Sedm skvělých vzdělávacích myšlenek

Někdy jsou to jen drobné změny, jako třeba zvýšený pocit důvěry. Někdy stačí vrátit se k úplným základům, jindy zapojit děti do tvorby pravidel chování.

Když se reportérka Emily Alpertová z deníku San Diego Voice ohlíží za svou tour po místních školách, kdy navštěvovala třídy ve výuce a sledovala vývoj různých škol a to, jak si dokáží poradit se svými problémy, mluví o tom jako nejlepší části její práce. Vybrala sedm nejzajímavějších myšlenek, s jejichž realizací se na školách setkala. Jak říká, možná jsou natolik zajímavé, že je mohou uplatnit i další školy. A není to v žádném případě nějaká lokální záležitost – všechny myšlenky lze zcela jistě aplikovat jak v San Diegu, tak v kterékoliv škole v České republice. Když ne zcela, alespoň částečně by to mohlo být ku prospěchu.

Problémy s matematikou? Zpět ke kořenům
Škola s příhodným názvem Einstein Academy měla problémy s výsledky vzdělávání v matematice, a to nijak ojedinělé. Stejně jako řadu dalších škol po celých USA ji trápil náhlý propad ve výsledcích testu z matematiky. Snažili se přijít na kloub tomu, co se to s jejich žáky děje, a zjistili, že problém spočívá v příliš zjednodušující výuce matematiky v jejím ranném stádiu, v prvních letech, kdy se žáci s matematikou setkávají. To vedlo k tomu, že žáci v pozdějších letech sice zvládali početní operace, ale řada z nich to dělala jen mechanicky, bez porozumění tomu, co vlastně dělají. A tak se na Einstein Academy rozhodli podívat se na matematické kurikulum až k jeho úplným základům a zjistili, že chyba, která se následně projevuje na střední škole, je v počátcích výuky. Inspirovali dokonce zřizovatele, San Diego Unified School District, ke kurikulárním změnám ve výuce základů matematiky. Oprávněně, protože na Einstein Academy už prokázali, že to skutečně pomáhá.

Zapojte děti do tvorby pravidel chování
Problémy s kázní? Nechuť dětí podřizovat se stanoveným pravidlům? Okázalá ignorace z jejich strany, když chce učitel dosáhnout dohody? Možná je to tím, že děti pravidlům, která byla nadiktována shora, nerozumějí, nebo nechtějí rozumět. Ve výsledku to vyjde stejně: problematizují se vztahy ve třídě, je narušena organizace vyučování, klesá motivace žáků i učitelů. Na Innovations Academy, což je škola, na které se vzdělává řada žáků s výchovně vzdělávacími problémy, tento problém velmi dobře znají a dospěli k názoru,že to takhle dál nejde. Zvolili proto cestu, která někoho může velmi překvapit – nechali děti, aby se na pravidlech života ve škole samy podílely, aby o nich diskutovali a aby je také přijímaly. Více o tomto přístupu v samostatném textu Disciplína ve škole: represe není řešení, jen jeho součást (str. XX).

Půl dne španělsky (česky), půl dne anglicky
V San Diegu je vysoký podíl španělsky mluvících obyvatel, kteří sem přicházejí z Jižní Ameriky, zejména z blízkého Mexika. Jejich jazyková vybavenost je často kritická a školy musejí hledat cesty, jak dosáhnout toho, aby se děti naučily dobře anglicky. Je přitom důležité, aby si zároveň zachovaly znalost španělštiny, protože ta tvoří jazykové pouto v rodině a v komunitě. Nepomáhalo „hodit do vody a plavat“, tedy snažit se přejít úplně na angličtinu, nepomáhaly ani bilingvální třídy. Po zkušenostech dřívějších generací, které měly s angličtinou, a tedy s dostupností jakéhokoliv vyššího vzdělání, problém, zkoušejí místní školy vyvinout takový program, který dětem umožní zvládnout obojí. Jako velmi účinný se ukázal studijní program Shermanovy základní školy, v němž probíhá výuka v obou jazycích zároveň. Děti si tak uchovávají svůj mateřský jazyk a zároveň rozvíjejí i ten druhý, a to na stejné úrovni.
Pro rozvoj dvojjazyčnosti českých žáků by byl takový program průlomový. Ne všude by to šlo, ale řada škol by minimálně část výuky v cizím jazyce vést mohla. Nabízí se také řešení problémů s romskými dětmi a s jejich nedostatečnou jazykovou vybaveností.

Drobnými změnami k dobré škole
Euklidova základní škola ničím na první pohled nevyniká. Výsledky jejích žáků jsou v celkovém srovnání poměrně ubohé, stejně jako u dalších škol s velkým podílem žáků ze sociálně znevýhodněného prostředí, kteří navíc stále pořádně neovládají angličtinu. Stačí ale srovnat Euklidovu školu jen s těmi, které jsou na tom se svými žáky podobně, a rozdíl je hned patrný. U nás tomu říkáme „relativní posun“, nebo také přidaná hodnota školy.
Za tímto relativním (ale vlastně také absolutním úspěchem) nicméně nestojí žádné skokové reformy nebo převratné studijní programy. Stojí za tím spousta malých věcí, jako třeba stabilní učitelský sbor a atmosféra důvěry, s jinými školami nesrovnatelně lepší.
Uveďme jen dva příklady takových drobných změn, které mohou ve výsledku udělat velký rozdíl. Učitelé ve škole jsou spolu v pravidelném a tvůrčím kontaktu. Sdělují si navzájem postupy, které zafungovaly, a sledují, co je na nich vlastně progresivní. Jednou za šest týdnů mají celodenní poradu, menší porady v kratších intervalech jsou zcela běžné.
Škola se snaží, aby si děti budovaly bohatý slovník a aby se vyhýbaly tzv. „unaveným slovům“, když mohou vybírat z různých variant vyjádření toho stejného. Když žáci v testech používají pouze některé výrazy (často gramaticky špatně), učitelé se dohodnou a kladou důraz na to, aby žáci tuto mezeru odstranili. Dalo by se říct, že takové a jiné drobné změny hrají vlastně druhořadou roli – na prvním místě je způsob, jakým škola ke vzdělávání svých žáků přistupuje.

Výsledky plošných testování k hodnocení učitelů? Nesmysl
I v USA se bojuje o to, jak vlastně a proč plošně testovat, a co s výsledky takového testování dělat. Obamova administrativa navázala na Bushův program No Child Left Behind, který byl často kritizován pro přílišný důraz na testování žáků. Požadavek na to, aby byli podle výsledků plošných testů hodnoceni učitelé a jejich práce, je však rozporu s názorem řady škol i jejich samospráv. Ty poukazují na zcela konkrétních případech, že testování je dobré pro analýzu toho, proč se žáci v něčem zlepšují a proč v něčem zaostávají, ale selhávají tehdy, pokud se z nich odvozuje výkonnost jednotlivých učitelů. „Stačí navštívit poradu učitelů na Edisonově základní škole a pochopíte, v čem může testování změnit výuku, aniž by se dokonce jednotlivých učitelů přímo dotýkalo,“ říká k tomu reportérka Emily Alpertová.

Slovníková slova mají svůj význam
Tato otázka se tu už v jiných souvislostech objevila, nicméně je to skutečně „velký malý“ nápad. Děti se ve škole často učí věcem, jejíž podstatě příliš nerozumějí. Výsledkem je znalost, která nezapadá do kontextu a nedá se s ní tudíž dále pracovat. Vesměs je – právě proto – zanedlouho zapomenuta. Nepochopení přitom často pramení jen z toho, že děti nerozumějí samotnému jazyku, byť se nejedná o nějaká složitá cizí slova, s nimiž děti nemají zkušenost. Jak tomu předejít? V hodině na Marshallově základní škole se žáci v 5. třídě věnovali slovu „kritický“. V dohledu nebyl žádný slovník a děti byly dotázány, v jakých různých souvislostech se slovo kritický dá použít. Padlo velmi uvážlivé spojení „kritické myšlení“ a učitelka Tara Malm se zeptala, co dalšího. „ K filmům se vyjadřují kritici,“ upozorňuje dvanáctiletý Latrell Judge. Děti pomalu docházejí ke shodě na tom, že kritik je někdo, kdo hodnotí, vydává soudy. Učitelka posunula téma dál – uvedla, že za kritika bývá často považován někdo, kdo o ostatních lidech či věcech soudí, že jsou špatní. „Jako Simon Cowell v Americkém idolu (porotce reality show, pozn. red.).“ řekne jeden žák. „Dobrý příklad,“ odpoví učitelka. „A co třeba kritické zranění?“ Zeptá se jiný žák. „Ano!“ souhlasí učitelka a postupuje ve hře na další políčko: „Jak byste ještě jinak označili kritické zranění?“ „Vážné zranění,“ zazní ze třídy a třída se shoduje na tom, že kritické může být také v určitých souvislostech „velmi důležité“….

Jedna třída pro všechny
Na Correia Middle School nejsou žádné „hloupé třídy“, alespoň podle jednoho z žáků, kteří školu navštěvují. Všechny místní třídy mohou být třídy nadané a téměř každé dítě může být umístěno v kterékoliv z nich.
Ani v USA není jednoduché řešit otázku, zda děti dělit na nadané, průměrné a podprůměrné a podle toho je od sebe separovat.
Na Correia Middle School také měli rozdílné učební programy pro nadané a „zápolící“ žáky (v angličtině se žáci se špatnými výsledky označují jako „struggling“, tedy zápasící, zápolící, bojující, pozn. red.) . Na hodiny angličtiny, dějepisu či jiných předmětů si mohli žáci vybírat, zda budou chodit do tříd s nižšími nebo vyššími nároky. Škola se rozhodla tuto praxi opustit, od teď se téměř všichni žáci vzdělávají pohromadě. Výsledek? „Zápolící“ žáci nemají mindrák, naopak se jejich odstup od těch lepších začal zmenšovat. A protože dřívější rozdělení do značné míry kopírovalo také sociekonomický status žáků, sloučením dohromady jsou třídy daleko více integrované i v tomto ohledu.

Zdroj: http://www.voiceofsandiego.org/education/schooled/article_774f4d7a-11e2-11e0-9e1f-001cc4c002e0.html