Můj rozhovor s panem profesorem Janem Kellerem

Proč je u nás tolik absolventů vysokých škol bez práce? A jak by se jim mělo pomoci? Proč je v České republice takové množství vysokých škol? A jak by měl stát zvýšit zájem studentů o technické obory? Na tyto a další otázky odpovídá významný sociolog a vysokoškolský profesor Jan Keller.

Pane profesore, v současné době je u nás nemalé množství absolventů vysokých škol, kteří marně hledají uplatnění na trhu práce. Čím je podle Vás tato situace způsobena?

Myslím si, že po zmasovění přístupu na vysoké školy se už dostáváme do situace, ve které je například Francie. Tam mají spočteno, že vysoké školy chrlí ročně dvakrát více absolventů, než kolik dokáže soukromý a veřejný sektor dohromady vytvořit nových pracovních míst pro vysokoškoláky. Za této situace se vysoká škola stává institucí, která zadržuje masy mladých lidí na pět a více let proto, aby nebyli bez práce hned po maturitě. Nejen ve Francii, ale také třeba v USA mají spočteno, jak výrazně by stoupla nezaměstnanost v kategorii osmnáct a více let, pokud by vysoké školy měly jen tolik studentů, kolik ekonomika dané země může využít.

Co by mohlo absolventům vysokých škol, kteří jsou vedeni na Úřadu práce, pomoci? Ze své zkušenosti vím, že jsou mladí vysokoškoláci odmítáni potenciálními zaměstnavateli s odůvodněním, že nemají praxi nebo že jsou dokonce převzdělaní…

Nedovedu si představit, co by jim mohlo pomoci. Stali jsme se zemí, která funguje především jako montovna pro země s dražší pracovní silou, než je ta naše. Je logické, že montovny příliš vysokoškoláků nepotřebují, je pro ně výhodnější zaškolit si pracovníky s nižším vzděláním, a tedy lacinější. Pokud se bude zeštihlovat státní správa a osekávat sociální stát, bude potřeba vysokoškoláků ještě nižší. Všechno to prostě směřuje k tomu, že budete muset mít vysokou školu, abyste měli šanci získat práci, na jejíž vykonávání by docela stačila maturita. Ti, kdo vysokou školu mít nebudou, stěží místo pro středoškoláka seženou. Rámcově říkáme tomuto stavu vzdělanostní společnost.

Pokud jsem počítal správně, je v České republice okolo 80 vysokých škol. Co to podle Vás o naší zemi a našem školství vypovídá?

Je to nepochybně dokladem toho, že dokážeme nejen výrazně snižovat nezaměstnanost mladých ve věku 18 až 25 let, ale také vytvářet velké množství pracovních příležitostí pro ty příslušníky starších ročníků, kteří by byli jinak obtížně zaměstnatelní. To nemyslím nijak ironicky, prostě je to fakt. Ideální situace je u těch škol, kde se platí školné. Rodiče studentů v podstatě odevzdávají dobrovolně peníze za to, aby oddálili nezaměstnanost svých potomků. Pro stát je to výhodné, protože namísto toho, aby bral mladý člověk podporu na Úřadu práce, financují rodiče pracovní místo pro jejich učitele, s nimiž by se na Úřadu práce potkávali. Na druhé straně si myslím, že v době, kdy se posunuje věk odchodu do důchodu, není nic nepřirozeného na tom, že většina populace bude sedět ve školních lavicích o pět i více let déle než jejich rodiče. Svých třicet až čtyřicet let si stejně ještě stihnou odpracovat. A vůbec bych nepanikařil kvůli tomu, že školy nepřipravují velkou část absolventů pro potřeby trhu práce. Tytéž nářky můžeme najít třeba v Lewisově Babbitovi anebo v dílech romanopisců poloviny 19. století.

Občas můžeme sledovat diskuse o tom, že studentů humanitních oborů je u nás příliš mnoho, že by se měly více podporovat obory technické. Co si o takovýchto diskusích myslíte?

Tohle je třeba řešit tržně. Ať firmy výrazně přidají technikům, inženýrům, vývojářům a budou se divit, jak zájem o tyto obory vzroste. Americký sociolog Randal Collins zjistil, že ve Spojených státech jsou absolventi technických oborů, kteří výrazně přispívají k růstu HDP, odměňováni hůře než absolventi právnických, ekonomických či mediálních studií. Je prostě výhodnější být blíže místům, kde se vytvořené bohatství rozděluje, než místům, kde se tvoří. Dokud se tohle nezmění, mohou experti nad přemírou těch humanitně vzdělaných donekonečna naříkat. Tím spíše, že většina takových expertů má humanitní vzdělání.

Mnohdy se mluví také o reformě vysokých škol. Je ale takováta reforma vůbec nutná? A v čem by podle Vašeho názoru měla spočívat?

Já se reforem vyloženě bojím od doby, kdy jsem četl knihu Michela Croziera, odborníka na fungování organizací. Ukazuje, že reformy probíhají pravidelně tak, že se v jejich průběhu zničí to, co jakž takž fungovalo, aniž by se vytvořilo něco skutečně lepšího, či dokonce užitečného. Sledoval jsem pokusy o reformy terciárního vzdělávání u nás a nabyl jsem dojmu, že pokud jejich cílem nebylo zničit zbytky vzdělanosti, potom jejich logiku nelze dost dobře pochopit. Protože znám ty, kdo reformy páchali, nevylučuji, že právě tento cíl mohli někteří z nich sledovat.

Kterého polistopadového ministra školství si nejvíce vážíte a proč?

Nejsympatičtější mi byl ministr školství Eduard Zeman. Začínal od píky a dlouho působil jako řadový učitel. Nemám důvěru k ministrům a ministryním, jejichž jediným předpokladem pro post ministra školství je, že kdysi také seděli ve školních lavicích. Příliš mi připomínají jistého ministra dopravy, který svoji údajnou odbornost zdůvodňoval tím, že si kdysi hrál s dětským vláčkem.

Pane profesore, děkuji Vám za rozhovor a přeji Vám pevné zdraví a mnoho úspěchů!