Rodiče na útěku

České školství dostává poslední a vážné varování

„… a tak jsem se rozhodla, že do tohohle systému svoje dítě v žádném případě nedám.“ Tu větu jsem slyšel za poslední rok asi tak padesátkrát. Nejčastěji od lidí tak něco přes třicet, typově to, čemu se už nejen v anglosaském světě říká bobos – vzdělaný intelektuál lehce alternativního střihu. Totéž říkají ti, kteří dali děti na některou drahou soukromou základní školu, ti, co nakonec vzdělávají děti doma, i ti, co se raději rozhodli s přáteli školu založit.

Před tou větou vždy předcházelo obsáhlé vyprávění, jak s manželem (manželkou) objeli školy v širokém okolí, obhlédli pět možných učitelek do první třídy, pohovořili s řediteli a ředitelkami, nasáli atmosféru i způsob komunikace a pak se definitivně rozhodli, že do tohohle systému… Problém, jak najít snesitelnou školu pro své dítě, řeší, soudě podle vzkazů a mailů, které mi chodí, třicátníci po celé republice.

Škvorec je obec v pásu satelitních městeček a sídel okolo Prahy, ale už to není příměstská oblast. Na návrší uprostřed venkovské obce zámek, proti zámku rozsáhlé bývalé purkrabství. Rozlehlý dvůr, okolo historické budovy. Část nově opravená, před ní skupina maminek. Nad nimi na zdi nápis ZŠ Purkrabka. Přitom do ZŠ Škvorec je odtud slabých sto metrů a úplně narváno tam rozhodně nemají.

Purkrabka se jmenuje i občanské sdružení o devatenácti členech, které se před rokem rozhodlo, že si založí vlastní základní školu, protože do tohohle systému… Výjimečné je, že se jim to povedlo. Takže za pouhý rok je tu opravená třída pro čtrnáct dětí s paní učitelkou i školní jídelna s kuchyní; další třídy se budou opravovat postupně, jak každý rok přibude další čtrnáctičlenná třída, až jich nakonec bude pět. Učitel pro příští ročník už je domluven a zájemci z řad rodičů v okolí se hlásí.

Škola je zařazena do státní sítě škol (úřady byly prý nečekaně vstřícné), ke státnímu příspěvku se tu na každé dítě platí měsíčně 4 000 Kč. Budova patří místní filantropické rodině, která vybudovala školu na vlastní náklady a nájem začne sdružení účtovat postupně, až škole v dalších letech přibude dětí, a tedy i peněz.

Ukázkově pozitivní příběh? Ne tak docela. Pro státní školství spíš vážné varování. V této generaci rodičů rychle přibývá těch, kteří se už se státní nabídkou nespokojí. Prostě své děti vezmou a vyvedou je ze systému. Jakkoli. Příliš jim na nich záleží, než aby nad neuspokojivou nabídkou jen mávli rukou a nadávali. A jsou dost vzdělaní, někdy i movití a vlivní, aby to realizovali a aby si pohlídali, že ten útěk bude zákonný a možný.

České školství dostává poslední a vážné varování. Milý státe, dělej něco, nebo utečeme. Že jde o maximálně pár set dětí ze stotisícového ročníku? Jenže tady utíkají ti akční, vlivní, schopní, obvykle i s podobně nadanými dětmi. A bude jich přibývat.

Takoví rodiče i takové děti budou ve státních školách scházet. Mohli někde pomoci zvednout úroveň. Místo toho byli donuceni k emigraci. Snad si od Bílé hory, Vítězného února i osmašedesátého pamatujeme, že následky emigrace elit vždycky bývají fatální. Tak s tím něco dělejme.

Pokud vás zajímá něco víc o Purkrabce, podívejte se ZDE.

Text i s diskusí najdete na webových stránkách časopisu Respekt.