Říkáme „to bude dobrý”, i když to není pravda. O těžkých situacích, jako jsou povodně, bychom dětem neměli lhát, říká Petra Wünschová

Českem se prohnal silný déšť a s ním povodeň na mnoha místech republiky. Na 150 škol muselo jít buď na online výuku, využít ředitelské volno nebo úplně změnit organizaci školního roku. Rodiny přišly o domov, věci, vzpomínky. Naštěstí už voda opadla, ale ukazují se následky. A s těmi je třeba o dětech mluvit. „Naslouchat dětem se vždy vyplácí a při náročných nebo mimořádných situacích to platí dvojnásob,” říká ředitelka Centra LOCIKA Petra Wünschová. 

Jak mluvit s dětmi o tom, co vidí? Zničený pokojíček, cizí „harampádí” na zahradě, vyplavený dům, v nejhorším případě i smrt blízkého nebo mazlíčka.

Na situaci budou děti reagovat různým způsobem v různém čase. Během prvních dnů po povodních mohou být v šoku a je důležité tak s nimi zacházet. Věřím, že toto první období již máme za sebou a závažně zasaženým dětem jsou k dispozici odborníci z integrovaného záchranného systému. Je také určitě velmi důležité umožnit jim, aby se mohly rozloučit s domácím mazlíčkem, který například zahynul při povodních, nebo umožnit truchlit nad ztrátou pokojíčku, důležitých předmětů, dobře se rozloučit, udělat nějaký malý rituál, nepřejít to bez ničeho. 

A co v době, která nastává teď a v dalších dnech a týdnech? 

Postupně to navazuje. Je velmi důležité, jak s dětmi o situaci budeme mluvit dál, aby se u nich obnovil pocit bezpečí. Aby si děti byly jisté, že mimořádná situace už pominula a teď se vyrovnáváme s jejími následky. A že je možné přemýšlet i o tom, co hezkého nás čeká v budoucnu. K tomu, aby takovýto rozhovor mohl proběhnout, je třeba, aby jej vedl se situací dobře vyrovnaný dospělý, ať už se jedná o učitele nebo o rodiče. Jako první krok proto doporučujeme dospělým, aby podnikli kroky, které jim pomohou se s náročnou situací vyrovnat. 

Jak? 

Často pomáhá mít s kým o situaci mluvit a moci sdílet své zážitky a emoce. Ideálně se svými blízkými, a pokud to není možné, pak jsou v krajích nabízeny v rámci integrovaného záchranného systému i podpůrné skupiny. Je možné požádat o podporu i na krizových linkách či v rámci online terapie. Pokud je možné vytvořit podpůrnou síť v rámci škol a školských poradenských pracovišť pro učitele, je to přesně to, co může pomoci zásadně. 

Lidé se nyní ale vyrovnávají s tím, že třeba přišli o bydlení. Nebo mají všechno mokré, zaplavené bahnem a musí teď místo přemýšlení a vyrovnávání se s emocemi vzít třeba lopatu a začít uklízet. 

Důležité je při likvidaci škod nezapomínat na sebe. Na to dobře spát nebo jíst a udržovat si dobrý výhled do budoucnosti. Je jasné, že sami prožíváme spoustu emocí – stres, vztek, obavy, vyčerpání, úlevu, dokonce i pocit viny, a ne vždy je zvládneme ideálně. Je důležité být i k sobě laskavý, a pokud v okamžiku stresu „vybouchnete“, ať už vůči ostatním nebo dětem, věnujte jim čas, abyste jim pomohli pochopit, co se stalo, a vysvětlete jim, jak se budete snažit své pocity v budoucnu zvládat. 

Co by mělo třeba zaznít? 

Můžete říct něco jako: „Promiň, že jsem na tebe křičela. Teď je spousta věcí, o kterých musím přemýšlet a které je třeba naplánovat.” Vždy se ale velmi vyplácí dětem o situaci nelhat a věku přiměřeným způsobem jim říci, co se skutečně děje. Říci jim to v prostředí, které je klidné, s informacemi o tom, že už jsme v bezpečí a že společně náročné chvíle zvládneme. 

Vydali jste „povodňový balíček”, kde mohou rodiče či učitelé najít radu, co a jak dělat. Zdůrazňujete v něm, že se dětem nemá lhát. Proč je to tak důležité? 

Jako dospělí míváme často tendenci děti chránit před náročnými situacemi tím, že jim o nich neřekneme. Nebo naopak zlehčujeme jejich následky, slibujeme, že to bude dobré, že se to dětí nijak nedotkne, že to pro ně nebude náročné. Říkáme „to bude dobrý”. Co ale děti potřebují doopravdy slyšet je, že jsme v tom s nimi a že i když ta situace nebude lehká, ba naopak – bude náročná – tak ji společně dobře zvládneme. 

Pravdou je, že pokud dětem neřekneme, jaký je skutečný stav věcí, ztrácí k nám důvěru a zvyšujeme tím jejich pocit nejistoty i úzkosti. Děti toho stejně vždy vědí daleko více, než si myslíme. A pokud mají pocit, že s námi nemohou o věcech otevřeně mluvit, jen necháme prostor pro jejich fantazii, která je často mnohem hrozivější než skutečná realita.

Kromě toho, že dětem o situaci nemáme lhát a zlehčovat ji, jste zmínila také „věku přiměřeným způsobem jim říci, co se děje”. Jak mluvit s dětmi různého věku? Protože asi budete mluvit jinak s prvňákem a jinak s deváťákem.

Rozhodně ano, to je velmi důležitá poznámka. Myslím, že na to jsou učitelé specialisté. Vědí, že například děti v první či druhé třídě potřebujeme spíše zklidnit, říci jim, že už jsou v bezpečí, krátce s nimi tu situaci pojmenovat, ale nejít do detailu. Naopak s dětmi staršího věku už je potřeba daleko více diskutovat, probírat i třeba některé argumenty, fakta a zapojovat je daleko více i do faktické diskuze o situaci. Může to být právě to, co je uklidní.

Některé školy jsou vyplavené, jiné v postižených oblastech budou brzy přístupné, jiných se to přímo ani nedotklo. Co s návratem do školy dělat? 

Měli bychom dětem nechat prostor pro to, aby mohly o situaci mluvit. Netvářit se, že se nic nestalo, a pokračovat bez ničeho ve výuce. Zároveň je velmi důležité zachovávat v životě dětí řád, dělat co nejméně změn, zachovávat režim, na který byly zvyklé i předtím, ať ve škole či doma. Velmi se doporučuje na začátku určitě nezačínat na výkon zaměřenými věcmi, daleko více s dětmi mluvit, zapojovat do výuky pohybové aktivity a oddechové aktivity tak, aby děti měly možnost zbavit se napětí a mohly se se situací vyrovnat. 

„Na situaci budou děti reagovat různým způsobem v různém čase. Během prvních dnů po povodních mohou být v šoku a je důležité tak s nimi zacházet.“ (c) Kateřina Lánská

Jak se u dětí může ukázat, že je situace zasáhla víc, než se na první pohled může zdát? Jsou k tomu nějaké signály?

Mnoho dětí bude ve dnech a týdnech po povodni vykazovat určitou míru stresu. Může se jednat o zvýšené obavy, problémy se spánkem a změny nálady či soustředění. Je to očekávatelné – nejen pro mnoho dětí, ale také dospělých, je přirozené, že se takto cítí po děsivé nebo stresující situaci. Organismus tím zpracovává, co zažil. 

Většina dětí, které zažily stres z povodní, se postupně zotaví díky času, blízkému kontaktu a trpělivosti. I přes veškerou péči, kterou můžete dětem poskytnout, však mohou potřebovat další odbornou podporu. Pokud vaše dítě zažívá problémy, které trvají déle než měsíc nebo se zdá, že se postupem času zhoršují, je dobré rodině či dítěti doporučit kontakt s odborníkem.

Mluvily jsme o zbytečném zlehčování situace či používání frází jako „to bude dobrý”. Jsou nějaká slova, kterým by se rodiče či učitelé měli vyhnout? 

Nenapadají mne žádná konkrétní slova, kterým by bylo dobré se vyhnout. Snad jen slovíčko „proč”, které může zvyšovat pocity viny u dětí. Přichází zcela zákonitě, děti přemýšlí, zda nemohly něco udělat jinak. 

Malé děti mohou mít například i pocit, že katastrofa přišla kvůli tomu, že něco udělaly nebo neudělaly, něco si přály a tak podobně. Pokud vidíte, že se dítě trápí, je dobré se ho zeptat, co si myslí, že mělo či mohlo udělat jinak, a otevřít s ním tuto debatu, která mu může přinést úlevu.

Mají se rodiče ptát na názory dětí, pocity, nebo se do toho nepouštět a říkat jim jen fakta?

Naslouchat dětem se vždy vyplácí a při náročných nebo mimořádných situacích to platí dvojnásob. Vždy je důležité ptát se dětí na to, co si o situaci myslí, co cítí, odkud například o situaci získávají informace, a pak s nimi o informacích hovořit a případně dětem pomoci informace korigovat či zpřesnit. Děti mohou často získávají informace například ze sociálních sítí a to velmi emočně zabarvené nebo zkreslené či úplně nepravdivé a zavádějící.

A jak v takové chvíli řešit zkreslené zprávy a dezinformace? Co jsou ty správné zdroje?

Důležité je, aby dítě vědělo, že vy jako rodič či učitel důvěřujete oficiálním informačním kanálům, a mohlo si tam informace ověřit – například ze stránek integrovaného záchranného systému, Českého hydrometeorologického ústavu a podobných oficiálních kanálů. 

Je to příležitost děti naučit zacházet se zdroji a fakty. Se staršími dětmi lze mluvit i o tom, jak panika a strach mohou být živnou půdou pro různé podivné teorie a zkratky. Dají se uvést příklady nesmyslů z minulosti, jako že pít SAVO je dobrá prevence proti covidu. 

Když už jste zmínila covid, spousta škol je poničená a v některých bude výuka na nějakou dobu online. To se dělo dlouho právě během covidu, což řada dětí nesla těžce. Jak se vyhnout tomu, aby se jim vracely staré, nepříjemné pocity?

Pokud jsou některé děti znovu vystaveny výuce online, tak je velmi důležité se poučit z minulosti a s dětmi od začátku mluvit o tom, jaké pro ně má online výuka výhody a v čem to naopak pro ně může být těžké. V čem je tato situace jiná oproti covidu – nyní nemusí být děti izolované ve svých domovech i mimo školní výuku. 

Je velmi důležité klást důraz na to, aby se děti, pokud to bude možné, mohly potkávat i jako třídní kolektivy a například společně pomáhat v míře, která je přípustná a vhodná, odstraňovat následky povodní. Dnešní situace už nevyžaduje, aby děti byly izolované doma. Což byl ten nejvíce škodlivý faktor v době covidu.

A jak mluvit s dětmi, kterých se povodně netýkají? Bydlí třeba na sídlišti v Praze, kde svítí sluníčko a nic takového se neděje. 

Budu se opakovat, ale i děti v oblastech, které voda přímo nezasáhla, jsou povodněmi ovlivněné a také s nimi je velmi důležité mluvit. Mohou například udělat společně něco pro ostatní děti v zasažených regionech – sbírku, pozvat je na výlet a pomoci jim změnit prostředí a další možnosti. Zapojení se do pomoci pro ně bude nejen učící proces, ale zároveň to bude také dobré preventivní opatření, aby se u nich například nerozvíjela úzkost.

Mají se koukat na televizní noviny, když se jich situace netýká a sledovat, co se v republice děje?

Obecně platí, že mít dobré informace úzkost snižuje, ale informací nesmí být příliš mnoho tak, aby nás zahlcovaly. To naopak pocit úzkosti a beznaděje zvyšuje. Doporučuje se proto vybrat si jeden-dva informační zdroje a ty pravidelně sledovat, třeba jednou-dvakrát denně. Ve škole je možné mluvit o tom, jak poznat, jestli jsou informace hodnověrné, jak si je ověřovat. Rozhodně ale není pro děti vhodné být v kontaktu s informacemi o následcích povodní permanentně.

Když bych se vrátila ještě úplně na začátek, než velká voda republiku zasáhla – vůbec poprvé se Česko na povodně připravovalo díky předpovědi poměrně dlouho dopředu. Jak děti připravovat na situaci, která může být vážná, ale zároveň se nemusí nic stát? Tedy jak „dávkovat obavy”?

Dá se říct, že současnou situaci můžeme využít i k posilování odolnosti. K tomu, jak můžeme podobné situace společně i do budoucna zvládat. Jde o to dětem zdůraznit, že povodně tu byly i v minulosti a my se stále učíme je zvládat lépe a lépe. Můžeme se daleko více opřít o odborníky, o odhad toho, jak velká protipovodňová opatření budou potřeba, že integrovaný záchranný systém funguje skvělým způsobem a lidé jsou stále velmi solidární. 

Můžeme se podívat i více do historie, jak podobné situaci například zvládali naše babičky a dědečkové. Zkrátka, aby v dětech zůstal pocit, že máme vrozenou sílu podobné situace zvládat a k životu těžké chvíle patří. A i když se jedná o mimořádnou situaci, tak se nejedná o neřešitelnou tragédii. 

Když vezmeme dohromady všechno, co jsme si řekly, jde to aplikovat i na jiné situace? Případně na jaké a jak?

Ano rozhodně se dá říci, že jakákoliv náročná nebo mimořádná situace, kterou spolu dobře zvládneme, má potenciál nás posílit, dát nám vlastně know-how mechanismus na to, jak podobné situace zvládat i v budoucnosti, a může naopak úzkost budoucnosti zmírňovat. Dává nám sílu jít spolu dál.