S učitelem na Facebook? I Like

Výsledky Česka v šetření PISA, zjišťujícím v 65 zemích mimo jiné čtenářské dovednosti patnáctiletých, nejsou lichotivé. Může za ně nedávná reforma cílů vzdělávání (nahradila osnovy rámcovými vzdělávacími programy), anebo to, že přišla pozdě a její realizace je zoufale nesystematická?

Nejvyspělejší země začaly přehodnocovat cíle základního vzdělávání a metody výuky někdy kolem roku 1980. Důvodem byly změny ve společnosti a nástup nových informačních technologií. U nás se místo toho v polovině 90. let uskutečnil první organizovaný pokus takovým změnám zabránit. Stát posvětil vzdělávací programy Obecná škola, Občanská škola a Základní škola. Všechny tři utvrdily učitele v přesvědčení, že udělají nejlépe, když pojedou dál postaru, nanejvýš s mírnými korekcemi.

Kdyby se v roce 2001 čeští učitelé zajímali o testové úlohy prvního průzkumu PISA, utrpěli by šok. Ty totiž nezkoumaly, jestli žák správně pojmenuje situace, v nichž se před spojkou „a“ píše čárka. Zato zjišťovaly, zda umí identifikovat informace v různých písemných zdrojích a spojovat je. Zda chápe, co chtěl autor vyjádřit a proč. Ověřovaly, zda žák dokáže využít své znalosti, aby zaujal k názorům autora rozumné stanovisko. A konečně testovaly, zda umí posoudit vztah formy k účelu, kterého chce autor dosáhnout: například čtenáře pro něco získat, nebo ho naopak od něčeho odradit.

Prostor k péči o čtenářské dovednosti otevřela českým školám teprve reforma vzdělávání asi o pět let později. Od pochopení, že jsou důležité, vede ale k jejich systematickému rozvíjení dlouhá cesta. Vyžaduje metodickou výbavu, kterou čeští učitelé většinou neměli. I proto v roce 2006 uvedly jen dvě pětiny učitelů, že v důsledku reformy vzdělávání změní metody výuky. Je otázkou, kolik z nich to nakonec udělalo. Stát to totiž nevyžadoval důsledně a na přeškolení učitelů ani nevyčlenil dostatek prostředků.

Znám vynikající učitele češtiny, kteří dokážou zaujmout své patnáctileté žáky tak, že si z kapesného koupí knihu básní. Výsledek Česka v PISA ale nejspíš znamená, že žáci mnoha češtinářů vůbec nevzali knihu do ruky. Jak je to možné?

O jedné z příčin píše Dan Franc v zajímavém textu Hrozí na školách „síťová válka“? na blogu Unisona Studio. Tvrdí, že dříve mohli učitelé chápat jednání svých žáků, protože zamlada byli stejní jako oni. Svět dnešních žáků ale utvářejí věci, které v mládí jejich učitelů vůbec neexistovaly. Síťová generace proto funguje úplně jinak než její učitelé. Má jiné hodnoty (aktivita, okamžitost, snaha stihnout toho co nejvíc, třeba i najednou), normy (žít současně v reálném i virtuálním světě, mít více identit, navazovat vztahy a komunikovat prostřednictvím technologií), chování (odpor k hierarchiím, budování své „osobní“ značky a další sebestředné vystupování na síti) i nástroje, které ovládá (téměř výhradně založené na počítačových technologiích). Obvyklý mezigenerační konflikt je tudíž podle France hlubší než kdykoli předtím.

Učitelé proto musejí hledat nové cesty, jak žákům ukázat, že se jim čtenářské dovednosti budou hodit i ve světě plném moderní techniky. Když už mají žáci povinnost se vzdělávat, mají zase politici a učitelé povinnost zajistit, aby výuka sledovala užitečné cíle a využívala metody respektující svět žáků. Žáci totiž žijí a budou žít v něm – ne ve světě svých učitelů.

Z neúspěchu Česka v šetření PISA proto nelze vinit žáky. Nemůže za něj ani větší samostatnost, kterou školám poskytuje školská reforma – už proto, že testovaní žáci se učili podle starých osnov. Neúspěch je především ostudou tvůrců české vzdělávací politiky po roce 1989. Je ale také ostudou řady českých učitelů. Represe formou plošného testování žáků, kterou připravuje ministr Dobeš, nic nevyřeší. Nemá smysl plošně testovat žáky, dokud plošně nedovzděláme učitele.

A politiky.

Autor článku se zabývá testováním a vzdělávací politikou.