Učitel je často na spoustu věcí sám. Cena GTP CZ je jednou z cest, jak najít propojení s kolegy podobného smýšlení, říká Roman Göttlicher

O podzimních prázdninách sedí v herně školy, kde mají děti kroužek deskových her. „Bylo to ale výjimečně, protože i odpočívat se musí,” vysvětluje Roman Göttlicher. „To, co chci po žácích, dělám taky. Pokud chci, aby dávali pozor, sám bych měl mít čistou hlavu,” říká učitel dějepisu a občanské nauky z frýdecko-místecké střední školy. V roce 2023 získal první místo v ocenění Global Teacher Prize Czech Republic (GTP CZ). V rozhovoru se rozpovídal o tom, jak po vítězství řešil imposter syndrom (tzv. syndrom podvodníka) nebo proč pro něj byla samotná nominace na ocenění důležitá.  

Co vám zkušenost v rámci GTP CZ celkově dala?

Bylo toho hodně, ale samotné přihlášení do soutěže mi dalo možnost se ohlédnout za svou praxí. Udělat takovou inventuru ve svém učitelském poslání, podívat se, co mám za sebou, kam mířím, s čím jsem do toho vstupoval nebo kde jsem teď. Dalo mi to možnost získat skvělou zpětnou vazbu od odborníků. No a potom také hodně nových cest a možností, jak se posunout dál, poznat nové lidi, získat nové zkušenosti. A nakonec také získání kreditu v tématech, která považuji za důležitá. 

Zmiňoval jste nové cesty. Tím myslíte cesty k dalším lidem, kteří se o vzdělávání zajímají, nebo třeba úplně nové styly učení?

Obojí. Jako učitelé často bojujeme s tím, a slýchávám to skoro denně, že jsme na práci trochu sami. A když chceme vyzkoušet něco nového, ne vždy k tomu najdeme podporu a parťáky. O spoustě věcí třeba ani nevíme, někdo už to dělá, ale jinde. Prostřednictvím ceny GTP CZ jsem měl možnost poznat lidi, kteří mají stejný pohled na věc jako já, můžeme se od sebe učit navzájem a obohacovat se. 

Takže takový rozhled za hranice školního pozemku, za hranice kopce ve vsi, a objevení nových možností, které učitelská profese nabízí?

Ano. Kdybych to měl shrnout, tak bych to nazval „překonáním osamocenosti“. I když chce člověk zkoušet nové věci, je to psychicky i časově náročné. Příprava lekcí trvá, shánět k tomu materiály také. Je spousta slepých uliček, a díky tomu sdílení nemusíte vymýšlet, co už je vymyšlené a můžete se vrhnout na něco jiného.

Když jste se dozvěděl, že jste nominovaný, co to pro vás znamenalo? Proč by někdo měl svého učitele vůbec nominovat?

Učitelská role má obrovský dopad. Každý učitel a učitelka jsou chtě nechtě influencery a ovlivňují velkou skupinu lidí. Ovlivňují žáky, své kolegy i rodiče. A vzhledem k tomu, jak velký dopad mají, si myslím, že je skvělé poukázat na to, když to někdo dělá dobře. 

Je velká část učitelů, která to dobře dělá, ale nikdo jim to neřekne. Spousta učitelů se prostě nedozví, jak jsou dobří nebo co znamenali pro žáky. Žáci odejdou, občas poděkují a to je celé. Možná sem tam nějakého žáka potkáte, ale zpravidla vůbec nevíte, jak se mají v životě dál. Ono je pak strašně těžké si uvědomit, jak moc jste třeba pro někoho znamenal, že jste někomu pomohl a jak moc mu to otevřelo obzory. Nominace pro mě znamenala strašně moc. 

Nejste první, kdo to říká. Loňský finalista Jaroslav Najbert to v rozhovoru popisoval podobně. Říkal, že učitel často vůbec neví, jak úspěšný ve své práce je, protože se ten úspěch projeví později. A že pro něj nominace byla hezká zpětná vazba.

Přesně. Podle mě je toto hodně důležité říkat nahlas a často. Většina učitelů dělá, co může, ale výsledků se jim mnohdy nedostává. Protože výsledky nejsou známky, ale to, jací lidé ze školy do společnosti odcházejí. 

Dovedu si představit, že v některých školách to děti a rodiče učitelům najevo dávají, mají tam zpětnou vazbu, potkávají se. Ale většinou to učitel jednoduše neví. U učitelů si navíc zpravidla pamatujeme nějakou hodnotu, kterou nám předali. A to se nám ještě hůř chytá. Škola není jen o znalostech, ale také o lidství.

Jak jste se vy osobně posunul od té doby, co jste v roce 2023 ocenění získal?

Otevřela se mi témata, která jsem si myslel, že mám zpracovaná. Například imposter syndrom. Myslel jsem si, že jsem s tím srovnaný a svoje znalosti a dovednosti nezpochybňuji. Nakonec jsem se ale sám sebe stejně ptal, jestli si to zasloužím. Jestli to není nějaký omyl. 

To, když jste vyhrál, nebo když jste za katedrou?

Když po vyhlašování na jaře začal v září nový školní rok, nastupoval jsem do něj s takovým „ty jo! Teď ode mě budou mít nějaká velká očekávání. Co když je nenaplním? Co když zklamu?“ Takže i to s sebou přináší cena GTP CZ, není to všechno jen zalité sluncem. Může se u kolegů objevit závist, o tom by určitě mohli mluvit jiní semifinalisté a finalisté. Na druhou stranu jsem se díky těmto pocitům dokázal zase o něco více přiblížit žákům.

V čem?

V tom, jak se cítí. Že o sobě mají pochyby. Učím středoškoláky a podobné stavy jsou pro ně velkými tématy – „Kdo jsem? Jsem dobrý? Dosáhnu v životě něčeho? Co když ostatní zklamu? Co když zklamu sebe?“. Před GTP CZ jsem si říkal, že tohle mám zpracované. A ono ne. Najednou to pro mě byl obrovský problém. 

Mezi další nejcennější věci, které mi účast přinesla, patří, že jsem si ještě více uvědomil, co je pro mě jako učitele důležité. Do čeho chci investovat čas, úsilí a energii. 

A o jaká témata jde?

Vytváření bezpečného prostředí ve škole, pečování o wellbeing učitelů a další. Díky účasti a pak samotnému ocenění mám nyní více možností, jak se o to zasazovat. 

Litoval jste někdy toho, že jste se přihlásil?

Nikdy. 

Vážně? Ani po tom, co jste si myslel, že jste vyhrál nepatřičně, měl jste imposter syndrom, jste si nikdy neřekl: „Ty brďo, já to neměl dělat“?

Opravdu ne. Spíš naopak. Čím déle to od vyhlášení je, tím hlubší cítím vděčnost. Protože když se objeví pochybnost či strach, je to proto, že je za tím hodnota. Něčeho se bojím a ten strach mi ukazuje, že je za tím něco cenného. Takže to pro mě byla příležitost si říct: „OK, co je pro mě tak cenné, že mám strach, že to nenaplním?“. Bylo to další uvědomění. 

Nominace do dalšího ročníku ceny Global Teacher Prize CZ začínají právě teď. Vy byste se tedy nebál někomu z kolegů říct, ať se přihlásí, když budou nominováni?

Stoprocentně. Ani těm, kdo učitele nominují. Udělejte to, pokud si myslíte, že je váš učitel nebo kolega dobrý ve své práci. Je to forma poděkování a ocenění. Sám jsem nikdy nelitoval toho, že jsem se přihlásil, a byl jsem upřímně rád, když se mi nominace dostalo. 

Samotné přihlášení a splnění potřebných požadavků je pak investice do sebe. Děláte si tím inventuru toho, jaká jste učitelka či učitel, a to je strašně cenné. Normálně si totiž asi nesednete a nezamyslíte se nad tím, jak vaše dosavadní praxe vypadala. Získáte upřímnou zpětnou vazbu. 

Ta neodrazuje?

Někoho samozřejmě může. Stejně jako strach z neúspěchu, kdy člověk všechno vyloží na stůl a stejně to není dost dobré. Ale naprosto zásadní podle mě je si uvědomit, že nejdete do soutěže. Manažerka Hanka Matoušů vždycky říká, že „stupně vítězů“ tam jsou kvůli pravidlům, komunikaci ceny navenek a nejradši by je nedávala, protože to soutěž není. Je to možnost zapojit se do komunity. Podívat se svýma i jinýma očima na svou práci. Když se přihlásím a neuspěji, můžu se posunout další rok. A když mě někdo nominuje, je to pozitivní zpráva, že mě někdo považuje za inspirativního a dobrého učitele. Proč se shazovat? To patří k tomu nejcennějšímu. 

Jak ten strach odblokovat?

Je to samozřejmě těžké. Když si někdy čtu rozhovory s někým opravdu dobrým, zazní mi v hlavě: „Takový já nikdy nebudu“. Co se týká GTP CZ, všichni finalisté jsou normální lidé, kteří dělají stejně jako já spoustu chyb. Pořád jsou na cestě. Je to součást celoživotního vzdělávání, nekončí to vysokou školou. Je třeba to kombinovat s pocitem, že nemusíte být perfektní. Učitelství není o tom, že jste buď na nule, nebo na stovce. Pohybujeme se jako každý na určité škále.

Když se podíváme na vaše motto a styl učení, kantor by měl podle vás dětem za prvé předávat znalosti, za druhé kompetence, za třetí lásku k předmětu a za čtvrté sebevědomí. Jak to naplňujete vy ve své učitelský praxi?

Když se to řekne takhle, zní to hrozně maximalisticky a jako nadlidský úkol. Ale na druhou stranu to je něco naprosto normálního a lidského. Dělají to rodiče, děláme to v jakékoliv pozici, když někomu s něčím pomáháme, někoho provázíme, někoho učíme. Základem jsou pro mě dobré mezilidské vztahy. Když jsou pevné a je tam důvěra, všechno jde lépe. Ostatní se na to nabaluje.

Jak by se to měli naučit učitelé, kteří to neovládají? Existuje na to nějaký recept?

Podle mě se dobří kantoři často podceňují. Je spousta úžasných učitelů, akorát to sami nevidí. 

A s chválou se vždycky šetří.

Ano, ano. S tím máme problémy i my jako učitelé. Spousta učitelů opravdu umí, aniž si to uvědomuje. Mně hodně pomohl sebezkušenostní výcvik. Jde o věci naučitelné, není to nic vrozeného. Může to být psychoterapeutický nebo nějaký jiný typ výcviku. Je to opravdu úžasná investice do sebe, která pomůže v životě i v učitelství. A pokud se budeme bavit o základu, o mezilidských vztazích, je důležité mít respekt k druhému jako k člověku.

Proč by se děti měly učit nejen znalostem, ale je třeba soustředit se i na kompetence, lásku k předmětu a jejich sebevědomí?

Myslím si, že růst člověka je nejlepší tehdy, když je komplexní. Stejně jako ve sportu víme, že nestačí chodit do posilovny, ale součástí je také strava, psychika, režim či péče o sebe a spousta dalších aspektů, aby byl sportovec úspěšný. 

Stejně je to i u žáků. Chceme, aby se žák posouval celkově jako osobnost. Těžko můžu budovat velké znalosti, když nemám sebedisciplínu. Těžko se můžu pouštět do náročných výzev, když si nevěřím. Těžko můžu s někým něco rozvíjet, když neumím pracovat v týmu. Je to v podstatě pragmatický přístup – když vypíchnu jen něco, nebude to dobře fungovat. Když se nebudu ve třídě cítit dobře, těžko budu mít dobré výsledky. Zkušenost jednoznačně ukazuje, že když se člověk někde cítí bezpečně, má lepší výkon. Takže ať už na wellbeing má člověk jakýkoliv pohled, stačí to vzít pragmaticky – v bezpečí je člověk výkonnější.

Sebehodnota a pocit bezpečí jsou tématem letošního ročníku GTP CZ. To, že sebehodnotu nevytvářejí sesbírané laiky na sociálních sítích či hodnocení od ostatních.

Podle mě je to další skvělá trefa GTP CZ do nálady společnosti, protože se opravdu „něco děje“. Myslím tím, že jsme zaplavováni zprávami o tom, jak se zhoršuje psychický stav nejen dětí, ale i dospělých. A aniž bychom hluboce pátrali po tom, co je příčinou, jednou z nich budou sociální sítě. Děti a studenti mají nyní těžkou pozici. Řeší svou identitu, srovnávají se s ostatními.

Otázku „kdo jsem?“ ale řeší každý teenager. Taky jsme to řešili, ne?

To ano, ale dneska to mají děti těžší v tom globálním pojetí. Jako lidský druh jsme se vždycky srovnávali. Odedávna žijeme ve skupinách a bylo pro nás důležité plnit nějaké představy– „Dělám toho dost? Neporušuji nějaká pravidla?“ Ale postupně skupina rostla. Už to nebyl kmen, rostlo to a rostlo a já se teď můžu srovnávat s celým světem.

Jste ve škole také výchovným poradcem. Jak moc tahle témata řeší vaši žáci?

Myslím si, že ve mně mají důvěru a můžu tedy říct, že to řeší hodně. Mluvím s vámi ze školní kavárničky, kde máme kroužky deskových her, dělám tady terapie, jsou tu různé kroužky pro děti a je to v areálu školy, kde učím. A to, co řešíme i my dospělí, řeší také děti. Srovnávání a sociální sítě ovlivňují celou společnost. Současně velké je všude množství informací a také dezinformací, tedy není jasné, čemu věřit. A cílená reklama, té je strašně moc. 

Sám na sobě cítím, jak mi Facebook neustále ukazuje, kolik různých školních projektů se dělá, jaké existují iniciativy a spousta dalších možností, kdy si říkám: „Ježiš… to já vůbec neznám, to nedělám, tohle bych měl dělat a tohle taky!“ A pak se sám sebe ptám, jestli jsem dobrý učitel, když z toho množství zvládám pobrat jen trošičku. A to jsem člověk, který je vyspělý, a přesto si musím říct nahlas: „Všechno nezvládneš a je to v pořádku.“ Samotné děti si to cíleně vyhledávají a ovlivňuje je to násobně více. 

Máte nějaké řešení? Nebo jak pomoci, aby to nebylo takto nezdravé?

Myslím si, že kdybych řešení měl, dostanu Nobelovu cenu. Ale zase jsme u bezpečného prostředí. Vzhledem k tomu, jak obrovské ty informační toky jsou, bychom se o to víc měli zaměřovat na celkový růst dětí a člověka. Poznat sami sebe, svoje silné stránky, co je pro mě důležité, jaký je můj žebříček hodnot, kam bych chtěl jít a třeba i to, poznat slepé uličky. To je za mě cesta k řešení – přátelský přístup a rozvíjení celého člověka.

Kdy odpočíváte a čistíte si hlavu, když jste i o prázdninách ve škole?

Rád odpočívám s přáteli a rodinou. U deskových her, při sportu, v přírodě. Ale máte pravdu, že k učení je zásadní mít čistou hlavu. Když jsem sám vyčerpaný, doléhá to na kvalitu hodiny a na samotné děti. Jak po nich můžu chtít, aby si stanovily priority, odpočívaly a všechno vnímaly, když to sám nedělám? 

To, co chci po žácích, dělám taky. Nemůžu kázat vodu a pít víno. Pokud chci, aby se navzájem respektovali, musím je respektovat taky. Věnovat se sobě je pro všechny pomáhající a podpůrné profese naprosto zásadní.