Šimon Pánek: Nemáme stejné startovní podmínky

Přečtěte si rozhovor Markéty Majerové se Šimonem Pánkem, který vyšel v posledním čísle časopisu Perpetuum (ZDE), o tom, jak „učit“ aktivní občanství, solidaritu a zájem o globální témata.

„Část lidí v naší společnosti je velmi úspěšná, ale část je neúspěšná a cítí se odstrčeně. Tím vzniká větší prostředí pro tenze i nějakou společenskou patologii. A já bych chtěl spíš společnost s velkou sociální kohezí, kde by se prostě dobře žilo, než společnost, kde je spousta lidí, kteří jsou hodně úspěšní, a pak taky spousta lidí, kteří jsou hodně neúspěšní.“ říká Šimon Pánek, ředitel nevládní neziskové organizace Člověk v tísni. Kde nachází hranice ve vzdělávání? A jaká tabu ve školách zůstávají? Více v rozhovoru.

Co pro vás znamená vzdělávání bez hranic?

Asi nejvíc ze všeho vzdělávání, které neomezuje děti a mladé lidi v jejich přemýšlení, přístupu k životu a světu. Sám jsem chodil do školy a pak i studoval na střední a vysoké škole ještě v dobách, kdy tam těch hranic bylo hodně. Nastavoval je režim, jakýsi modus operandi toho, jak celé školství fungovalo. Hranice například určovaly témata, o kterých se smělo mluvit, stejně jako témata, o kterých se mluvit nesmělo, přestože existovala. Obsahově to byla třeba první republika, prezident Tomáš Garrigue Masaryk nebo otázky spojené s legitimitou komunistického bloku a s tím, co dělá doma i ve světě. To byly prostě no-go zones, o kterých se nemluvilo, pouze se tiše přecházely. Vlastně vedly k tomu, že učitelé do jisté míry lhali dětem, protože jim nemohli říct celou pravdu. Báli se, že se děti zmíní doma a budou z toho mít problém. Také většina rodičů se chovala podobně a přinejmenším zamlčovala určité části historické a světové reality. Což vedlo k tomu, že byl vzdělávací proces naplněn lží z různých stran. Ale ještě výrazněji byly hranice nastaveny vůči aktivitě žáků a studentů.

Jak se přítomnost této hranice poznala?

Třeba si pamatuji, jak se v nějakých negativních hodnoceních, které na mě vypracovávali učitelé, objevovalo slovní spojení „moc sebevědomí“. V dnešním světě, zejména třeba v Americe, ale nakonec i v Evropě je tato vlastnost považována za výhodu, protože pomáhá člověku v životě něčeho dosáhnout, nebát se a být proaktivní. Tehdy bylo sebevědomí vnímáno negativně, protože hnalo lidi k dotazům, zpochybňování, veřejnému vystupování, což bylo vlastně to, co režim nechtěl. Z pohledu režimu byl lepší jeden šedivý dav lidí, kteří si myslí to samé. Maximálně umožnil, aby z něj vystupovaly elity typu herci a sportovci, ale nikoliv lidé kriticky přemýšlející a ptající se po obsahu a pravdě. Podobně bylo sebevědomí vnímáno i v běžné populaci, jako něco negativního, něco, co ohrožuje člověka, který vystrkuje hlavu a může z toho mít v životě problémy.

Změnil se podle vás tento postoj v dnešní společnosti? Myslíte si, že je ve školách podporováno například leadrovství? A snaží se současná škola podporovat proaktivitu, kritické uvažování a angažovanost žáků?

Já doufám, protože si myslím, že v naší společnosti intenzivně chybí víc proaktivních lidí. Lidí, kteří jsou ochotni na sebe brát kus zodpovědnosti, kteří se zajímají o věci veřejné a kteří žijí nějaký občansky aktivní život. Věřím, že přinejmenším na části škol tomu tak dnes je. Je pravda, že když člověka pozvou na debatu, tak ji nejspíše iniciuje učitel, který je aktivní, takže to je jakási pozitivní selekce. Na spoustě škol tak potkávám učitele, z kterých je cítit, že se snaží vést své studenty k tomu, aby byli proaktivní, měli leadership a svůj názor. Jestli se to změnilo dostatečně a jestli je to už dostatečně běžné ve všech školách, to nevím, spíš slýchávám, že tam jsou rezervy.

Když jste zmínil existenci no-go zones, jaká tabu ve vzdělávání jsou podle vás v současnosti přítomna? A která témata jsou pro učitele těžko uchopitelná? Která témata učitelé obtížně zprostředkovávají svým žákům? 

Bezesporu zůstává část témat, která jsou složitá vždycky. A to jsou témata jednak velmi rozsáhlá a špatně uchopitelná, jako je globalizace. Právě aktivní občanství a věci veřejné, solidarita, humanita, to se těžko učí, protože to jsou částečně hodnotové věci, takže jde do jisté míry o předávání, nikoli o učení. Patří k tomu i globální problémy, lidská práva na světě, klimatické změny, tolerance ve společnosti. Tak je určitě těžší předávat toto než faktografické znalosti.

Kde můžou učitelé hledat pomoc, pokud se rozhodnou tato témata ve třídě otevřít?

Myslím, že učitelé mají k dispozici sadu různých podpůrných a doplňkových aktivit, které dělá řada vzdělávacích organizací. Některé Post Bellum, některé Scio, některé EDUin, jiné Člověk v tísni. Aktivity Člověka v tísni se zaměřují právě na tyto věci. Je to zejména Jeden svět na školách (www.jsns.cz)  To znamená použití filmu jako nástroje, jak se dostat k emocím, k názoru dětí a mladých lidí právě v  tématech, jako je sociální vyloučení, lidská práva, globální otázky, mediální gramotnost, klimatické změny, ale také propaganda, migrace, tolerance ve společnosti. Předávání hodnotových věcí zejména náctiletým určitě není jednoduché. Nicméně když je dobře natočený film a my máme to štěstí, že s filmem pracujeme skoro dvacet let v rámci festivalu Jeden svět, tak se může učitel velmi snadno k  emocím dostat a vyprovokovat ve třídě nějakou debatu. Film může pomoci pochopit třeba osud sociálně vyloučených seniorů v moderní společnosti, který je jinak nudným tématem, pokud zůstane jako klasický výklad ve škole. Ale právě přes lidskou tvář seniorů a přes emoce je určitě snazší se k těmto tématům propracovat a vlastně motivovat a inspirovat ty mladé. Jak přinášet složitá, často průřezová a společensky velmi závažná, byť náročná témata do školy tak, aby to u žáků a studentů fungovalo a pedagogům se s nimi dobře pracovalo, hledá i naše vzdělávací sekce Varianty (www.varianty.cz) a nabízí řadu inovativních či v ČR zcela nových metod a nápadů.

Studenti se můžou mnohé naučit také tím, že se zapojí do dobrovolnické činnosti. Jaké dovednosti je podle Vás tato aktivita může naučit?

Já si myslím, že jedna věc je velice důležitá a v naší společnosti chybí, dokonce bych řekl, že tím, jak se to kyvadlo po konci komunismu vychýlilo hodně k liberalismu a k individualismu, tak chybí víc než leckde jinde, a to je vlastně obyčejná mezilidská ochota pomáhat, jakési člověčenství. To znamená, že je úplně normální pomáhat lidem na ulici, v práci, ve škole, v životě. Že takové pomáhání přináší něco celé společnosti. A nejen tomu, komu se pomáhá, ale i pomáhajícímu. A to se nějak vytratilo. Částečně je to důsledkem komunismu, kdy součástí nepsané doktríny bylo: zaryjte si svůj život do své zahrádky, svého domu nebo bytu a nestarejte se o nic jiného, protože to vyřešíme za vás, my máme ten patent na štěstí i na to, jak by společnost měla fungovat. Hlavně se na nic neptejte a čas od času přijďte na zorganizovanou, ze shora vedenou akci Z, nebo něco podobného. A dále tomu přispěla devadesátá léta a vychýlení k bezbřehému liberalismu, v němž se každý má starat jenom o sebe, protože všichni přece máme stejné šance. Taková pitomost, všichni prostě na světě a v životě nemají stejné šance, protože nemají stejné startovní podmínky. Ti úspěšnější, bohatší a ti, kteří měli větší štěstí, protože se narodili rodičům, kteří mají majetek, postavení, mají vyšší vzdělání a investují do dětí, by měli pomáhat těm, kteří takové štěstí nemají. A to se velmi pomalu vrací do společnosti. Ale pořád je dost těch, kteří volají po tom, aby ti méně schopní byli separováni, protože si nechtějí kazit své elitní kluby, a ukazuje se, že to ve společnosti přispívá k pnutí. Protože část lidí je sice velmi úspěšná, ale část je velmi neúspěšná a cítí se odstrčeně. Tím vzniká větší prostředí pro tenze, možná i nějakou společenskou patologii. A já bych chtěl spíš společnost s velkou sociální kohezí, kde by se prostě dobře žilo, než společnost, kde je spousta lidí, kteří jsou hodně úspěšní, a pak taky spousta lidí, kteří jsou hodně neúspěšní.

A co práce v neziskovém sektoru naučila Vás?

Asi službu. Já jsem to ze začátku realizoval spíš kvůli vlastním pocitům. Jednak z nějakého naštvání na to, že Evropa nedokáže zastavit války na Balkáně, kterým jsem byl vystaven, a také z pocitu, že alespoň já musím něco udělat, když v tom Bruselu, Ženevě i jinde to nedokážou. Postupem času jsem se od čistého leadershipu posunul spíše k podpoře kolegů. Mám více pokory v tom, jak práci dělám, a je v ní méně náčelnictví. Je to takové náčelnictví s pokorou, což si myslím, že je pro moderní společnost to, co potřebuje. Takže od velení a řízení jsem přešel spíše k ukazování cesty a podporování lidí. Hlavní motor Člověka v tísni je ten, že u nás lidi dostávají velmi rychle prostor a jsou podporováni k tomu, aby na sebe brali odpovědnosti, jednali aktivně a samostatně řešili problémy. Díky tomu organizace roste velmi rychle. A také s tím souvisí druhá věc, kterou jsem se naučil. Je to umění delegovat, to znamená předávat věci, podporovat lidi a přijímat to, že nejen moje varianta je ta správná. A to pro člověka se silným egem a sebevědomím je určitá cesta v životě. Takže já bych řekl, že jsem se naučil službě, pokoře a spíše podporovat než velet.