Nedávno jsem se dozvěděla, že paní ředitelka školy, odkud byla moje kamarádka „odejita“, protože dle dvou biomatek měla přehnané nároky na čtvrťáky, a která působí tak, že z její školy v hojné míře odcházejí kvalifikovaní učitelé a místo nich učí inženýrky, asistentky, vychovatelky a pan školník, bude oceněna za inovativní přístup. Podívala jsem se tedy ze zvědavosti na inovativní projekty v dané soutěži. Zmíněnou školu se soutěžním projektem jsem ani nestačila najít – ohromilo mě totiž něco jiného. Jsem člověk z praxe a bohužel „psavý“, takže jsem nelenila a jednu organizaci, která zde projekt LARPU měla, jsem oslovila:
Dobrý den,
učím 30 let, v hodinách používám co nejvíc interaktivity a prožitkových metod a vím, co je v našich podmínkách možné. Dnes jsem narazila na vaši stránku s vašimi projekty, kdy při pouhém rozbalení jedné ze záložek není jediný český výraz. Proč potřebujeme vše pojmenovat cizokrajně? Aby se nepoznalo, že je to buď potěmkinovská vesnice nebo znovuobjevená metoda, kterou si staré praktičky dávno odnesly do hrobu?
Chápu, že nám hodně pomáhá technika ale příkladně možnost plošného čtení, aby všechny děti současně mohly procvičit dovednosti ve škole, nerušily se navzájem a učitel měl možnost náslechu libovolného dítěte, což by podle mě bylo hodně prospěšné, jsem ještě nezaznamenala.
Též nechápu, proč se ve školách nakupovaly v prvním plánu drahé interaktivní tabule, když stačí dataprojektory. To jsme ve Finsku, že na to máme? Ne nemáme, a tak se ve škole málem hádáme, kdo na „interaktivku“ půjde a v ostatních třídách pracujeme stylem křída – houba – prach. No, je pravda, že se dataprojektory později rozšířily, ale stejně zatím neplatí, že jsou všude.
A mikroport pro tělocvikáře, který každodenně zvládá plochu velké sportovní haly v kombinaci s partou pubescentů, kterým se cvičit vůbec nechce… sci-fi!
Dle toho, co ve školství sleduji, jsem opravdu vyděšená, kam vývoj našeho vzdělávacího systému spěje.
Zkusím to odhadnout (ale v podstatě to sedí už dnes):
Mluvím z praxe a pravdivě – zažívám na vlastní kůži vše zmíněné, kromě 8. bodu. Plní se má předpověď vyslovená před deseti lety – výbava učitele bude šaškovský červený nos a v Americe i flinta. Hlavně, aby ty děti našly stejné šašky i v životě – ale nemám strach, toto určitě vyjde.
Strach mám jen zauvažovat, kdo tyto „vzdělávací objevené Ameriky“ všechno financuje.
Jestli daňoví poplatníci, tak s tím mám problém.