Třetí ministr školství této vlády, nová sprcha nápadů. Školní docházka se má prodlužovat, ovšem 9. třída rušit. K tomu se budou možná slučovat školy a dojde i na třeskuté téma víceletých gymnázií.
Josef Mačí 30. 6. 2023
Ilustrační foto: Kateřina Lánská
Od velmi střídmého vedení Ministerstva školství Vladimírem Balašem (STAN) jsme se po jeho odstoupení přesunuli do turbulentní fáze Mikuláše Beka (STAN). Z nového ministra prší nápady – které dle jeho slov nejsou revoluční, ale evoluční. Ať už je ale označíme jakkoliv, mají zkrátka ambici zásadně proměnit české školství.
„Když je nejhůř, nezbývá než se pustit do změn, které v dobrých časech bývají těžko prosaditelné,“ glosuje to Bek.
Minulý týden proběhly hned dvě velké debaty o zamýšlených reformách. Přestože nabídly více otázek než odpovědí, daly možnost nahlédnout, jak ministr o změnách přemýšlí. A co také na jeho nápady říkají odborníci.
A o jakých plánech se tedy mluví: zrušit devátou třídu, prodloužit povinnou školní docházku až na střední školu, rušit nebo přinejmenším slučovat malé školy a nové stavět, zatočit s odklady, zúžit nabídku obrovského počtu oborů středních škol a na úkor odborného školství prosazovat všeobecné vzdělávání.
Na dva a čtvrt roku, které zbývají do řádného termínu dalších sněmovních voleb, je toho dost. Ale začněme od nejviditelnějšího kroku. Rušení devátého ročníku.
„Máme devátou třídu, o které si polovina lidí myslí, že je zbytečná. Jenom upozorňuji na to, že případné zkrácení pobytu v průměru o rok znamená důchodovou reformu ‚na vstupu‘. Je to 100 tisíc lidí, kteří budou ekonomicky aktivní o rok dříve,“ uvedl Bek na prvním jednání Národního konventu o vzdělávání, tedy organizace, kterou nově založil a která supluje jeho poradní sbor.
Taková je tedy myšlenka. Dostat studenty na vysokou školu nebo do pracovního procesu o rok dříve než dnes. S tím se ale pojí i problém odkladů povinné školní docházky. V Česku nastupuje do první třídy čtvrtina dětí o rok později, než by čistě podle věku měla, což je číslo mimo realitu jakéhokoliv jiného státu v Evropě, kde se odklady pohybují na úrovni několika procent dětí v ročníku.
U nás za tím na jedné straně stojí snaha části rodičů prodloužit svým potomkům dětství a na druhé rozrůzněná praxe školských poraden, z nichž některé vyhoví každé žádosti o odklad, kdežto jiné většinu zamítnou.
„Odklady negativně ovlivňují také kapacity předškolního vzdělávání. Některé horní odhady hovoří o zátěži pro ekonomiku na úrovni miliardy korun,“ popisuje analytik Václav Korbel z PAQ Research.
Zatím se o návrhu debatuje teoreticky. Změna se tak reálně dá očekávat v horizontu dekády spíš než několika málo let. Zásadní praktická otázka ale napadne každého. Jak z roku na rok zvládnou střední školy přijmout dvojnásobek žáků, když i letos měly v Praze a Středočeském kraji problém absorbovat jeden ročník, a příští rok se patrně situace ještě více vyhrotí? K tomu ale ministr už jednu nápovědu dal.
„Nemohou to být dva ročníky současně. Musí jít o proces, kdy možná v Praze a Brně, kde jsou kapacity hodně vytížené, můžeme vpouštět 15 procent navíc, v prvních letech možná jen 10,“ vysvětluje Bek, že náběh případné zkrácené základní školy bude postupný.
Ostatně v několikaletém intervalu probíhaly tyto změny i v minulém století. Češi (a Slováci) se totiž dlouhodobě nedokážou usnést na tom, jak dlouho trvá základní škola. A tak se jednou za pár dekád vymění osmiletka za devítiletku, a zase obráceně.
Ani porovnání se zahraničím nedává jasné stanovisko, kudy by se mělo Česko vydat. V zásadě se vzdělávací systémy liší podle toho, zda mají základní školu delší, nebo kratší, na kterou dříve navazuje vzdělávání v dalším stupni. Osmiletou základní školu najdeme v Polsku, Maďarsku nebo Chorvatsku, devítiletou ve Švédsku, Estonsku nebo Portugalsku, desetiletou pak ve Finsku a Dánsku.
V každé kategorii je alespoň jeden stát, který je na tom podle studií znalostí a dovedností žáků výrazně lépe než my a mohli bychom se jím inspirovat. Jednoduše, zkrácení základní školy není zárukou zvýšení kvality vzdělání, maximálně se vrátíme k systému, který jsme v devadesátých letech opustili. Nemáme důkazy, zda šlo o prospěšný krok, či nikoliv. Ministerstvo ani v současnosti kromě filozofické úvahy žádné vysvětlení opřené o data a analýzu nedává.
Mezinárodní data potvrzují, že povinná školní docházka je v Česku o rok kratší, než je průměr Evropské unie. A nejde o dobu strávenou na základní škole. Česko se od většiny unijních zemí liší v tom, že nemá ani jeden rok povinného vzdělávání na střední škole; desátý rok povinné školní docházky přidáváme skrze mateřské školy.
„Prodlužování povinné školní docházky je mezinárodním trendem. Jak směrem dolů, tak směrem nahoru. Směrem dolů jsme to udělali o rok, bohužel to není dost, bylo by lepší pokračovat dál. Nevím, jestli povinností nebo budováním kapacit,“ uvažoval během jednání konventu ředitel Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty David Greger.
Povinná školní docházka by se tak naopak měla prodloužit minimálně o dva a možná až čtyři roky na střední škole. Tím chce totiž ministerstvo předejít kritickému problému, kterému Česko čelí – předčasným odchodům ze vzdělávání.
Zatímco ve většině zemí klesá procento mladých lidí, kteří zvládnou jen základní školu, v Česku tento podíl roste, aktuálně na 6,2 procenta. Z posledních dat z roku 2022 vyplývá, že sice už nesměřujeme ke kritické hranici 9 procent, kterou si vytyčila jako maximum Evropská unie pro rok 2030. Stále jsme ale mezi menšinou zemí, kde se problém během posledních deseti let let zhoršil, místo aby se zlepšoval.
V každé české třídě je tak v průměru minimálně jeden žák, který nezíská ani výuční list.
Autor článku:
Josef Mačí
Seznam Zprávy.
