Roman Král: Mít zdravý sebenáhled aneb školství potřebuje supervizi

Za třicet let proběhlo ve společnosti mnoho změn, které se propisují také do našeho školství. Mění se rodiny, komunikace, zrychluje se prožívání času, bohatneme, rostou možnosti všech, nikdy nebyla informace tak nespolehlivá… Ve škole děti těkají unavené množstvím každodenních podnětů. Škola, která není zábavná, je mrtvá. Žáci se stále častěji ptají, k čemu jim škola je, a učitelům se hůř a hůř na takovou otázku odpovídá.

Změny, které ve škole za třicet let vnímám, jsou změny spontánní, způsobené pohybem ve společnosti. Bohužel ale nezažívám, že by bylo české školství vedeno. Že by tyto změny někdo řídil. Je spíše smýkáno potřebami jiných oblastí života. Bílá kniha, rámcové vzdělávací programy, inkluze a další bohulibé záměry byly buď vždy semlety politicko-lobbistickou mašinérií, nebo rovnou v celé své panenské obnaženosti spadly do nepřipraveného prostředí bez valného zájmu zdola ani shora.

A ostatní příspěvky jsou jen flikováním toho, co zrovna hoří nebo co se někde, světe div se, právě sesype. Ukázkou je např. zrušená povinná maturita z matematiky nebo slavný zákon o pedagogických pracovnících – tak dlouho jedoucí na výjimky, až se rozhodlo, že může učit kdokoli. To vše jen odráží skutečný nezájem o vzdělávání. Po zásadní proměně školství není poptávka. Jsme se sebou totiž příliš spokojení a vzdělaný (rozuměj kritický) občan není žádoucí.

Zdá se, že ani období distanční výuky v době koronaviru pro obrodu školství nevyužijeme. Vidíme sice díky němu již zřetelně nesmyslné množství látky, které se děti učí, zjevné zaměření na znalosti, množství učitelů „staré školy“. Vidíme nezájem dětí a jejich úspěšnou rezistenci. Vidíme stále propastnější rozdíly mezi dětmi, a to v korelaci s jejich rodinným zázemím. Vidíme, jak zbytněle protektivní přístup rodičů a bohužel nezřídka i škol deformuje ve vyučovacím procesu efektivní zpětnou vazbu, bez které žák nemůže převzít za své učení zodpovědnost.

Opět se zde propisuje společnost. Žijeme v době populistické. V době bez názoru. Škoda. Českému školství totiž paradoxně spadla distanční výuka do náruče jako dar z nebes. My učitelé jsme dnes přímo nuceni zaměřovat se na měkké životní kompetence žáka: efektivní komunikaci, hledání funkčního učebního stylu, samostatnost, sebeorganizaci. Okolnosti nás nutí k digitalizaci a systematizaci naší vlastní práce, jiným výstupům, zaměření na samotný proces učení, jeho individualizaci – získáváme lepší přehled o každém žákovi než při prezenční výuce!

Tento způsob práce snižuje možnosti kontroly, orientaci na výkon a posiluje vlastní odpovědnost žáka. Distanční výuka je taková příležitost! A co na to my? Vlastně nic. Jen jsme se přizpůsobili. Nějak jsme si prostě počesku poradili.

Jakou má tedy česká škola budoucnost? Zdá se mi, že pochmurnou. Přesto se to nedá zabalit, na to je to příliš důležitá věc.

Není to důležité kvůli maturitě z matematiky, asistentům inkludovaných žáků, mediální výchově, lesním školkám, finanční gramotnosti nebo počtu gymnázií. To vše jsou zajíci, které nechytíme, každý běží jinam. Při dostatečném odstupu se ale zjeví jiné jednotící téma, které se může stát tmelem a společným jmenovatelem všech postupně realizovaných změn.

Tímto velkým cílem, touto hlavní myšlenkou, pro kterou by měly všechny následující kroky pracovat, je žák, který má zdravý sebenáhled. (Nedoporučuji problematický pojem „zdravé sebevědomí“.)

Východiskem tohoto přesvědčení je současná krize demokracie západního světa, která může mít fatální důsledky. Ta je akcelerována mnoha faktory. Jedním z těch hlavních je frustrace většinového občana, který se cítí nedoceněný a nevyslyšený a svým způsobem podvedený, a tato „křivda“ je pak zdrojem jeho negativních emocí uprostřed nepřátelského světa.

Takový volič vidí původ svého neúspěchu tam venku a snadno uvěří každému libému slůvku, každému slovu útěchy, každé lži. Poznání ale nepřichází, natož satisfakce. Frustrace se prohlubuje. Média (ve vlastnictví zájmových skupin), sociální sítě i personalizovaný internet jsou živnou půdou, ve které se člověk bez imunity kritického myšlení a bez zdravého sebenáhledu neumí ubránit. Rostou nesmiřitelné tábory a v nich zástupy. Demokracie je stále křehčí.

Zdravý sebenáhled znamená vědět, na co mám. Jaké jsou mé možnosti, čím můžu přispět svému okolí, jaké mám potřeby, kde jsou mé slabiny nebo co mě vlastně dělá šťastným. Zdravý sebenáhled znamená být nohama na zemi. Mít svůj názor, svou individualitu, nebát se světa, funkčně komunikovat a neměnit chování podle okolí. Žít svůj život.

Budu-li umět být spokojený s tím, co mám, budu spíše odolný vůči manipulacím všeho druhu. Nepřijmu to, co bude v rozporu s mou intuicí a nezastřeným citem. A stále budu otevřený novým setkáním a příležitostem.

Vize takového žáka pak přirozeně volá po rozvoji životních kompetencí dětí, kritickém myšlení, celostním přístupu k člověku, formativním hodnocení, a tedy na proces zaměřeném učení.

Na takové učení se ale nikdy nezaměříme, dokud tady budou známky. Známky všem svazují ruce a učení přímo deformují. Je to žába na prameni všech změn. Žáci i rodiče se k nim upínají, počítají průměry, tlačí na učitele. Ti tomu uzpůsobují své učení. Zaměřujeme se na měřitelné a kvantitativní. Dominují znalosti, učivo i testy často postrádají smysl. Jsme zajatci vlastního přežitého modelu vzdělávání.

Být bez známek ale neznamená být bez hodnocení. Co se stane, když je zrušíme? Rodiče i žáci se budou muset více pídit. Nesrovnávat, nesoutěžit, ale porozumět. Vyjadřovat se, přemýšlet, argumentovat. Vznikne funkční prostor pro rozvoj měkkých dovedností. To jsou ty, které v dnešním světě potřebujeme – na specializaci je času dost. Vždyť ti, kteří dnes ovlivňují nebo řídí instituce, města a státy nejsou ti s nejlepším vysvědčením, ale sociálně a komunikativně vybavení a psychicky odolní jedinci. A takové předměty na vysvědčení nenajdete.

S mým požadavkem je zároveň nutné zbavit se všeho nesmyslného balastu, tun zbytečných papírů. Třídnice, zápisy, přípravy, poučení… – na to podstatné pak vůbec nedochází. Tento starohabsburský přístup musí skončit. Stát musí najít důvěru ve své učitele. Schopný ředitel školy i schopný inspektor poznají vše z pohovoru, pokud umějí klást otázky. Učitel musí vědět, proč takto pracuje, co sleduje, jak je na tom který žák, čím naplňuje společný cíl apod. Už nemá smysl dále navyšovat mzdy plošně, ale dávat peníze těm, kteří se začnou znovu učit. Kteří budou aktivně naplňovat nový společný cíl: Podpořit žáka tak, aby vyrostl v člověka se zdravým sebenáhledem.

Jak může ale dnešní většinový učitel nebo ředitel vést děti ke zdravému sebenáhledu, když jím sám (možná) neoplývá? Kde on tuhle dovednost získával? Víme, že ředitel sbor a učitel děti může naučit jen to, co sám umí a hlavně dělá. Tak co s tím? Co kdybychom začali tím, že i školství jako každá pomáhající profese dostane, co jí stát dlouhá desetiletí dluží, tedy systémovou supervizi své práce? Domnívá se snad někdo, že to není potřeba? Že učitel může nahlédnout svou práci jakýmsi třetím okem a ještě to efektivně zpracovat ve prospěch svého dlouhodobého profesního rozvoje? A hlavně ve prospěch dětí?

Dosavadní přístup státu v oblasti řízení vzdělávacího systému se vyznačuje zbabělostí až nezájmem o skutečné změny. Vzdělávání má, podobně jako věda, ukazovat trendy. Osvětlovat budoucnost. Nebo alespoň citlivě reagovat na proměny společnosti. Ne být jejím přívažkem a brzdou.