Roman Král: Jak v tom Finsku můžou přežít bez inspekce?

Nechci kritizovat českou inspekci, v mnohém se polidštila a snad i dělá, co může. Chci poukázat, jak od kořenů nemocný je systém českého školství. Dnes řešíme věci, které byly známé před deseti, dvaceti lety. Že nejsou učitelé, že jsou naplněné kapacity, že jsou učitelé vyhořelí, že místo učení administrují, že kazíme druhé stupně předčasnou selekcí na lepší a horší, že učíme věci, o které nikdo nestojí, že nám známky vůbec nefungují, ale přesto se jich držíme, protože neumíme motivovat a celý systém věčného srovnávání žáků by se nám rozsypal.

Vidím kolem sebe hodně lidí, kteří se neúnavně pokoušejí přinášet do hodin nadšení a radost ze hry, z tajemství i objevování, ale také vidím zástupy vyhořelých a stále více frustrovaných kolegů a kolegyň, kteří nestačili nebo neumějí odejít včas a vlastně zatěžují celý systém školství, který je za ně – světe, drž se! – vděčný, protože sám je ztrouchnivělý od sklepa až po půdu.

Neschopnost radnic pustit k věci odborníky a lidi z praxe, učitele, bývalé učitele, kteří již prchli, ředitele, odborníky, kteří pracují s dětmi, vede k bludnému kruhu barvotiskových prohlášení, siláckých gest a k projektům, jež jsou s potřebami škol zcela mimoběžné. Jednoduše proto, že se málokterý starosta a náměstek zeptá, co školy skutečně potřebují. Málokterý chce vidět za horizont svého volebního období. Málokterý pustil ke kormidlu školy opravdu toho nejlepšího uchazeče. A málokterý je takový pašák, že by se neobklopil servilními úředníky, ale odborníky. A tak uběhlo 30 let, které se nám jeden rok po druhém sčítají, a my jen sledujeme, jak se nůžky rozevírají.

Nemáme dost lidí, kteří by startovali změnu ve školách. Nemáme reprezentanty učitelů, kteří by dlouhodobě obstáli v zaběhlém systému, aby mohli obhájit jakoukoli koncepci obrody. Ale co hůř, nemáme ani dostatečnou poptávku. Konzervativní rodiče nechápou a jsou nepokojení, že nedostávají službu, kterou by chtěli, a ti menšinoví hledající se mnohdy marně snaží takovou službu koupit. Altruismus učitelů, ochota experimentovat, učit se, učit se od dětí i potřeb nové doby a zároveň být pevným a inspirujícím strážcem zdravých principů a hodnot, které se v moderním světě drobí a rozpadají a které by měla škola hájit a umět vysvětlovat – to jsou požadavky na ty nejlepší z nejlepších…

Ale zpátky k roli školní inspekce. Ve Finsku ji zrušili, protože pochopili, že bez lídra, který nemá důvěru, se zdravé a podnětné prostředí nedá budovat. Jejich apriori: „Jsi tu správně a já ti věřím a naslouchám ti“ je v ostrém kontrapunktu s českým: „My jsem tě zde instalovali a umíme tvou práci kontrolovat“. Česká inspekce umí změřit, zda se probrala látka, zda je správně zapsaná v třídnici, jestli byli žáci poučeni o rizicích lyžáku, zda má žák dost známek, jestli učitel nepoužil příliš příkrý tón na nezbedníka, zda v bufetu není něco nezdravého nebo jestli byl dozor na chodbě včas. Tyto informace nevypovídají nic o tom podstatném. O budované kultuře, komunitě sdílení, rozvíjených kompetencích, ani o hrdosti na značku, kterou škola v dlouhodobém horizontu představuje.

Našemu nemocnému sytému chybí vedle peněz především důvěra. V žáka, učitele i ředitele.