Roman Král: Krajina české školy

Něco se děje. Když se neumíme zastavit a ohlédnout se sami, donutily nás okolnosti. Příroda, chcete-li. Zacloumala námi jako někým, kdo pomalu přestává být příčetný. Je to velká příležitost změnit perspektivu, pomalu a beze spěchu přehlédnout terén, nechat jej na sebe působit, chvíli mlčet, nechat to doznít a pak teprve říct: Tak takhle to je. A hned potom: A co s tím udělám?

Tím terénem je pro nás mimo jiné také krajina české školy. Pandemie, která nás uvrhla do jiného životního běhu a která zpomalila naše každodenní kolotání, není jen „neviditelný nepřítel“, kterého musíme potrumpovsku porazit. Je to především zpráva o stavu našeho žití a příležitost probrat se, než bude pozdě. Je bláhové hájit staré pozice, jako chtít vstoupit do stejné řeky. Jedině pak bude mít naše záchrana smysl, pokud se vrátíme jiní, oslovení.

Nyní, kdy je všechno takříkajíc v luftu, je nejlepší doba pro restart. Opravdu je nezbytné, abychom za každou cenu suplovali běžnou výuku? Stane se vůbec něco, když budou děti několik měsíců bez školy? Nemůžou školští odborníci, ředitelé škol a učitelé konečně využít čas k řádné reflexi svých letitých snah, pozorně si vyslechnout novou zprávu, kterou pandemie přináší, a vystavět nové, smysluplné a realistické cíle a jim přizpůsobit novou organizaci a pojetí výuky?

Nová doba – říkejme tomu zatím takto optimisticky – nám přinesla zlepšení našich IT dovedností, a to přímo skokově. Osvojujeme si nové způsoby komunikace a používáme k tomu technologie, které by u nás nezdomácněly možná ani do důchodu. Dozvídáme se nové věci o sobě i o našich žácích. Nepoznáváme některé žáky, a to jen proto, že se s nimi setkáváme v jiné situaci než v té jediné, v které jsme je léta hodnotili, totiž ve školní třídě. Nyní při distanční výuce bez sociálního tlaku třídy rozkvétají, nebo naopak bez možnosti exhibice chřadnou.

Zažíváme, jak jsou na tom skutečně se svými životními kompetencemi, o kterých se tolik ve školských dokumentech hovoří. Jak jsou samostatní, jak si umí plánovat, pracovat s časem, strukturovat práci, jak umí komunikovat, číst v textu, ověřovat si výsledek, apod. To, co se nyní děje, to je skutečná škola života. A pro nás učitele nedocenitelný zdroj k hlubšímu zamyšlení o tom, jak se nám práce daří a za čím vlastně jdeme.

Navracet nyní školy na desatero způsobů včetně dobrovolnosti, jak plánuje vláda, snižuje čitelnost a tedy i míru přijetí velikou klientelou rodičů, dětí a učitelů. V krizové situaci by bylo vhodnější méně variant a pevnější řízení změn. Ale ať už se vrátíme jakkoli, nesmíme se vrátit se stejnými ambicemi jako před pandemií. Staly bychom se pouze němými svědky neschopnosti české školy jakkoli se obrodit.

Pojďme se dohodnout na zásadním impulsu, na kterém školy nově postavíme. Na 2. stupni škol, na kterém nyní učím, za sebe navrhuji: (vedle významné redukce učiva) zásadní změny v organizaci. Ustupme ze snahy učinit výuku expertní (význam znalostí ustupuje významu kompetencí a postojů), nechť učí většinu předmětů jeden učitel, obdobně jako na 1. stupni. Další skupinu předmětů bude dobírat druhý učitel. Ten bude také spolu s třídním učitelem a odpovědným univerzálem v jedné osobě představovat pro některé hodiny v dané třídě učitelský tandem. Zároveň bude výuka probíhat ve větších přirozených celcích – v blocích. Témata a výstupy budou mít dlouhodobější povahu. Více věcí se zjednoduší, zklidní a zpřehlední. Tento apel na větší univerzalitu učitele a také částečně tandemové řešení má mnoho výhod – vytváří prostor k individuální dopomoci dítěti, k asistentství, k mezipředmětovým vztahům, k adresné odpovědnosti učitele, ke skutečnému zaměření na kompetence, zlepšuje zastupitelnost, řeší také často dysfunkční spolupráci druhostupňového sboru a mnoho dalšího…. Návrh je i příspěvkem do diskutovaného karierního řádu, vytváří dvě úrovně učitele, ruší dnešního asistenta…

Mnozí učitelé zakopaní léta ve svých pozicích toto přirozeně šmahem odmítnou. Je ale také možné nechat to chvíli znít a zamyslet se nad touto možnosti. Anebo přijít se svou dobrou zkušeností a svým  vlastním konstruktivním návrhem.

Pandemie nás nutí do změny životního stylu. Nutí nás zpomalit, zvažovat kroky, zamyslit se nad globalizaci, věčnou ziskovostí a spotřebním kolotočem, klimatem, způsoby komunikace, demokracií,  relativizací životních principů, vírou, atd. Vytváří nám nové hrací pole. Nepopírejme jej. Přečtěme si pozorně zprávu, kterou nám nová doba přináší.