Rodiče chtějí, aby se děti učily rády. Proto zakládají školy.

Co je nutné pro vytvoření školy, ve které budou děti spokojené? „Víc než láska k dětem a radost z jejich spokojenosti není potřeba!“ říká Monika Stehlíková, jejíž dcera ZŠ Purkrabka navštěvuje.

Každé dítě na tomto světě, stejně tak jako každý dospělý, touží po tom být šťastný. Mnoho filozofů se už snažilo štěstí definovat, popsat ho a ukázat k němu spolehlivou cestu. Pojďme to ale pro začátek zkusit obrátit a pokusme si říct, kdy dítě šťastné není. Není šťastné, když není pro nikoho důležité, když není milováno a přijímáno takové, jaké je – se svými silnými stránkami, ale i s nedokonalostmi. Není šťastné, když nemůže přirozeně vyjádřit, co si myslí a cítí, když se nemůže přirozeně pohybovat, když musí neustále spěchat, když je ve stresu.

Rozhodně se necítí komfortně, když je na něj činěn nátlak, aby se chovalo podle nějakých šablon a věnovalo se činnosti, o jejíž smysluplnosti samo pochybuje. A také když ho ostatní nerespektují a nechovají se k němu otevřeně, upřímně, opravdově, přirozeně. Také není šťastné, když není naplňována jeho přirozená potřeba objevovat svět okolo něj, poznávat ho, učit se, prozkoumávat vše, co ho obklopuje. Často máme tendenci si myslet, že dítě potřebuje být zahrnuto blahobytem, aby bylo šťastné. Už Erich Fromm to ale zpochybnil svou jasnou odpovědí na otázku mít, nebo být.

Představme si takovou školu (pro ilustraci řekněme třeba první stupeň základní školy), kde nenastanou výše uvedené situace, ve kterých dítě nemůže být šťastné, ale kde se naopak dělá vše proto, aby dítě šťastné bylo. Takováto škola usiluje o to, pokud je to jen trochu možné, vyjít vstříc přirozenému biorytmu dítěte. Ve škole nezvoní, je daný rozvrh, ale když je potřeba, může se hodina mírně prodloužit – raději se nezasahuje do probíhajících činností.

Každé ráno přichází dítě do školy o malou chvilku dříve, než začne samotné vyučování, aby se během těch několika minut na učení vnitřně připravilo. K tomu účelu je určen zvláštní prostor, který se nachází před třídou, s kobercem a hrami, kde si může pobýt s kamarády ještě před začátkem hodiny.

Respekt k jinakosti

Pak začíná společný komunitní kruh, bytí spolu. Děti sedí v kruhu na zemi, popíjejí čaj a povídají si o tom, co prožily minulý den, co je těší, čeho se obávají apod. Učí se vyjadřovat, pojmenovávat to, co cítí, co si myslí, sdílet své pocity s druhými. Vyučující svým přístupem zajistí, aby každý byl respektován ve své jinakosti a jedinečnosti, učí se rozumět sobě skrze porozumění druhým, učí se respektovat a být respektován. Děti si tak budují zdravé sebevědomí, sebedůvěru a přirozený vztah k sobě samotným i k ostatním dětem. Rozvíjejí svou emoční inteligenci a empatii. Nebo si například společně vytvoří mandalu ze suchých plodů. Opět si sednou do kruhu, rozdělí se do malých skupinek a každá tvoří část mandaly – v tichosti a soustředění, někteří pracují s mákem, jiní se semínky, ořechy, rozinkami, sušeným ovocem. Děti se tak učí být v přítomném okamžiku, protože v soustředěném bytí je skryta radost ze (společného) tvoření. I samotná mandala, která není trvalá, je k přítomnému okamžiku přivádí a posiluje jejich klidnou koncentraci, tolik potřebnou pro následující učení.

Poté je například hodina češtiny. Děti se učí třeba písmenka. Cílem ale není jen naučit se psát určité písmenko, budoucí cíl, cílem je zároveň i učení samotné a radost z učení, dětem tolik blízká. Dětem je blízký i pohyb, práce s tělem, smyslové vnímání. Písmenko si tedy vymodelují třeba z mouky. Nebo se učí číst s hudbou a pohybem. Jindy si povídají o své oblíbené knížce, vysvětlují, proč se jim líbí, co by udělaly stejně jako jejich oblíbený hrdina, co by udělaly jinak, která postava jim je a není sympatická a proč. Učí se komunikovat, ale i vytvářet si názor a prezentovat ho, obhájit ho. Jindy mají příležitost popovídat si se spisovatelem a klást mu otázky.

Nejvíce nervových spojů v lidském mozku se zhruba do sedmi let věku vytváří prostřednictvím pohybu, pokud je rozvíjen formou kultivované pohybové hry, o to je cennější. Intuitivní pedagogika nám nabízí celou řadu pohybových cvičení a her pro koordinaci těla a mysli, pro zvýšení pozornosti (a utváření nervových spojů).

Pohyb je pro malé děti klíčový

Víme, že znalosti, které nyní dětem předáme, nemusí za pár let platit. Naopak aktivity, které rozvíjejí jejich emoční stránku, vnímání těla, jejich osobnost, které představují zdroj tvořivosti, jsou hodnotami na celý život. Zkuste si třeba dát ruce před sebe, na levé ruce mějte natažený pouze ukazováček, na pravé ruce naopak natažený pouze palec a pak pomalu – a soustředěně, jinak se vám to nepovede – vyměnit tak, aby na levé byl natažený pouze palec a na pravé pouze ukazováček. Dělejte to simultánně. A sami uvidíte, jak to posiluje koncentraci, vnímavost k sobě sama, ke svému tělu, utváří se nové a trvalé spoje v mozku, protože dělají něco, co není automatické, ale co vyžaduje plné soustředění.

Pak následuje angličtina s rodilým mluvčím – interaktivně, formou hry, důraz je kladen na aktivní užití jazyka. A potom třeba matematika podle profesora Hejného. Děti mohou uspokojit svou zvídavost a matematické zákonitosti objevovat na vhodných cvičeních, při kterých přesně vědí, co ona čísla, která počítají, znamenají. Hledají cesty, zvažují možnosti řešení, diskutují ve skupině, na základě jednotlivostí samy dospívají k obecnému. Děti nejsou známkovány, jsou posuzovány slovně na základě individuální vztahové normy, kdy je hodnocen pouze jejich individuální pokrok.

Přijde vám, že těch několik nastíněných aktivit, které by se daly zařadit do jednoho školního dne, je přesně to, co by škola měla dětem v dnešní době nabídnout? Taky byste do takové školy chtěli dát své děti, nebo takovou změnu ve škole vytvářet? 

Není to tak těžké – jak by se mohlo na první pohled zdát – takovou školu pro děti připravit. Víc než láska k dětem a radost z jejich spokojenosti není potřeba!

Článek vyšel ve 4. čísle časopisu ZVONÍ!