Rodiče vítáni: Můj recept? Mám rád děti a nebojím se sám být dítětem, říká Václav Fiala

Přečtěte si rozhovor Jitky Polanské s Václavem Fialou, letošním vítězem učitelské ceny Global Teacher Prize CZ. Václav Fiala je učitelem druhého stupně Základní školy Brigádníků v Praze a čerstvým vítězem letošního ročníku českého kola prestižního učitelského ocenění Global Teacher Prize. Ve svých předmětech, chemii a biologii, učí děti objevovat, ale také číst a psát. Rozhovor vyšel ve zkrácené verzi 16.června v Akademii LN.

Finalisté letošního ročníku Global Teacher Prize (GTP) jsou všichni mimořádně kvalitní učitelé, přesto je Václav Fiala podle členů poroty jednoznačným vítězem. Mladý, skromně působící druhostupňový učitel chemie a biologie z běžné spádové školy na Praze 10 byl oceněn (nejen) za badatelské pojetí výuky. Podle svých slov za to, že si nepotřebuje ve třídě budovat postavení a jeho hodiny probíhají v uvolněné atmosféře. Přesto se mu výuka nerozpadá. Jak to dělá?

Mluvíme spolu čerstvě po vyhlášení výsledků. O vítězství jste se opravdu dozvěděl až s námi, během slavnostního ceremoniálu? Řekl jste před publikem, že jste to nečekal.

Je to tak, opravdu jsem to nevěděl a nečekal. Z webu GTP jsem věděl, že jsou přihlášení skvělí učitelé s velkými zkušenostmi. Když se před vyhlášením četly medailonky finalistů, byl jsem si naprosto jistý, že vítězství bude patřit někomu jinému z těchto inspirativních kolegů. Zaslouženě. Když jsem slyšel své jméno, bylo to pro mě šokující.

Mně připadalo, že to s vámi nic neudělalo.

Jsem z toho všeho ještě stále překvapený. Myslím, že to teprve budu muset v sobě zpracovat.

A kdybyste měl říct, proč jste zvítězil?

Snad se to ještě dozvím (směje se).

Zkuste sebehodnocení, to podporujete i u svých žáků.

Tak… jako hlavní vidím to, že mám rád děti. A nevadí mi být dítětem. Nejde mi o nějaké postavení ve třídě. Snažím se být dětem rovnocenným partnerem. Myslím si, že díky tomu mám se svými žáky mimořádný vztah. A na tom si zakládám.

A není třeba bojovat o autoritu, nevnímají to žáci jako slabost, váží si vás? Přece jen, učíte na druhém stupni, je to složitý věk…

Já si myslím, že autorita přichází právě s tímto přístupem, který zastávám. Mně nedělá problém přiznat, že jsem udělal chybu, nedělá mi ani problém udělat si ze sebe legraci, když je pro to vhodná příležitost. A tím pádem ani žákům potom nedělá problém uznat svou chybu. Je tam vzájemná důvěra, pocit bezpečí, že si můžeme ze sebe udělat legraci a nikdo to neobrátí proti nám. To je daleko lepší, než kdyby ze mě žáci měli strach.

To zní hezky. Přesto se chci ještě zeptat, jestli jste si nějak musel hlídat své hranice. Jestli si na vás někteří žáci nedovolují, když máte tak měkký přístup.

Myslím, že žáci časem poznají, jaká je přijatelná norma, kam lze zajít. Pokud někdy přestřelí, upozorním je na to, ale vědu z toho nedělám. Přeci jen se té komunikaci teprve učí. Pokud třeba o mně zavtipkují nebo použijí má slova z nějaké jiné situace, tohle já nepovažuji za znevážení autority. Naopak, těší mě, že jim to přišlo vtipné a zapamatovali si to. Ale pak je tam ta hranice plnění určitých povinností. Každý má své povinnosti. Pokud mají žáci pocit, že jsem příliš povolný a svolný a že vše odpustím, a měli by sklon některé povinnosti zanedbávat, tak proti tomu se samozřejmě snažím “bojovat”, ale ne nějakými restrikcemi. Ty nemají z mého pohledu v dané chvíli moc smysl. Děti je třeba vést k odpovědnosti a samostatnosti.

Jak tedy působíte na takového žáka flinka, když ne kárnými prostředky?

Když žák narušuje hodinu a překračuje to přijatelnou míru, tak tím ochuzuje spolužáky o něco zajímavého. Já se vždy snažím, aby hodina byla pro žáky zajímavá. Na to padne dost času a ten čas, kterým jsem věnoval přípravě, mi tím vezme. S takovým žákem se domluvím, ať tedy on připraví něco zajímavého pro nás, aby nám tu ztrátu nějak vynahradil. Uvědomí si pak, kolik času mu to zabralo, a třeba při tom zažije, že mu prezentaci narušují spolužáci a že to není příjemné. To je cennější poznání, než by získal z nějaké poznámky nebo kdybych mu dával nudnou práci za trest. Žáci takto pochopí, kolik práce stojí nějaká příprava a že si každý ve třídě zaslouží se dozvědět to, co jsem si pro ně připravil. Nebo co si kdokoli jiný připravil.

Řekl jste, že kdyby obecenstvo tohoto ceremoniálu znalo vaše žáky, tak by vědělo, proč má smysl pro ně toho hodně udělat. Co jste tím myslel, jak byste své žáky popsal?

Mně se na dětech líbí, že jsou otevřené. Nic neskrývají. Někdy mám pocit, že dospělí intrikují, dávají si pozor na jazyk. To děti nemají, jsou přímé. Díky tomu člověk může rychle zjistit, co si doopravdy myslí. A to je skvělé. Děti, které učím, jsou otevřené a přátelské, každého přijmou do svého kolektivu. Já mám svou třídu hrozně rád. Tedy, já mám rád všechny děti.

Vy jste třídní?

Ano, v osmé třídě. Znám je od páté třídy, kdy jsem částečně v této třídě převzal povinnosti třídního učitele, a oficiálně jsem je pak dostal jako třídní v šestce. Zažili jsme spolu spoustu krásných věcí. Občas si trochu postesknu, jak to letí a že už to nejsou ti roztomilí páťáci, ale jsou to zase jinak skvělí puberťáci. Samozřejmě že někdy se umíme vzájemně trochu podráždit. Nějaké ty nervy, to k životu a životu ve škole prostě patří. Já tomu říkám to správné pedagogické vzrušení. Zcela pozitivní situace jsou ale samozřejmě lepší.

Tohle je vaše první škola, kde působíte?

Ano, když nepočítám praxi během studia. První škola, kde učím na plný úvazek.

Šel jste do toho s nějakými obavami? Je to trochu strašidelné, když člověk předstoupí před třídu?

Malinko strašidelné to bylo. Já mám aprobaci pro střední školy. Připravoval jsem se na sedmnáctileté studenty a najednou jsem skončil u desetiletých dětí. Během prázdnin před svým nástupem jsem tedy věnoval dost času na to, abych se dozvěděl něco o vývojové psychologii dětí, mladších žáků. Určitá obava tam tedy byla. I proto, že je třeba pro tento věk učivo náležitě redukovat. Nemůžu jim předávat poznatky stejným způsobem ani ve stejném objemu jako starším studentům. A musel jsem si přijít na to, jak to tedy dělat.

A proč jste vlastně nešel učit na střední školu, ale na základní?

V rámci přijímacích pohovorů jsem byl i na několika základních školách. Ta, pro kterou jsem se nakonec rozhodl, mě mimo jiné uchvátila svými venkovními prostory a ohromnou školní zahradou. A i když to je škola základní, pro mého přírodovědného ducha byla právě ona zahrada jasnou volbou.

Bývá slyšet námitka některých učitelů, že druhostupňové učivo je zbytečně akademické a jde někdy do nesmyslných podrobností. Hodně se to teď při distanční výuce řešilo na sociálních sítích, přisazovali si i rodiče, protože byli do vzdělávání zataženi a se zadáním ze školy si sami nevěděli rady.

Přiznám se, že mám v chemii několik takových témat, u kterých by mě vůbec nemrzelo, kdyby se na základní škole neučila. Chemie a biologie jsou nádherné vědy a my je chceme dětem předat tak, aby si je i ony zamilovaly. Aby pochopily, jak příroda ovlivňuje jejich život, jak funguje, a že se to skrze tyto předměty mohou dozvědět. Pomocí složitých rovnic a vzorečků, které jim nedávají smysl, toho nedocílíme. Proto soustředím hlavní pozornost na praktické uchopení těch věd.

Způsob, kterým učíte, se nazývá badatelský, nebo konstruktivistický. Jak byste ho objasnil laikovi?

Žáci zákonitosti sami objevují, a to je pro mě nejcennější. Je to vždy spojené s emocemi. Mají radost, že na něco přišli, že jim něco vyšlo. Nějak to interpretují, snaží se to zasadit do nějakého kontextu. Ta emoce je cenná sama o sobě, ale zároveň i podporuje učení. Navíc badatelství je většinou skupinová práce, což děti nutí se nějak zorganizovat, učí je to spolupráci, umět se mezi sebou domluvit na postupu, dělat kompromisy a mnoho dalších dovedností.

A nepřetlačují se při tom o role, neuzurpují si ti silnější dominantní pozici, není to pro ty slabší stres? Skupina může být konfliktní, co když dva chtějí dělat totéž?

Určitě tam tohle být může. Snažím se proto vést žáky k tomu, aby rozuměli, že každá práce je cenná a stejně důležitá. Je jedno, jestli někdo vymyslí hypotézu a přijde na správný závěr, a někdo “jenom” donese laboratorní nádobí. Ona to totiž ze začátku pro ně není úplná trivialita, vybrat a přinést správné nádobí. Navíc se snažím role rotovat. Ty hroty, o kterých mluvíte, tam jsou, ale dokážeme je postupně obrousit. Na začátku někteří žáci mají potřebu se prosadit i na úkor druhých nebo mají nechuť se podvolit pravidlům, vedení jiného spolužáka. Ale postupně se z týmu stává tým.

Šlo tohle aspoň do jisté míry realizovat během distanční výuky? Letos se GTP hodnotilo i s ohledem na to, jak se přihlášeným učitelům povedlo učit na dálku…

Právě to mě na mých žácích úplně fascinovalo. Jen jsem si posteskl, jak teď budeme pracovat skupinově, a oni okamžitě přišli s řešením! Založili účet na jedné platformě, využívané zejména hráči počítačových her, kde lze vytvořit „room chaty“. Já jsem je tak i při našich online hovorech mohl rozdělit do skupin (jednotlivých místností), přepojovat se mezi nimi a slyšet, jak pracují v týmu. Navíc si do školy mohli chodit pro laboratorní pomůcky, aby mohli bádat doma. Vždycky mě potěšilo, když přišli ve skupince s tím, že pokus chtějí udělat společně. Ale obdivoval jsem i ty, kteří na nich pracovali samostatně, to není vždy jednoduché.

Učitelství jste vystudoval na přírodovědecké fakultě. Tam vás tyhle badatelské postupy učili? Nebo jak jste přišel na to, jak vést hodinu jinak než klasicky?

Nejvíc mi dal předmět vývojové psychologie s výbornou profesorkou Stuchlíkovou, pamatuju si snad všechno, co kdy řekla. Takže si uvědomuji, že je důležité přizpůsobit naši práci věku dítěte. A i když to vypadá, že když je dětem čtrnáct, tak už z hraní vyrostly, tak to není pravda. I osmáci si rádi hrají a rádi objevují. Na začátku to bylo hodně metodou “zkusím to a uvidím, jak to půjde, vyhodnotím, co nefungovalo”. A není to uzavřený proces, učím se pořád. I od kolegů, které jsem tady na GTP teď potkal. Jak mám rád to objevování, tak ho mám rád i ve své práci učitele.

Podporujete u dětí rozvoj čtenářských schopností ve svých předmětech. Říká se tomu oborové čtenářství a v moderní pedagogice je to “in”. Jak jste k tomu přišel vy? Rád čtete?

To taky. Velmi rád čtu. I beletrii. A když se do nějaké knihy zaberu, je velmi těžké mě od ní odtrhnout. Mám třeba moc rád severské detektivky, Jo Nesba. Děti to o mně vědí a dostávám je od nich. Důvod, proč jsem začal klást důraz i na čtení a psaní, je ale spíš ten, že se mě děti ptaly, jestli budu při písemném zkoušení hodnotit i jejich jazykovou úroveň. Vycházely z toho, že když není zrovna čeština, mohou psát, jak chtějí. Tak by se ale správnému vyjadřování nenaučily. Taky jsem zjistil, že si neumí přečíst článek z přírodovědného časopisu zaměřeného na širokou veřejnost. Takže jsem se zamýšlel nad tím, jak u nich potřebné čtenářské kompetence podpořit. Vezmeme si třeba článek o výskytu antibiotik v pitné vodě nebo aktuálně texty spojené s koronavirem a učíme se, jak je správně přečíst, zasadit do kontextu, spojit s tím, co už známe. Rozkrýt a posoudit smysl textu, najít tam klíčovou informaci.

Jak se při zkoušení z chemie může uplatnit schopnost psaní?

Písemné zkoušení, které zadávám já, není ve stylu “vyjmenujte, jaké vlastnosti má sodík”. Dostanou krátký text, třeba o vlastnostech sodíku, a k tomu obrázek nebo graf, který v souvislostí s tím mají popsat, nebo nějaké otázky, ke kterým v textu mají najít odpověď. Jestli na konci devítky nebudou znát pět vlastností sodíku, tak mě to nakonec nebude trápit tak, jako by mě trápilo, kdyby neuměli přečíst trochu odbornější text. Přečtením myslím náležitě mu porozumět.

Inovativním učitelům se stává, zvlášť když jsou „hr“, že u konzervativnějších kolegů narazí. Ti se na ně někdy dívají skrz prsty a jemně řečeno jim nefandí. I to může vést k odchodu takového nadšeného učitele ze školy, nebo i ze školství. Vy jste nic podobného nezažil?

Taky už jsem slyšel takové to „jsi mladý, to teprve uvidíš časem, brzy vychladneš, poznáš, jaké ty děti doopravdy jsou…“ To mě vždy fascinuje. Protože já si myslím, že jsem své žáky poznal doopravdy. A že jsou skvělí. Samozřejmě, ne všichni jsou nadšení z bádání, májí možná jiné záliby. Ale většině se to líbí a podle zpětné vazby vím, že oceňují, že hodiny probíhají v uvolněné atmosféře a že jsou nějak smysluplné. Navíc mám velmi podporující vedení a řekl bych, že postupně se nám daří školu přetvářet ve „školu snů“, jak říká paní ředitelka.

Jak dlouho už tam učíte?

Čtyři roky.

Podařilo se vám některé konzervativní kolegy přesvědčit o smyslu vedení hodin, jak to děláte vy?

S kolegy přírodovědci jsme vytvořili bezvadný tým, takový tým bych přál každé škole. Společně se vydáváme tou cestou badatelské výuky. Oni už takoví byli, i než jsem přišel, ale třeba se báli to v plné míře rozvinout. Ale vlastně kolegyně fyzikářka podobným způsobem pracovala vždycky.

Slyšela jsem učitele říkat, že by i něco takového rádi dělali, ale že to nejde, v těch pětačtyřiceti minutách. Jak to řešíte vy?

To je pravda. Normální hodina na to nestačí. Chce to objevit, jak to dělat jinak. Já jsem prosil o to, abych chemie i přírodopisy, ty dvě hodiny, což je týdenní dotace, měl vždy hned za sebou, a ne zvlášť.

Jakože dvě chemie za sebou, nebo chemii a přírodopis?

Dvě hodiny chemie. I když se s kolegy pomalu pouštíme i do propojování předmětů… Ještě k té délce. Takto je to samozřejmě lepší, ale pořád ne ideální, i těch devadesát minut je někdy málo. Děti se už už blíží k výsledku a já kouknu na hodinky a vidím, že za chvilku bude zvonit a že to možná nestihnou. To mě trochu trápí, vidím to jako narušení celého procesu. Taky se stává, že děti chtějí práci dokončit a dodělávají to o přestávce. I tak jsem ale za ty dvouhodinovky rád.

Stalo se vám někdy, že vám žáci řekli, že nechtějí žádné bádání a že by chtěli, abyste jim normálně diktoval do sešitu?

Zažil jsem to. Když dostanu třídu v osmém ročníku, která mě předtím nikdy neměla a zná hlavně to, že se během hodiny píše do sešitu, není zvyklá se zapojovat, tak je náročné ty děti „rozbádat“. Docela se mi stává, že si všechno vysvětlíme, já jim řeknu výhody, oni se zdají být nadšení, hlavně z toho, že nebude klasické zkoušení, že si budou „hrát“, ale ve chvíli, kdy přijde ten moment, že se mohou zvednout a jít bádat, samozřejmě na určité téma a s mými podklady, tak najednou sedí a vyčkávají. A já jím říkám „tak už můžete“. A oni „no, a co přesně?“ (směje se). Takto vypadají naše první hodiny. Takže jsem pochopil, že je dobré celou tu první hodinu udělat s nimi a ukazovat jim, co a jak. Říkat jim „tak já bych třeba teď udělal tohle…“ Když mám třídu od šestky, a někdy teď učím i mladší děti, letos například čtvrťáky, tak si je vychovám a pro ty to problém není. Tam se to nestává. Někdy v pololetí jim dávám možnost vybrat si téma pro experiment naprosto svobodně. A děti, které se s tímhle učením setkaly nedávno, přijdou se spoustou podnětů a skvělých otázek. Některé z nich jsou tak dobré, že si říkám, že to zařadím do běžné výuky.

Jak se v té třídě orientujete, jak sledujete, kde u koho máte být, kdo vás potřebuje?

Máme s dětmi domluvený určitý signalizační systém, kterým mě volají, když potřebují. Ale já i tak samozřejmě nesedím za katedrou, chodím od jedné skupiny k druhé, pozoruji, jak pracují a většinou se rychle zorientuji a vím, kde je potřeba trochu zasáhnout a tak podobně.

Jak děti hodnotíte?

Základem je, že se hodnotí samy. A vždy na konci bádání popíší, jaká byla spolupráce se mnou, jestli jsem se jim dostatečně věnoval, to je pro mě důležitá zpětná vazba. Mají na to svůj deník.

Dávají vám někdy negativní zpětnou vazbu?

Ano, někdy mi říkají, že jsem dlouho nešel, když mě potřebovaly. Je naprosto správné, že mi to dají vědět. Já pak můžu přemýšlet o tom, jak to udělat jinak, aby na mě nemusely tolik čekat. Dále hodnotí, jak se jim pracovalo ve skupině a jak daný žák ke společné práci přispěl. Já jim tam k tomu pak napíšu své postřehy, to, co jsem viděl zase já. Samozřejmě ne vždy se mi podaří z té hodiny zapamatovat všechny děti. Mám na to různé pomůcky, třeba tabulku, kde jsou vypsané určité kompetence, které sleduji, a tam si třeba k jednotlivým žákům dělám puntíky. Cílem je podchytit co nejvíc postřehů od co nejvíce žáků. Není to úplně snadné, to je pravda, při tolika žácích ve třídě.

A známkujete?

Dávám procenta, přece jen škála jedna až pět se mi zdá velmi úzká. A neznámkuji, kolik toho vykonali, ale jak si počínali. Dokonce mohou získat sto procent, i když se nedobrali k výsledku hned, ale třeba až další týden nebo i později. Když postupovali systematicky a správně a jen o něco pomaleji. Do určité míry i čas hraje roli, ale beru v úvahu komplexnost celého projektu, a time management je jen jedna část. I zběhlý člověk se někdy nevejde do časového limitu, natož někdo, kdo se to teprve učí. Víc než známka je pro děti cennější zpětná vazba ode mě, jak to příště udělat jinak, aby časový plán zvládaly lépe.

Nakonec procenta převádíte na známky?

Ano, na vysvědčení mají známky. Ale do žákovských knížek jim vždy k pololetí píšu i slovní hodnocení. Na konci pololetí vedu s každým žákem osobní rozhovor nad jeho portfoliem, projdeme celý ten deník a řekneme si, jaký on vidí posun, a jaký já. Ptám se také, jestli si chtějí dát na další pololetí nějaký cíl.

Máte dost sofistikovaný a ne úplně obvyklý způsob hodnocení. Stává se, že ve vašich předmětech nějaký žák získává zásadně odlišné známky než u jiných učitelů?

Stává se to, ale pro mě je to snadno obhajitelné. Nehodnotím pouze vědomosti, ale i kompetence. To, jestli si umí navrhnout svůj postup, jestli umí spolupracovat, jestli si třeba umí řádně vést zápisky. Někdy se mi třeba zápisky mohou zdát stručné, ale žák mi předvede, že jim perfektně rozumí. Pro mě je skvělé, když žák ví, co si nemusí zapisovat, svědčí to o jeho schopnosti sebeřízení.

Genderová otázka: jsou děvčata stejně zapálená pro badatelské učení v přírodních vědách jako kluci?

Kluci často přicházejí s velmi originálními myšlenkami. Mám teď na mysli ty projekty, kdy si žáci mohou vymyslet vlastní téma. Kluci mají často velmi zajímavá témata. Děvčata se častěji drží víc při zemi, rozvíjejí něco, co je předtím zaujalo. Nevydávají se úplně do neznámých končin. Ale nelze to samozřejmě zobecnit, jsou to spíš tendence. Nicméně, v tom samotném bádání rozdíly nejsou, máme i smíšené skupiny, i když častěji holky tvoří skupiny spolu a kluci taky spolu.

Aby nevypadalo vše tak idylicky – co se vám nedaří, co jsou pro vás výzvy, kde zažíváte neúspěch, na čem jste pohořel?

Stane se mi, že si u některého žáka nedokážu vybavit, a třeba i několikrát po sobě, jak se projevoval, co v té hodině odvedl. To mě frustruje. Uvědomuju si, že jsem mu nevěnoval náležitou pozornost. A nevím, co mu mám napsat do toho zpětného hodnocení, takže jsem pak rád, když mohu nějak reagovat na to, co napíše on, a nějak to rozvést. Na tohle si musím dávat pozor. Další věc je systematičnost a práce s časem. Učím to děti, ale učím se to taky sám. Učím se pročíst ty jejich deníky co nejdříve, dokud mám v čerstvé paměti to, co se v hodině dělo. Ne vždy se mi to daří, protože musím jít učit nebo je porada nebo si chci dát kafe a jen chvíli koukat do zahrady. Když to čtení ale odsunu, je pro mě daleko těžší si tu hodinu a události v ní detailněji vybavit.

Dokáže vás vůbec něco vytočit? Udělal jste někdy ve škole skandál?

Ano, vytočit mě dokáže věčná otázka „k čemu mi to bude?“ Když to žák řekne na začátku, kdy se teprve seznamuje s mým způsobem práce, tak mi to nevadí, je to legitimní. Ale když už tohle máme za sebou a ptá se dále takto, tak mě to vnitřně popuzuje. Přece už se spolu učíme pár let a měl by vědět, že i když ho daný předmět nezajímá, v mé hodině se učí nejen učivo, ale další věci důležité pro život.

A ten skandál?

Ve třídě ne, ale na škole v přírodě jednou ano. Mí žáci hrozně třískali dveřmi, několikrát jsem je napomenul, protože to vadilo i majiteli penzionu. A pak jsem jim v takovém lehkém amoku dal lekci správného zavírání dveří, každý to musel předvést. Byl to pro mě zvláštní moment, sám sebe jsem překvapil, jak jsem reagoval, už bych to asi nechtěl opakovat, každopádně děti si při tom udělaly „maturitu“ ze správného otevírání dveří. Bylo to až trochu cimrmanovské představení a máme z toho i po letech legraci. Dokonce jsem od těch dětí dostal vysvědčení a na něm mám jedničku ze zavírání dveří.

Doprovázel vás někdo sem na ceremoniál?

Ano, má žena. Je to poprvé, kdy Vilém, náš dvouletý syn, usíná bez maminky a bez kojení. Zajímavý experiment. Předpovídám, že to bude náročnější pro něj i pro babičku (směje se). Ale třeba je to první krok k tomu, aby si již od tohoto způsobu uspávání odvykl. Bez pláče se to asi ale neobejde.

Václav Fiala vystudoval Přírodovědeckou fakultu na Jihočeské univerzitě – obory Biologie ekosystémů a Učitelství pro SŠ. Pracuje na Základní škole Brigádníků v Praze 10, kde je také vedoucím učitelem 2. stupně. Externě spolupracuje s Národním pedagogickým institutem ČR. Je členem profesní organizace Učitelská platforma.