Škola mých dětí v USA byla výhra v loterii

Publikujeme třetí díl seriálu o českém a americkém školství, který píše česká matka dvou amerických děvčat navštěvujících toho času českou školu.  Všechny texty Jany Bradley si můžete přečíst ZDE.

Když debatuji s laiky i pedagogy o svých postřezích a o postřezích mých amerických dcer v české škole, jsem často překvapena, jak moc je mé názory a pozorování těší. Zdá se, že čeští učitelé jsou tolik navyklí na neustálou kritiku a neocenění a jsou nuceni vzhlížet k zdánlivě lepším systémům, že když někdo vypíchne všechny ty hezké věci, které česká škola nabízí a když někdo porovná americké školy se školami českými z trochu jiného úhlu pohledu, české pedagogy to potěší.

V diskusích na téma americké školství se často vynoří téma rozdílnosti amerických škol, dělení škol na lepší a horší, chudé a bohaté, soukromé a státní, případně alternativní, které lze vyhrát v loterii.

Já v loterii školu pro své děti vyhrála, takže se mi podařilo vyhnout se státní škole v místě bydliště – a protože pro člověka neznalého amerického školství je koncept výhry školy v loterii možná málo známý, něco o tom napíši.

V USA mají všechny děti nárok na bezplatné základní vzdělání ve škole v místě bydliště. Základní vzdělání začíná předškolní třídou, tzv. Kindergarten (v 5 letech) a pokračuje až do třídy 12. Většinou jdou všechny děti z oblasti místa bydliště na stejnou “high” school (high school je něco jako 3. stupeň základní školy, tedy 9.-12. ročník).

Školy jsou financovány z federálních a státních zdrojů, ale také z místních daní. Proto rodiče nemají svobodu volby školy, ale děti musejí být vzdělávány ve škole v místě bydliště, tam, kde rodiče platí místní daně. Výše místních daní se velmi liší podle lukrativity oblasti. V USA přirozeně vznikl fenomén nerovnosti úrovně škol. V bohatých čtvrtích jsou školy na vyšší úrovni než v oblastech chudých, kde školy nemají dostatek financí a potýkají se s chudobou a sociálně slabými i problémovými žáky.

Před 60 lety proběhl v USA klíčový soudní proces (Brown vs. Board of Education), jehož verdikt oficiálně nařídil ukončení rasové segregace ve školách a argumentoval tím, že oddělené, ale rovnocenné vzdělání (což bylo do té doby normální) není vzdělání rovnocenné. Začala integrace etnických menšin do škol. Dlouhodobé trvání tato integrace, zdá se, neměla. Přední americký ekonom Robert Reich nedávno na sociální síti zmínil, že v amerických školách je dnes větší segregace, než v minulosti. V chudých oblastech žijí převážně etnické menšiny, takže ve škole v takové oblasti jsou vlastně opět jen etnické menšiny, přesně jako v dávné minulosti. Dnes probíhá segregace geografická, segregace podle příjmu rodičů a ve školách je to viditelné. Státní školy v USA se dnes zcela otevřeně dělí na školy dobré a špatné a člověk nemá nárok na dobrou státní školu, pokud nebydlí v dobré čtvrti, jednoduše řečeno.

Kromě státních škol, jejichž úroveň odvisí od atraktivity místa bydliště, jsou v USA také další typy škol. Školy soukromé, které jsou financované rodiči prostřednictvím školného. Tyto školy mají svobodu vzdělávat žáky bez státních nařízení a regulací. Soukromé školy jsou často na mnohem vyšší úrovni než školy státní. Jsou selektivní, takže si mohou vybírat jen nadané studenty a jsou dobrou volbou pro rodiče, kteří touží po kvalitním vzdělání pro své děti a kteří mají finanční zdroje k placení vysokého školného.

Na konci minulého století vznikl v USA nový trend, zakládání charterových a magnetových škol. Původně je zakládali rodiče nespokojení se státními školami. Charterové a magnetové školy jsou částečně financovány z daní, ale také ze soukromých příspěvků. Mají větší svobodu v tom, co nabízejí, bývají menší, úzce spolupracují s rodiči žáků, jsou to často malotřídky a počet dětí ve třídách bývá příznivější, než ve státních školách. Školné se neplatí, ale dostat se na charterovou nebo magnetovou školu není tak snadné. Je třeba notná dávka štěstí, protože žáci jsou losováni v loterii. Charterové školy ze zákona nesmějí nikoho diskriminovat a nesmějí být selektivní. Kdokoliv se může ke studiu ve škole přihlásit, nezáleží na místě bydliště. Každý zájemce má úplně stejnou šanci dostat se do školy. Charterové školy rodičům nabízejí možnost vyhnout se místní (předepsané) škole bez placení školného a dalo by se říci, že jaksi přirozeně napomáhají desegregaci žáků.

Své děti jsem do charterové školy přihlásila proto, že se mi líbil její program. Měla ekologické zaměření, v té době to byla jediná škola v širokém okolí, kde se vařily obědy ve školní kuchyni, byla to malotřídka s kapacitou cca 120 žáků a nabízela vzdělání od předškolní třídy (K) po třídu osmou.

Škola sice neměla tolik financí jako státní škola v místě bydliště, ale nabízela nadstandard, který mi vyhovoval. Líbilo se mi třeba, že na rozdíl od státních škol škola není posedlá celoroční přípravou ke standardizovaným testům a bere je jen jako nutné zlo a něco, čím nechce děti příliš zatěžovat.

Ač jsem měla štěstí, že jsem žila v oblasti s “dobrými” školami i s možnostmi alternativních škol (žila jsem ve městě, kde byla jedna charterová a jedna magnetová škola, což je docela luxus), přesto mi vzdělání, které se mým dcerám dostalo, připadlo neuspokojivé a nedostačující, nenabízející rozvoj samostatnosti a svobodu, a tak jsem se rozhodla zkusit českou školu. O mých důvodech jsem podrobně psala v jednom z minulých článků.

—

Jana Bradley vystudovala speciální pedagogiku na UP v Olomouci a své vzdělání doplnila také na College of St. Elizabeth v USA. Žije v Morristownu, New Jersey, USA. Několik let pracovala ve škole pro děti s kombinovaným postižením a věnovala se alternativní a augmentativní komunikaci neverbálních osob (speciální komunikační technologie pro nemluvící). Od roku 2007 pracuje v soukromém doučovacím centru, kde učí matematiku, angličtinu a přípravu ke standardizovaným testům. Píše články a přednáší o tématech školství. Publikuje v Týdeníku Školství a na Britských listech.