrty v rozpočtu ministerstva školství opravdu ta nejlepší volba z různých bolestivých řešení? Proč chce MŠMT dokončit revizi RVP co nejrychleji, i když by možná stálo za to počkat? A co si slibuje od reformy středních škol? O tom jsme mluvili s náměstkem ministra školství Jiřím Nantlem.

Rozhodnutí o škrtech se podle vás musela udělat za čtrnáct dní. O státním rozpočtu se jednalo půl roku. Nešlo si namodelovat různé scénáře eventuálních úspor dopředu? Tím byste získali víc času pro jednání s profesní sdruženími, byť by se mluvilo jen hypoteticky. Věci by pak nepřicházely jako blesk z čistého nebe, na což vzdělávací komunita evidentně špatně reaguje.

Někdy musíte dělat rozhodnutí ve velmi krátkém čase a to v důsledku nějakého nastavení systému. Varianty škrtů se nicméně probíraly již zjara a za minulého ministra. Mířily většinou k zvýšení hodin přímé pedagogické činnosti, neboli učitelé by za stejný plat museli odučit víc hodin. Začaly v tomto směru i nějaké přípravné práce, ale současný ministr udělal politické rozhodnutí, že tudy jít nechce a je třeba hledat citlivější zásah. V politických kruzích o tom ale byla a stále je celkem silná debata. Leckterým aktérům mimo vzdělávací oblast se zdá legitimní, že by se učitelům pár hodin přidalo. Ono v tak velkém systému i málo dělá v konečném součtu hodně, ve školství pracuje 260 000 lidí, z toho přes 150 000 je učitelů.

My ale stojíme za tím, že by to dobré nebylo a vysvětlujeme, že u nás učitelé vykonávají i činnosti, které mají jinde na starosti jiní zaměstnanci škol nebo zřizovatelů, takže porovnávat parametry jednotlivých zemí jednoduše nejde.

Školství diskutovala celá vláda

Že se musí šetřit, uznává každý, v obecné rovině. Kritika míří na to, jak to děláte. Kolují i kvalifikované názory, že jste mohli domů přinést víc. Jak moc jste s výsledkem spokojený vy? Můžete s čistým svědomím říct, že to bylo maximum?

Se znalostí toho, jak se věci mají a jak proběhla jednání, bych výsledek považoval za úspěch. Jsme jeden z pouhých tří rezortů (spolu s obranou a vědou), které vykazují růst, byť jen nominální. Státní rozpočet se letos vinou zadlužení dostal pod ohromný tlak. Pro představu: Česká republika jen za obsluhu státního dluhu – tedy za úroky z půjček – ročně platí sto miliard. To se rovná třetině rozpočtu ministerstva školství. Taky je dobré vědět, že státní rozpočet se nesestavuje tak, že by každý rezort přišel se svými požadavky a pak se to nějak handlovalo. Nejdřív se stanoví příjmový a výdajový rámec a do toho se stát musí vejít. A odhadované státní příjmy v příštím roce pokrývají jen devadesát pět procent mandatorních výdajů. Stát si tedy bude muset půjčit i na to, co podle zákona zajistit musí.

A ještě bych dodal, že kromě toho, že my sami vidíme potřeby změn, se na nás zvyšuje i vnější tlak, aby se vzdělávací systém zreformoval, než se do něj budou nalévat další peníze. Někteří členové vlády, část koaličních poslanců napříč kluby, ale i členové podnikatelských sdružení si myslí, že ve školství narůstá objem výdajů, aniž by se adekvátně tomu modernizoval obsah vzdělávání. Poukazují například na to, že stále neproběhly revize rámcových vzdělávacích programů.

Určitě znáte námitky PAQ a CERGE-EI, že stát má velké rezervy ve výběru daní. Ale to teď nechme stranou.

Nechte mě říct ještě jednu věc, ze které budou jasnější proporce. Rozpočet ministerstva zdravotnictví nebo kultury je kolem deseti miliard, školství má letos 269 miliard. Neboli většina rozpočtových kapitol je malá, zatímco ministerstvo školství spravuje ohromný balík peněz. Když snižujete deficit o desítky miliard, největší debata je logicky o největších rozpočtových kapitolách, jinak není moc kde brát. I tak byly ve prospěch ministerstva školství nakonec přesunuty poměrně významné prostředky plánované původně pro ministerstvo obrany. Je shoda na tom, že školství by mělo tratit co nejméně. Byla to jediná rozpočtová kapitola, o které explicitně diskutovala celá vláda. Ještě před samotným finálním jednáním vlády jsme seděli s ministrem financí a poctivě s ním hledali nějaké eventuální další možnosti úspor jinde než na školství.

Mluvíte o nereformovaném školství. Ale vyšší platy pro učitele byly reformou svého druhu. Samozřejmě nezpůsobí, že všichni učitelé začnou ze dne na den zázračně dobře učit, ale mění to vztah veřejnosti k profesi, která přitahuje kvalitnější zájemce, a to vytahuje standard učitelské práce nahoru. To ale není otázka roku dvou, i když už se to děje. Ovšem teď zase platy reálně klesají.

Tomu rozumím, ale ruku v ruce se zvyšováním platů měla jít realizace kariérního systému. O tom se mluví dlouhé roky a ještě ho nemáme. O revizi rámcových vzdělávacích programů se diskutuje deset let. Nemáme ani tolik nutnou reformu středoškolského vzdělávání. Za minulých vlád zkrátka neproběhly zásadní a potřebné reformy, a výdaje se přitom razantně zvýšily. My teď sklízíme hořké plody. Když nás teď za to či ono v médiích kritizuje bývalý ministr školství Robert Plaga, já bych mu v přátelském duchu opáčil právě toto.

K reformě středních škol se ještě dostaneme, to je agenda, se kterou jste na ministerstvo přišel. Co se revize RVP týče, docela mě překvapuje, že to někoho v parlamentu nebo byznysu tolik pálí, aby byla hotová co nejrychleji. Kurikulum má u nás na výuku relativně malý vliv, na rozdíl třeba od přijímacích zkoušek na střední školy. Je otázka, nakolik jsou ty tlaky, o kterých mluvíte, kvalifikované.

Lidé mimo vzdělávací oblast bezpochyby neznají mnoho věcí a souvislostí. Neříkám, že tomu detailně rozumí, ale mají tato očekávání. S tím je potřeba počítat. Celospolečenské vnímání významu revize kurikula ale možná školská komunita podceňuje. Kamkoli jdu, na různých fórech je předmětem velkého zájmu. A když jsme udělali rozhodnutí, aby se implementace nového RVP odložila a nastala až dva roky po jeho vyhlášení, bylo to předmětem kritiky některých koaličních partnerů, kteří to chtěli mnohem rychleji. Někde jsem viděl anketu, kterou si nechali udělat mezi řediteli, a na otázku, co považují za největší administrativní zátěž, se mezi nejčastějšími odpověďmi objevila tvorba školního vzdělávacího programu, což je úprava kurikula pro jednotlivou školu. Nevím, jak reprezentativní vzorek ředitelů to byl, ale i tak to ukazuje, že jsou školy, které RVP považují za formalitu. To je chyba. Chci školskou komunitu upozornit, že nároky na ni se u důležitých aktérů a decision makerů zvyšují, že školství je ve sněmovně poměrně ostře sledováno a je dobré se na to nastavit. Není moc prozíravé říkat, že na revizi RVP teď není nálada.

Některé důsledky PHmaxu nebyly domyšlené

Jako hlavní úsporné opatření chystáte „zastropování“ počtu učitelů. Donedávna se naopak mluvilo o tom, že učitelů je nedostatek. Teď jich je najednou přebytek? O co vlastně jde?

Jde o úpravu indexu, podle kterého se financuje regionální školství, takzvaného PHmaxu. Od roku 2019 školy dostávají peníze podle počtu odučených hodin, nikoli na žáka, jak to bylo dřív. Jak je ten systém nastavený teď, přináší každoroční výrazné navyšování nákladů. Některé důsledky vláda, která ho zaváděla, nedomyslela. Musíte přece počítat i s pesimistickými scénáři. PHmax jako by byl vymyšlen pouze na podmínky neustálé konjunktury. A podle mě by dlouhodobě dělal problémy i v konjunktuře.

PHmax jako by byl vymyšlen pouze na podmínky neustálé konjunktury. A podle mě by dlouhodobě dělal problémy i v konjunktuře. (c) archiv Jiřího Nantla

To každoroční navyšování nákladů mi prosím vysvětlete.

Záměrem té změny systému financování bylo podpořit větší individualizaci výuky, hlavně půlení tříd na určité předměty a také tandemovou výuku neboli přítomnost dvou učitelů ve třídě. To je samo o sobě chvályhodné. Dalším záměrem bylo podpořit malé školy, kterých máme v České republice rekordní počet. Nic proti tomu. Obojí se povedlo, ovšem systém je tak velkorysý, že umožňuje dělení na skupiny i u tříd, které nesplňují minimální počet žáků. Kdybychom ho nezastropovali, každý další rok by stát musel vygenerovat na přímé výdaje vzdělávací činnosti deset, patnáct, dvacet miliard navíc.

Podle mých informací je PHmax v základních školách využíván na 93 procent. Neboli je již skoro na maximální kapacitě. Čím by ten nárůst byl způsoben?

Ano, u základních škol jsme někde na devadesáti procentech a u středních škol asi na osmdesáti, ty mají ještě větší problém sehnat učitele, a tím pádem čerpat maximum peněz. Devadesát procent je sice téměř sto, ale úspora, která vznikne zastropováním, představuje v měřítku systému finančně dost velký rozdíl. Zakonzervovat současný stav je ale podle mě stále velmi komfortní situace.

Některé školy využívají možnosti, které jim současné financování nabízí, na sto procent. To jsou často inovativní školy, které dělají hodně pro to, aby vyučovaly moderně. A tyto školy nezůstanou na stávající úrovni, budou muset propustit učitele. Jinak řečeno: postiženi budou ti nejmotivovanější – stejně jako to hrozí u parametrizace asistentů pedagoga. Je to dobrá cesta, když zároveň voláte po nutnosti modernizace vzdělávání? 

Toto si uvědomujeme a šťastní z toho rozhodně nejsme. Uvažujeme o tom, že těmto školám nabídneme pomoc pro nějaké překlenovací období, aby nemusely učitele propouštět z roku na rok.

Další výtka směřovala k tomu, že osekání PHmax chcete zavádět v polovině školního roku, když už mají ředitelé hotové rozvrhy a také uzavřené pracovní smlouvy.

Tady se dostáváme do víru mediálních interpretací, a jak víme, společenská realita je tvořena mediálními titulky. Ve skutečnosti je to tak, že zavedeno by to mělo být od nového školního roku, od 1. 9., ale legislativa musí platit k 1. lednu. Platná k 1. lednu, účinná k 1. 9. Tento postup je nutný, aby rozpis rozpočtu školství mohl být v lednu proveden v souladu s platnými právními předpisy.

Možná by si ministr a jeho okolí měli osvojit umění, jak se v této nové společenské realitě pohybovat. Slyším nářky, že vedení ministerstva pořádně nekomunikuje se stakeholdery ani lidmi na příslušných místech, zato hned všechny nápady vytroubí do médií, odkud je pak údajně chytají dokonce i vysocí úředníci ministerstva. Na někoho to působí zbrkle a málo promyšleně, dokonce jsem slyšela přezdívku “ministr ADHD”. Jiní si stěžují na přehlížení a arogantní chování. Tohle nemá být rozhovor o ministrovi bez ministra, ale i tak vám to říkám, jestli to může být k užitku. Možná je to víc otázka formy než obsahu.

Známe se s Mikulášem Bekem dvacet let a na mě jeho styl komunikace nepůsobí tak, jak uvádíte. Možná někdy vnímám, že pod tlakem se stává více bojovným, což je myslím otázka temperamentu. Navíc představa, že nebudeme odpovídat na otázky, které nám novináři kladou, je nereálná. Je také třeba chápat, že političtí představitelé formulují před veřejností své politické cíle.

Ministrovy návrhy jsou podle mě dobré, přemýšlí o věcech velmi poctivě. Takže mě to vyznění za něj mrzí. Podstatu řady pocitů, které dnes mohou existoval, si já vykládám tak, že nikdo nebyl mentálně připraven na to, že budou tato rozpočtová omezení, a je těžké se s nimi smířit. Najednou jsme všichni v málo předvídatelném terénu.

Nejlepší by prý bylo nic neměnit

Můžete na příkladu změny PHmaxu ukázat, jak probíhal decision making v této věci, od nápadu k realizaci, krok za krokem? 

Vláda schválila návrh státního rozpočtu 27. září. A bylo definitivně jasné, že abychom bychom mohli narozpočtovat platy učitelů na úrovni 130 % roku 2022, musíme někde ušetřit. Naším cílem bylo co nejvíc minimalizovat dopad úspor na nepedagogické pracovníky – to jsou školníci, kuchařky a tak podobně. Ministr nechtěl převádět finanční krytí platů těchto lidí na zřizovatele a také nechtěl zvyšovat přímou pedagogickou činnost, jak už jsem říkal. Hýbat se dalo v podstatě pouze se třemi parametry: s úvazky nepedagogických pracovníků, s rozsahem přímé pedagogické činnosti a úpravou financování škol podle odučených hodin – neboli PHmax.

Celý systém PHmax je neskutečně složitý, takže nám trvalo týden, než úřad vygeneroval nějakou vstupní analýzu. Sekce regionálního školství, sekce financí a legislativy i sekce statistik ministerstva odvedly vynikající práci, v rekordním čase propočítaly složitá data a navrhly velmi rozumná řešení. Všichni, kterých se to nějak týkalo, byli samozřejmě s rozhodnutími seznámeni interně.

Aby se opatření stihlo zařadit jako nařízení vlády do sbírky zákonů do konce prosince, nejzazší termín věcné přípravy návrhu do příslušných procesů byl 19. říjen. Do té doby jsme stihli navštívit ředitelské asociace, vedli jsme také jednání s územními partnery, což jsou asociace krajů a svazy místních samospráv.

Jaká byla reakce v Asociaci ředitelů základních škol?

S Asociací ředitelů ZŠ jednal na jejich sněmu přímo ministr, já osobně jsem byl na jednání jiných asociací. A komunikace s nimi pro mě osobně byla zklamáním. Dozvěděl jsem se, že nejlepší by bylo neměnit nic. Já jejich perspektivu a důvody pro defenzivní postoj chápu, ale při hledání řešení nám to moc nepomohlo. V situacích, jako je tato, potřebujeme zejména manažerské doporučení, jak nejlépe postupovat v rámci možností, které tu jsou. Nejcennější pro mne osobně bylo orientační hlasování na Asociaci ředitelů gymnázií, které umožnilo získat rychlý přehled o stavu využívání PHmaxu. Díky němu jsme mohli ladit další úvahy, než by se jinak sešla aktualizovaná data.

Zajímavé je, že když jsem v jednotlivých školách, dialog se daří a jde se k věci, ale v kolektivních orgánech funguje určitá, ne úplně zdravá dynamika udržování konsensu na tom, co je. Někdy to má až bizarní podoby, jako třeba když si asociace průmyslovek odhlasovala, že nechtějí zavádět všeobecné vzdělávání, ale významná část ředitelů to na své škole dělá. V jejich asociaci bylo ale usnesení přijato jednomyslně. Řada ředitelů mi při osobních setkáních říká, že tyto věci vnímá podobně, což někdy vede k tomu, že se kolektivních jednání ani neúčastní, protože jim to nedává smysl.

Učitelskou platformu jste asi nekontaktovali, když se o změně PHmaxu předsedkyně spolku Petra Mazancová dozvěděla z iDNESu, jak řekla v nedávném rozhovoru. To je myslím chyba, UP sdružuje progresivní ředitele, kteří budou na tom úsporném opatření biti nejvíc, a spolek se dokáže ozvat.

Učitelský terén je rozsáhlý, reprezentují ho spousty různých subjektů. Všechny jsme obejít nestihli. Ministr Bek se ale s UP sešel minulý pátek a chce v setkáních pokračovat.

Netvařme se, že to je jednoduché

Mluvil jste o nutnosti dokončit rychle revizi kurikula. Některé zásadní nápady ministra, na jejichž realizaci je potřeba nějaký čas, ale na kurikulum a jeho podobu budou mít vliv, nebo ne? Proč s tím tolik spěchat? A nehoníte moc zajíců najednou? 

Vzhledem k očekáváním důležitých aktérů ve vzdělávání si nemůžeme dovolit dále proces revize natahovat. Nyní vycházíme ze stávající legislativy, pokud se změní, třeba v případě odebrání deváté třídy, RVP tomu přizpůsobíme následně. Podle mě je ale těžiště debaty jinde, a to v prodloužení povinné školní docházky, a to má vliv hlavně na vazby mezi základní a střední školou.

Znamená prodloužení povinné školní docházky udržení žáků ve škole o rok dva roky déle, nebo jde i o proměnu kurikula středních škol tak, aby všichni žáci dostali srovnatelné všeobecné vzdělání na všech typech škol? To je samozřejmě daleko ambicióznější a složitější úkol.

Myslím, že držet lidi déle ve vzdělávání u nás zase takové téma není. V drtivé většině někam pokračují. Téma je spíš to protažení všeobecně vzdělávací složky na střední školu. Víme, že zejména v nematuritním segmentu s tím máme problémy.

Ve školách vnímám, že tento plán není velmi populární. Říkají mi: „To je ale pak nebudeme moci vyhodit.“ A já je svým způsobem chápu, protože v mnohých případech nepracují v jednoduché situaci a potřebují si nad ní získat kontrolu.

Na druhou stranu by vyhazování ze školy nemělo být hlavním řešením problémů, s tím budete souhlasit.

Tak jistě, ale netvařme se, že to je jednoduché. Zejména v učňovském školství potřebujeme najít efektivnější formy podpory pedagogů. V každém případě je pravda, že škola je poslední místo, kde tu řekněme složitější část populace můžeme zachytit a podpořit. Pak už nic není, když nepočítám úřad práce a jeho nabídky rekvalifikace, ale pro ty musí mít člověk alespoň základní gramotnosti.

Není mi jasné, kdo bude na učilištích rozšířený všeobecný základ učit. Někde v zahraničí to dělají i tak, že žáci na určité předměty přecházejí do jiné školy, o tom jste taky uvažovali?

S iniciativou Partnerství pro vzdělávání 2030+ teď konzultujeme vytváření školních právnických osob jako organizačních platforem pro propojování škol do větších celků. Jde zejména o malé základní školy, ale tento model by mohl fungovat i u škol středních. Jeden kraj o tom aktuálně pilotně přemýšlí. V takovém případě by se mohlo přikročit i ke sdílení části výuky. V některých zemích jsou střední školy velké celky až o pěti tisících žáků, což jim umožňuje kvalitně zajistit všeobecně vzdělávací složku, což je u nás na učilištích často problém. Hledejme cesty.

Je to úkol, se kterým jste na ministerstvo přišel. Je to stále jedna z vašich priorit, nebo máte teď jiné starosti?

Tak trochu i jiné starosti mám, ale reforma středních škol pokračuje. Udělali jsme Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy 2023 – 2027, který jde do vlády. To je první krok. Tam říkáme, že cílem na úrovni systému je posunout se k nějaké paritě všeobecných a odborných odborů. Zároveň reklasifikujeme lycea mezi všeobecně vzdělávací školy a dáváme pro ně stejná rejstříková kritéria zápisu, jaká jsou teď pro gymnázia, takže je jednodušší je založit, je to v podstatě bez omezení. Příležitostně vedeme diskuzi s kraji, jak se k tomu chtějí postavit. A zdá se mi, že téma lyceí dobře rezonuje, a to i ve veřejné debatě, v médiích, což je důležité, protože to vnímají i rodiče.

Teď nás čeká inovace oborové soustavy, aby obecně byla přehlednější, to chceme nejen my, ale i vláda a premiér. Je potřeba, aby se obory zredukovaly na řádově desítky, zatímco teď jsou to stovky. Vyslali jsme jasný signál, že stát očekává radikální zjednodušení, žádné kosmetické úpravy. Řešení musí být laděné na reálné potřeby dětí a způsob, jakým dnešní generace uvažují a fungují. Aby si nemusely pracně volit mezi obory, které se v ŠVP liší pár hodinami. A obory budou pospojované na principu společného oborového základu.

Komu jste ten signál vyslali, kdo na tom pracuje?

K tomuto zadání se začínají scházet oborové platformy. Politické rozhodnutí je to, že má být přehlednější oborová soustava, řešení musí vygenerovat odborné skupiny řízené NPI. Měl jsem nahodilé rozhovory s předsedy oborových platforem a můj pocit z toho je dobrý, nevítá to každý, ale vnímám i hodně dobrých ohlasů. A jsme na jedné vlně i se zaměstnavatelskými svazy. Uvidíme, s jakými výstupy oborové platformy přijdou na jaře. Jsem relativně optimista.

Některé věci musí stát vymáhat

Pokud bude povinná školní docházka trvat deset let, vzdělávací obsah se může lépe rozprostřít a něco i posunout na střední školy. Nebylo by lepší revizi RVP pozastavit a počkat? Pak se to bude muset předělávat. V Nizozemsku se práce na novém kurikulu protáhla ze tří let na deset, když si uvědomili, že když to bude rychle, bude to zřejmě špatně.

Naším publikem je vláda, parlament a veřejnost. Jak jsem říkal, jsme pod tlakem očekávání a někteří koaliční partneři jsou dost netrpěliví. Ve sněmovně i ve vládě se nám neustále připomíná, že je třeba dodělat revizi, že je třeba co nejrychleji provést změnu ve středním školství, že by se mělo sáhnout na přijímačky, někdo chce vidět, jak máme nastavená kariérní kritéria pro ředitele… Společnost chce vidět změny. Přijdeme do poslaneckého klubu vládní strany a tam jsme konfrontováni s tím, co poslanec slyšel o škole svých sousedů. Chtěl bych, aby si vzdělávací komunita tohle uvědomila. Tlak se zvyšuje a není možné změny odkládat a chtít jen víc peněz.

A konkrétně k revizi?

Odložit ji nechceme, myslím, že to dáme a že výsledek bude na slušné úrovni. Prioritou v této chvíli je pro nás, aby přinesla to, co bylo slíbeno veřejnosti. Což je za nás důraz na základní gramotnosti, lepší provázání klíčových kompetencí a aktualizace vzdělávacích obsahů. A rovnoměrně jsme rozložili těžiště pozornosti na implementaci. Opravdu nebylo jednoduché obhájit to, že se podle nového kurikula bude učit až od roku 2027.

Nyní chceme využít prostor tří čtyř měsíců před otevřením veřejné konzultace k důkladné vnitřní oponentuře mezi ministerstvem a NPI a i s dalšími stakeholdery, zejména profesními sdruženími.

Jak chcete kurikulum dostat do škol, aby už nebylo jen formalitou, ale žitým dokumentem? Říká se, že to musí stát na komunitách učitelů, které na tom zapracují, ale takové komunity u nás mají zatím velmi omezený rozsah.

Podle mě se musí opustit rétorika, že to stát vysvětlí každému učiteli. To nikdy nezvládne. Musíme zacílit na ředitele jako na agenty změny, kteří organizují pedagogickou diskusi ve své škole. Hlavním nástrojem bude, že uzpůsobíme kariérní systém pro ředitele a začneme je podle toho hodnotit. Nastal čas, aby to bylo méně sluníčkové. Dosud se spíš sází na příklady dobré praxe a jejich šíření. Některé věci ale stát musí i vymáhat, a to nástroji, které má nebo si vytvoří.

Revidovaná verze RVP dává velký prostor pro individualizaci a profilaci výuky, počítá s tím, že se nemalá část hodin výuky přesune do takzvaných disponibilních, podléhajících rozhodnutí ředitele. To zřejmě povede k ještě většímu rozrůznění druhého stupně základních škol. Nemůže být nechtěným vedlejším efektem zvýšení vzdělávacích nerovností, opak toho, co byl jeden z hlavních deklarovaných cílů Strategie 2030+? Není mi jasné, jak to, že ČŠI, státní orgán, nevidí ráda profilaci škol, zatímco NPI, taky státní orgán, něco takového přímo chystá. Navíc se mluví o dvoustupňovém kurikulu, jádrové a rozvíjející úrovni. To je nejspíš další rizikový faktor. Navíc nezvyklá věc ve vzdělávacích systémech, které sledujeme jako inspirativní. Co si o tom myslíte vy?

Vaši otázku bych nechal na zodpovězení po zmíněné oponentuře a supervizi, kterou plánujeme nad prvním draftem, který nám má být předán na začátku listopadu.

Teď jen řeknu svůj vlastní názor. Podle mě u nás chybí ucelený pohled na vzdělávací systém v jeho provázanosti. Nějaká věc může být dobrá, izolovaně, ale v celkové skládačce se to může chovat jinak, třeba i způsobem, který nechceme. To za prvé. A za druhé: Vnitřní diverzita vzdělávacího systému se má zvyšovat se stupněm vzdělávání, zatímco v současné době u nás některé základní školy vykazují větší míru individualizace než ty střední, což mi přijde dost zvláštní. Je to dáno mírou aktivity a postojů vedení škol, v základním školství se zdá být silnější hnutí modernizátorů. Systémově mi to nepřijde úplně dobře. Ale myslím, že se to dá do významné míry vyřešit právě reformou středních škol.

Jak?

Teď máme velmi selektivní střední školství. Nejselektivnější bod naší vzdělávací soustavy je střední škola, nikoli univerzity, což je anomálie. Je těžké se dostat na všeobecný vzdělávací obor, a někde i jen na maturitní obor. Přitom by mělo být normální dostat se na střední školu podle své volby. Motivovaní rodiče, kterým záleží na vzdělávání svých dětí, vytvářejí tlak na základní školy v děsu, aby se pak jejich dítě dostalo na vysněnou střední školu a maximalizovalo své šance. Posunem struktury středního školství směrem k větší míře všeobecného vzdělání a snížením selektivity, neboli zajištěním větší dostupnosti škol, po kterých je poptávka, pozitivně ovlivníme chování rodičů a podle mě i podobu druhého stupně základních škol. Může klesnout zájem o víceletá gymnázia, promění to skladbu žáků na druhém stupni, může to podle mě přispět i ke snížení počtu odkladů školní docházky. Rodiče nebudou tolik taktizovat, aby dítě získalo výhodu, tím, že se dostane k určité paní učitelce nebo že půjde do školy později a tím bude mít náskok před spolužáky.

Zaznívá kritika, že neberete ohled na Strategii 2030+ a hlavní směry, které z ní vyplývají, nebo že se od nich přímo odkláníte.

To si nemyslím. Všechny náměty, které projednáváme, se týkají nějakého reálného systémového problému ve vzdělávání. Některé z nich ve Strategii nejsou uchopené, ale řešit by se měly. Nejde tedy o revizi Strategie, jako spíš o její doplnění. Je pravda, že energeticky všechno přehlušila debata o penězích, a nebyl čas se ve veřejné debatě věnovat jiným tématům, a to je za mě škoda.

Můžete uvést nějaký příklad potřebného doplnění Strategie 2030+?

Například ono vytváření organizačních platforem pro propojování škol. Snížilo by to vysoké náklady na malé školy, kterých máme hodně, což by pomohlo systém udělat udržitelnějším. Malotřídky by mohly například sdílet jednoho ředitele. Když jezdím po terénu, zdá se mi, že tohle dost rezonuje, nedávno na Karlovarsku mi říkali: máme tu čtyři obce ve vzdálenosti čtyř kilometrů jednu od druhé a v každé malou školu, mohly by mít ředitele a školního psychologa dohromady. Z toho, že se nám tuhle myšlenku podařilo s projektem Partnerství 2030+ dostat do veřejné konzultace, mám osobně radost.

Pak jsou i složitější věci, které zasahují celý systém, jako je povinná školní docházka, ale ani tam rozpor se Strategií 2030+ nevnímám. V některých ohledech byl ten dokument podle mě málo ambiciózní, zejména co se dlouhodobých, systémových problémů týče, a i proto, že sázel převážně na opatření prováděná bez legislativních změn.