Školo, podporujme dítě, aby samo vědělo, co je pro něj dobré. Rodič.

Základní a střední školu jsem zažil jako dítě v 80. letech minulého století. Vnímal jsem to osobně tak, že je mnoha lidmi v té době sdílen názor, že učitelé mohou v mnoha oblastech života říkat dětem, co je pro ně dobré a očekávat respekt a souhlas dítěte i rodiče. A rodiče často respektovali školu i díky tomu, že to byla jedna z institucí totalitního režimu. Nenaučil jsem se ve škole mít vlastní názor na to, co je pro mě dobré. Tušil jsem i jako dítě, že tehdejší stát není v pořádku a naučilo mě to mít odstup ke každému názoru od zástupců státních institucí. Když mě teď občas učitelé mých vlastních dětí ve svobodné a demokratické zemi říkají, co je pro mé děti dobré, tak se snažím odpoutat se od své zkušenosti. Snažím se neopakovat stereotyp přílišného respektu vůči učiteli a říct vlastní názor. Snažím se také zapomenout na naučený odstup k zástupcům státu a uslyšet i názor učitele. Pokud mám jiný názor na to, co je pro mé děti dobré, než má učitel, říkám si otázku: „Kdo nejlépe ví, co je dobré pro moje dítě?“ Moje obavy jako rodiče z diskusí se školou jsou možná dané tím, z jaké jsem já a většina učitelů generace. Možná až ta další generace rodičů i učitelů si bude sebevědomě říkat své názory se vzájemným respektem. A možná je nejisté jen čekat na výměnu generací.

Vídám kolem sebe rodiče, pro které není komunikace se školou důležitá. Školu někteří vnímají jako pro děti prospěšné setkání s autoritou mimo rodinu. Možná i někteří vítají, když škola je větší autoritou, než jakou jsou pro děti rodiče. Neuvažují nad potenciálním střetem autority rodiče a školy, možná tito rodiče jako důležitý vnímají až úspěch dítěte v životě po škole. Nevěnují příliš pozornost tomu, co dítě zažívá během víceméně 15 let každodenního docházení do školy, od mateřské až po střední. Pro mě bylo mé školní období života důležité, zážitky ve škole ovlivňovaly moje sebehodnocení, pochopení kdo jsem, co umím. Potkávám se s rodiči, kteří naopak věnují tématu školy velkou důležitost, jenže někteří pouze z hlediska výkonu dítěte. Velmi vážně vnímají výsledky jejich dětí ve srovnání s druhými, záleží jim na množství znalostí a žádají v této oblasti maximální výkon učitele. Já jako rodič rád mluvím s rodiči, kteří jsou poměrně nároční vůči škole, například v tom, jak rozvíjí individuální talent dítěte nebo jak podporuje samostatné uvědomění dítěte, v čem je dobré. Povídám si rád s rodiči, kteří si přejí, aby škola co nejvíce podporovala celkový rozvoj dítěte, jeho schopnost vědět si rady v životě, mít vlastní názor.

Učitelé někdy říkají rodičům o tom, co jejich dítě neumí, že je v něčem horší než ostatní a očekávají, že rodič názor přijme a dítě pomůže změnit. Pak mě napadá, co ví ten učitel o právech a povinnostech rodiče v demokratické zemi, co ví o psychologii blízkého vztahu rodiče a dítěte. Přemýšlím kolik toho vím o právech a povinnostech ve vztazích, dítě – rodič -rodina – škola – stát. Možná jednu odpověď nelze nalézt, možná stačí otevřeně komunikovat o tomto tématu na různých úrovních nejen s učiteli a rodiči, i s psychology, filozofy, právníky. A s dětmi.

Věřím, že většinou škola nemusí téměř nikdy být zachráncem dítěte před rodiči. Věřím, že učitel nemusí vystupovat autoritativně vůči rodiči, že v partnerském dialogu se může dozvídat důležité informace o dítěti. A v případě extrémních situací, dětí týraných svými rodiči, se může obrátit na další odborníky.

Generace mých rodičů prožila život v dobách, kdy děti patřily více státu a jeho institucím, tedy i školám, více než rodičům. Možná je důležité si uvědomovat, že tehdy patřili státu a jeho institucím i dospělí. I v současnosti mohou v institucích, úřadech, školách pracovat lidé, kteří mohou mít pocit vyšší důležitosti v porovnání s druhými lidmi. Učitelé, kteří mohou mít pocit, že jako součást instituce vědí nejlépe, co je pro druhé lidi dobré. To nejmenší z mých vlastních dětí ví možná nejlépe, co je pro něj dobré.

Školy mohou například podpořit komunikaci rodiny a školy tak, že jako hlavní bod komunikace nebudou stereotypně ponechávat „hodnocení dítěte“ a jako hlavní bod představí samotnou „komunikaci rodič, dítě, učitel“, komunikaci a spolupráci ve prospěch učení a rozvoje dítěte. Školy mohou například omezit hodnocení formou srovnávání dětí mezi sebou, vzdát se tohoto zdroje tlaku na vyšší výkon dítěte, zdroje tlaku na rodiče a tedy i konfliktu rodiče a školy. Škola může dávat důraz na učení a může využívat více sebehodnocení a hodnotit dítě formou plánu, jak rozvíjet učení a výsledky učení dítěte. Takové hodnocení pak může být i jedním z témat komunikace rodiče a školy.

Zkusme my učitelé i my rodiče společně naučit dítě vážit si samo sebe i druhých, vědět si rady v životě, umět žít s druhými lidmi, mít vlastní názor, mít radost z objevování života a světa. Podporujme dítě v tom, aby samo nejlépe vědělo, co je pro něj dobré.