Samostatnost a potenciál v českém školství

V naší republice se mrhá talentem a potenciálem toho nejcennějšího co máme – našich dětí.

Český školský systém má za cíl jednu jedinou věc, všechny děti nějakým způsobem dostat do škatulek, které ministerstvo školství vymyslelo pravděpodobně před 30-40 lety a to za každou cenu. Je více než žádoucí, aby z každé třídy vycházelo ideálně třicet naprostých kopií, vytvarovaných podle tabulek. Neexistuje žádná možnost individuálního rozvoje či nedej bože přístupu.

Dávat všem studentům stejný základ informací je nezbytné. V životě každého člověka ale přijde chvíle, kdy musí objevovat své silné stránky, přednosti a talenty. Ty je od té chvíle třeba rozvíjet a podporovat. První pseudo – možnost volby, mají studenti při volbě jazyka (na školách, kde je více jazyků než Angličtina a Němčina) a pak pravděpodobně na druhém stupni s povinně volitelnými předměty (které opět, na některých školách vůbec nejsou). Tento klam o volbě mezi předměty, které častokrát děti ani nezajímají, vytváří všeobecnou iluzi o tom, že děti se rozvíjí v tom, v čem chtějí. Ale na to už je ve třinácti letech příliš pozdě.

V poslední době se mezi mladými lidmi, kteří se na internetu projevují, v jakékoli formě, rozšiřuje povědomí o praktikách ostatních zemí Evropské unie, zejména pak zemí Skandinávie. Ať chceme nebo ne, Skandinávie by nám mohla být nejednou věcí vzorem. Podívat se můžeme na všechny aspekty státu, ať už jde o školství či cokoliv jiného. Tyto země si důležitost volby a samostatnosti studentů uvědomují a uvádí je do praxe. Pokud nedáváme našim dětem prostor k samostatnosti v tom, čemu se chtějí věnovat, jak pak můžeme žádat, aby si v patnácti letech vybraly odbornou školu. Samozřejmě, že někteří tuto volbu absolvovat nemusí. Jsou to žáci se skvělými výsledky, jejichž volba je automaticky gymnázium. Další výjimkou jsou samozřejmě studenti, kteří se chtějí věnovat odborné činnosti – v něčem konkrétním se zdokonalit. A potom je tu ta velká část studentů, kteří nemají ponětí o tom, co by chtěli v životě dělat.

Na tyto studenty je najednou hozena zodpovědnost za to, jak se jejich život bude odvíjet bez toho, aniž by je na to někdo intenzivně připravoval. Polovina těchto studentů je dle výběru vlastních rodičů odklizena na školy, které někteří z nich ani nedokončí. A druhá polovina si pod tlakem času a systému zvolí něco, jen aby se neřeklo. A tak devět let nerozvíjení talentu a snažení se zapadnout do šuplíků, ať už známek, pohlaví, či počtu let, vzápětí následují čtyři roky něčeho, čemu se najednou říká střední škola. Významný rozdíl mezi základní a střední školou není. Výuka probíhá taky vsedě, taky za pomoci sešitu a tužky, taky za výkladu podprůměrně placeného nerespektovaného učitele, a taky s testováním znalostí na bázi „nauč se nazpaměť a napiš na papír (ve výjimečných případech „řekni před tabulí“). Tyto čtyři roky nerozvíjí samostatnost či možnost volby nijak zvlášť intenzivněji, než škola základní. Na konci těchto čtyř let následuje více než směšná „zkouška dospělosti“. Jen místo deseti minut před tabulí na jedno téma, se musíme naučit na takových témat až sedmdesát pět a mluvit před komisí minut patnáct. Po vykonání maturitní zkoušky se většina z nás necítí být dospělejšími či připravenějšími na život.

Mnoho z nás všechno zapomene do dvou týdnů (když dobře) a následuje další období tlaku na to, abychom si zvolili, co bude dál. Z devíti let nepřipravenosti je takových let najednou třináct, a místo Lucko a Petře, nám najednou lidí říkají slečno Nováková, pane Pospíšile. Jediné, co se změnilo je fakt, že teď zapadáme do nové škatulky. „S maturitou, bez zaměstnání a bez ponětí o tom, kdo vlastně jsme“.