Řízení školy: 10 let se státní maturitou. Kudy vede další cesta?

Publikujeme text Tomáše Feřteka, který byl psán pro zářijový Speciál pro střední školy časopisu Řízení školy a snaží se otevřít debatu o tom, jak by měla vypadat státní maturita. Co stojí za zvyšující se neúspěšností u maturitních zkoušek a jaký je podle něj možný budoucí maturitní model, který by lépe odpovídal potřebám škol i samotných maturantů?

Se současným modelem státní maturity stráví středoškolští studenti a učitelé celkem devět či deset let. Odstartovala v roce 2011, největší změnou na dohled je zavedení tří povinných zkoušek v letech 2020–2021. I když nový ministr mluví o hlubší reformě státních maturit, přiznává, že v příštím roce k žádným podstatným změnám dojít nemůže. Nelze to stihnout, má-li být maturita pro učitele a studenty předvídatelná. V každém případě je ale právě teď správný čas na debatu, jak má příští maturita – závěrečná středoškolská zkouška – vypadat a zda máme jen oprašovat stávající model, nebo hledat cestu zásadnější proměny.

Pokud nahlédneme do prezentace, kterou letos na konci června po jarním kole maturit zveřejnil Cermat (je k dispozici na jeho webu), najdeme tam čísla, která potvrdí, co odborná veřejnost ví, případně předpokládá, ale i několik překvapivých údajů. Obecně známé je, že počet maturujících zásadně klesl, zhruba o třetinu. Jestliže v roce 2011 maturovalo přes 90 000 středoškoláků, v posledních letech k řádnému termínu přistupuje něco okolo 60 000 maturantů. Je to dobré připomenout hlavně proto, že současné stesky na nedostatek kvalifikovaných techniků (a lidí v dalších profesích) mají kořeny především v tomto masivním poklesu počtu studujících, ne v tom, že by více žáků chodilo na „neužitečné“ (obvykle míněno netechnické) obory. Je to dokonce z větší části naopak.

Na technických středních školách maturovalo v roce 2011 14,6 % maturantů, v jarním termínu 2018 16,6 % a kromě gymnázií je to nejnavštěvovanější studijní obor. Mírně klesá podíl maturujících na středních odborných učilištích (v roce 2011 8,6 %, v roce 2018 7,4 %) a nástavbách. Ty jsou dokonce oborem, jehož podíl na počtu maturantů klesl nejvýrazněji (v roce 2011 14,8 %, v roce 2018 8,0 %).

Problém tedy pravděpodobně nespočívá ani tak ve „špatné“ volbě studujících jako spíše v silném populačním poklesu a především v kvalitě získaného vzdělání. Pohled na vývoj (ne)úspěšnosti u zkoušky (pro přehlednost uvádíme čísla z jarních termínů) je totiž zneklidňující. Zatímco v roce 2013 neuspělo u didaktických testů 13,7 % maturujících (starší čísla Cermat neuvádí), v každém dalším roce se podíl neúspěšných zvyšoval až na současných 21,1 %.

Povinnost neznamená zlepšení

Jsou to čísla, která bychom měli analyzovat velmi pozorně. Jasně totiž ukazují, že samotné zavedení státem kontrolované a certifikované zkoušky výsledky žáků nezlepší, což byl jeden z argumentů pro její zavedení. Stejně tak se ale ukazuje, že i poměrně velká neúspěšnost neodradí žáky od snahy maturitu získat; podíl studujících na maturitních a nematuritních oborech se po léta nemění (zhruba 70 : 30). Zároveň je třeba si klást otázku, co vlastně dnes maturitní vysvědčení říká o kvalitách maturanta a nakolik je užitečnou zprávou pro příštího zaměstnavatele nebo vysokou školu, kam absolvent směřuje.

Všechny tyto otázky se koncentrují právě v záměru zavést od roku 2020 ve společné části maturity tři povinné zkoušky; zjednodušeně se mluví o povinné matematice. Přestože podíl těch, kteří si dobrovolně zvolí maturitní test z matematiky, setrvale klesá (39,0 % v roce 2011, 44,0 % v roce 2012, 23,4 % v roce 2018), neúspěšnost s drobnými výkyvy setrvale stoupá (16,3 % v roce 2012, 22,3 % v roce 2018), přičemž je důležité upozornit na rozdíl mezi neúspěšností maturantek (v roce 2018 25,1 %) a maturantů (v roce 2018 20,6 %).

Co je možné z těchto dat vyvodit? Je zjevné, že stále větší část populace se snaží zkoušce z matematiky vyhnout, ale i tak se znalosti těch, kteří si ji vyberou, zhoršují. To dokládají i další čísla Cermatu. Například letos i ti, kteří test z matematiky zvládli, měli velmi často počet bodů odpovídající známce 3 (25,6 %) a 4 (24,5 %); celkově šlo polovinu těch, kteří test vyplnili. K tomu je třeba přičíst fakt, že na středních školách s maturitou je převaha dívek, které jsou neúspěchem u maturity z matematiky pravděpodobně ohroženy výrazně více. Opravdu se domníváme, že zavedením povinné matematiky dokážeme tyto nepříznivé trendy – nezájem, nechuť, zhoršující se znalosti – zvrátit? Pokud se tak domníváme, pak na základě čeho? Nic z dosavadních zkušeností s průběhem státních maturit tomu nenasvědčuje.

Před rozhodnutím o zavedení povinné matematiky jsme totiž opomněli vyřešit skutečnou příčinu těch trendů, které dokládají statistická data. O tom, že je užitečné umět komunikovat v cizím jazyce, nikdo nepochybuje. U testu z češtiny se bavíme spíše o detailech, co a jakým způsobem ověřovat ve společné části maturity a co v profilové – školní. Ale opět nikdo nezpochybňuje například znalost pravopisu, schopnost porozumět složitějšímu odbornému textu, schopnost interpretovat umělecký text. Je nesporné, že to jsou dovednosti nutné pro další studium i pracovní uplatnění. Ale pokud by zůstal test z matematiky v současné podobě, je zcela oprávněná námitka, že většinu znalostí a dovedností, které ověřuje – například úpravy algebraických výrazů –, použijí odhadem tak dvě třetiny maturantů naposledy právě u státní maturity. Studijní obory, v nichž se budou pohybovat, tyto dovednosti dále nerozvíjejí a ve svém profesním životě se s tím, co osvědčili u maturity, už nejspíš nikdy nesetkají. To je jeden z hlavních důvodů, proč se maturanti matematice v její současné podobě snaží vyhnout. Nevidí v ní smysl.

Má za takové situace smysl třetí povinnou zkoušku zavádět? Nezpůsobí diskreditaci maturitního modelu jako takového? Pokud by totiž celková neúspěšnost u maturit stoupla přes 30 či 40 procent, a to je zcela reálné, bude obtížné obhájit názor, že důvodem tak masivní neúspěšnosti je líné žactvo. Spíš by to naznačovalo systémové problémy – nízkou kvalitu výuky, nedostatky ve způsobu, jak se žáci na maturitu připravují, nebo problematické nastavení zkoušky samotné.

Tři kroky k nové maturitě

Pokud tedy chceme využít čas k věcné debatě o příští podobě maturity, měli bychom tyto věci vzít v úvahu. A hledat maturitní model, který nepodrazí sám sobě nohy a naopak umožní závěrečnou středoškolskou zkoušku modernizovat, aby vydržela alespoň dalších 10 let bez nutnosti zásadně měnit svou podobu. Takto by mohly vypadat tři kroky k užitečné maturitě.

První krok – bavme se o smyslu středoškolské zkoušky. Jedním z důvodů faktického neúspěchu současného maturitního modelu bylo, že na začátku si odborná i obecná veřejnost od této zkoušky slibovala příliš mnoho vzájemně se vylučujících věcí. Měla zlepšit úroveň středoškolského studia, kvalitu absolventů, donutit k ukončení činnosti nekvalitní školy, přivést více lidí na učební obory, být vstupenkou na vysoké školy. Jak ukazují kromě jiných i data Cermatu, z těchto předpokladů nesplnila prakticky nic. V některých parametrech – například u cizích jazyků a částečně u českého jazyka a literatury – se zlepšila úroveň zkoušky samotné, ale jiné benefity bychom hledali jen těžko. Proto je důležité si opravdu jasně říci, co vlastně od nové maturity chceme. Ověřit znalost středoškolského učiva? Ověřit, zda dokáže absolvent využít získané znalosti a dovednosti při vlastní práci v rámci oboru? Nebo chceme maturitní vysvědčení jako vstupenku na vysokou školu? Pokaždé je to ale trochu jiné zadání, které implikuje jiný maturitní model.

Druhý krok – více samostatnosti a odpovědnosti školám.Povinnost a státní dohled samy od sebe kvalitu vzdělávání nezlepší. To dosavadní zkušenosti se státní maturitou prokázaly velmi jasně. Je to stejné jako ve třídě; motivace strachem a permanentní dozor fungují velmi omezeně a jen na někoho. Stejné je to na úrovni systému. Podstatná část středoškolských učitelek a učitelů je znechucena nedůvěrou, kterou jim stát prostřednictvím ministerstva a Cermatu projevuje. Proto by bylo rozumné v budoucím maturitním modelu profilovou část maturity svěřit školám. Včetně zkoušek, do nichž v tuto chvíli stát zasahuje – slohy, ústní zkoušení z češtiny i cizích jazyků.

Třetí krok – zlepšeme informovanost veřejnosti. V této oblasti už bylo dosaženo významných změn. Cermat publikuje jak testová zadání, tak anonymizovaná maturitní data. Letos poprvé publikoval i souhrnnou prezentaci, kde maturitní data převedl do veřejnosti srozumitelné podoby. Přesto má smysl usilovat o některá zlepšení. Data i jejich grafické interpretace by měly být k dispozici nejpozději ve chvíli, kdy Cermat oznamuje výsledky jarního kola maturit, aby bylo možné jeho tvrzení nezávisle ověřit. Velmi dobré by bylo přidat u každé úlohy maturitních testů autorská zdůvodnění, co přesně úloha ověřuje a proč jsou jednotlivé položky odpovědi (ne)správné. Toto zdůvodnění by mělo být zveřejňováno současně s každým testovým zadáním a klíčem správných odpovědí, tedy fakticky v den, kdy maturanti test vyplní. Byl by to dobrý servis pro maturanty, kteří zvažují odvolání, zvýšila by se úroveň debaty o tom, co a proč maturitní testy ověřují, a snížilo riziko chyb, jež se v posledních letech pravidelně objevují. Veřejná kontrola se za dosavadní existence státní maturity ukázala jako velmi efektivní nástroj pro zlepšování uživatelského komfortu zkoušky.

Možný maturitní model

Jak by tedy mohl vypadat budoucí maturitní model? To je samozřejmě věc k diskusi, ale pokud sloučíme dohromady různé názory, které padají ve veřejném prostoru, jedna z možných podob je tato:

Stát prostřednictvím Cermatu zasahuje jen do didaktických testů a ověřuje v nich to, co opravdu potřebují všichni maturanti od učilišť po gymnázia. Úprava testů z cizích jazyků a ČJL tímto směrem by neměla být nijak náročná. Test z matematiky jako povinný přidejme až ve chvíli, kdy bude ověřovat především schopnost pracovat s procenty, číst grafy a diagramy, tedy obecně bude zaměřený na věci, které budou z matematiky potřebovat celoživotně opravdu všichni bez ohledu na to, kde budou pracovat a co budou studovat.

Tyto „státní“ testy mají být nutnou podmínkou pro připuštění ke školní (profilové) části zkoušky. Ta by měla být plně v pravomoci školy a zohledňovat její specifika. Ať v jejím rámci gymnázia zkouší matematiku a češtinu na mnohem náročnější úrovni, ať ji odborně zaměřené školy posunou ke své odbornosti. Takže například sloh se bude na strojní průmyslovce a akademickém gymnáziu asi zásadně lišit. Ku prospěchu věci.

Pokud má ale maturita obstát třeba i za pět deset let, nevystačíme s podobou, která fakticky jen oprašuje starší model zkoušky. Už dnes mnohé školy zařazují do profilové části maturity obhajobu závěrečné ročníkové práce, která má šanci prokázat, jestli maturant umí to, co se naučil, prakticky použít. Představte si cosi jako jednodušší bakalářku s tématem podle odbornosti školy, doplněnou diagramy, obrázky, poznámkovým aparátem a anotací v angličtině, kterou pak musíte (v cizím jazyce?) obhájit před komisí. Taková práce je pro příštího zaměstnavatele rozhodně srozumitelnější a uchopitelnější výsledek maturitního studia než vysvědčení se čtyřmi či pěti číslicemi.

Tento maturitní model by nevyžadoval nijak zásadní úpravy zákonů a vyhlášek a zahrnoval by segment, který by umožňoval průběžnou modernizaci maturit. Tím je právě maturitní práce, která může mít i praktickou, uměleckou nebo řemeslnou část, přizpůsobenou charakteru studia i oboru, do něhož absolvent směřuje. Představa, že i za 10 let vystačíme s maturitou sestavenou ze zaškrtávacích testů a odpovědi na vylosovanou otázku, je nepřípadná. A pokud je vedení ministerstva ochotné debatovat o zásadnějších změnách v maturitě, bylo by namístě toho využít.