Školy neumí využít potenciálu neformálního vzdělávání, říká Jolana Dočkalová

Formují se životní postoje dětí v kroužcích po škole, na schůzkách ve skautu, nebo při výletech u babičky? Po troškách všude. Hodně jim ale může dát i neformální vzdělávání. „Slovo neformální a jeho definice zavání tím, že je to mimo školu a jde tedy o cokoli. Neznamená to ale primárně, že jedu k babičce na prázdniny a čekám, co z toho vyjde,” vysvětluje Jolana Dočkalová z Asociace neformálního vzdělávání. 

Co můžeme nazvat neformálním vzděláváním? 

Neznamená to být ve škole od osmi do dvou. Je to většinou aktivita, kterou jsem si dobrovolně vybrala a někdo ji pro mě organizuje. Ať už jednorázově, či pravidelně. Není to tedy úplně doba, kdy se u babičky budu učit dělat marmeládu. Protože ten, kdo vás neformálním vzděláváním provází, by vám měl představit cíle, co se máte naučit, a na základě toho si vybíráte, jestli tu výzvu přijmete, nebo ne. 

Když vám babička řekne, že spolu budete dělat marmeládu, tak byste si sice na první pohled mohla říct, vždyť to je cíl, ale typický příklad to není, protože neformální vzdělávání cíleně rozvíjí kompetence. Učím se znalosti, dovednosti a postoje a vše je to ucelené. Když tu kompetenci rozvinu, jsem schopná poté udělat něco jinak. Výstupem tak má být určitá změna chování. 

U marmelády by to tedy v rámci neformálního vzdělávání vypadalo jak? 

Třeba tak, že uspořádám pro svou komunitu kurz na zpracování zahradního ovoce se záměrem podpořit lidi v tom, aby uměli zpracovat své zahradnické výpěstky. K tomu, aby se to naučili, potřebují získat nějaké znalosti – jaké suroviny jsou pro marmeládu potřeba, jaké poměry ovoce, cukru a vody použít, jaké hygienické zásady se musí dodržovat a podobně. 

Dovedností je vyzkoušet si uvařit vlastní marmeládu podle receptu. Pokud jde o postoje, jde o to chtít se naučit uvařit si vlastní marmeládu, abych nemusela vyhazovat ovoce ze zahrady a kupovat tu průmyslově zpracovanou. To všechno nás babička může naučit taky, a k tomu klidně ještě spoustu dalších věcí, ale asi to neplánuje takhle koncepčně dopředu.

Když jsem se ptala ve svém okolí, co si kdo pod pojmem neformální vzdělávání představuje, vyznělo to jako výchova ve Spartě – všichni vychovávají všechny. Když nejsou děti ve škole a já jim jako teta řeknu, že se chodí přes přechod, je to součást neformálního vzdělávání?

Podle mě (a i podle Asociace neformálního vzdělávání) není. Ve vzdělávání je několik různých kategorií. Obecně se mluví o celoživotním učení či vzdělávání, které se skládá z formálního vzdělávání ve škole a neformálního mimo školu. To obojí je někým organizované. Pochopitelně se ovšem učíme i z každodenních situací a nahodile. 

Třeba jdu po ulici a uvidím plakát, že se koná demonstrace. Můžu se podívat, co je to za protest, proč se koná a jestli se chci zúčastnit. Je to informální učení, které je také velmi cenné a je nedílnou složkou celoživotního vzdělávání, jen není dopředu naplánované. Na rozdíl od formálního a neformálního vzdělávání v něm dopředu nejsou definované výstupy. Ty jsou základem k tomu, abychom na sobě mohli pracovat a věděli, co umíme a co naopak potřebujeme zlepšit. 

Dnes se hodně mluví o tom, že by škola měla připravovat děti na život, na rychle se měnící svět, ale moc se jí to nedaří. Vzpomeňme třeba, jak dlouho trvá revize RVP. Jsme na tom v oblasti neformálního vzdělávání lépe? 

Myslím, že ano. Děti dokážeme připravovat na svět dobře. Instituce, které neformální vzdělávání nabízejí, nejsou tak striktně svázané vzdělávacími rámci a také očekáváním rodičů, co přesně by děti měly umět. Díky tomu se dají změny dělat snáze a dá se pracovat víc holisticky. 

V posledních letech se principy neformálního vzdělávání promítají i do alternativních a svobodných škol. První, co se tam děti učí, je, jak spolu vůbec vycházet, komunikovat nebo chápat pravidla. To zabírá hodně času a může se tedy stát, že ne všichni prvňáčci po roce umí plynule číst. Spousta rodičů je pak strašně nervózní, že nestíhají. Jenže v hodinách se věnuje čas něčemu jinému a dělá se to proto, že se děti později lépe učí, když jsou ve třídě ošetřené vztahy a prostředí. Více si mezi sebou rozumí a jsou zvyklé se učit zážitkově.

A proč by rodiče měli dávat na neformální vzdělávání důraz? Děti už přece chodí do školy a nějakým způsobem se vzdělávají. Proč by se měly vzdělávat ještě i po ní?

Za prvé záleží na tom, do jaké školy chodí. Jestli škola odpovídá preferencím a potřebám, které rodina má a má je i to dítě. Školství je v současném stavu, i když tu jsou alternativní příklady, pořád dost unifikované. Děti jsou v rámci věkových skupin hodně často srovnávány a na konci školy mají v podstatě všechny umět to samé. 

Neformální vzdělávání má tu přidanou hodnotu, že se nemusí všechny učit to samé, naopak v něm děti mohou jít do hloubky v oblasti, která je jim blízká. Můžou v něm pracovat se svým talentem, vnitřní motivací, a díky tomu jsou pokroky mnohem víc vidět a jsou rychlejší. V neformálním vzdělávání může dítě vyniknout, najít si svůj směr, který ho naplňuje, a budovat si v něm nové dovednosti, znalosti či návyky na celý život. 

Školství má mezery

Jak by rodiče měli sledovat, jestli je dítě ve škole dostatečně stimulované k tomu, aby zjistilo své silné stránky? Na otázku „Jak bylo ve škole?“ dostávají od dětí často odpověď „Jo, dobrý…“, ale co se odehrává ve třídách, nevědí. 

To je téma na hlubší diskuzi, ale myslím si, že v dnešní době není zvykem dělat diagnostiky. Na druhou stranu – opravdu stačí si s dítětem jen popovídat o tom, co ho baví, co ne, nebo co mu chybí. Zamyslet se, jak tráví volný čas, jestli nepotřebuje více pohybu, nebo je naopak hloubavější a potřebuje spíše intelektuální stimul. Jestli se nechce věnovat hudbě, protože ho ve škole baví, ale v 30 dětech se moc neposune. 

Děti je stimulům potřeba vystavovat a je skvělé, že jsou na začátku školního roku různé veletrhy, zkušební lekce a další příležitosti. Takové minimum je práce s otevřenými otázkami, aby mi po příchodu domů dítě neřeklo na obligátní otázku „Jak ses dnes měla?” právě jen „Jo, dobrý!“. Takové otázky, aby nad odpovědí muselo přemýšlet. Co tě dnes ve škole nejvíc bavilo? Z čeho jsi měla radost? Co tě překvapilo? O čem by ses chtěla dozvědět víc a proč? Čemu bys potřebovala lépe porozumět? Co bys potřebovala pro to, aby tě dnes škola bavila víc?

Umí škola využít to, co se děti v rámci volnočasových kroužků a aktivit naučí? 

Ona s tím pracovala vždycky, ale takovým trošku sobeckým způsobem.

Jak to myslíte? 

Děti, které se věnují různým olympiádám, sportu nebo výtvarném umění, se posílají za školu soutěžit. Ty potom vyhrávají nebo se umisťují na předních místech. Ve škole se to ale většinou nenaučily. Děti, které se mimo školu naučí na hudební nástroj, nabytých dovedností v hodinách využívají, což je skvělé, protože mohou i ve škole ukázat, v čem jsou dobré. Takže ten tak trochu sobecký přístup není apriori špatně. Ale současně si myslím, že školství má mezery.

Kde?

Řeknu to na příkladu karate. Dítě v něm postupuje, získává různé pásky. Je třeba, aby mělo  teoretické znalosti, ale zároveň musí i prakticky ukázat, že karate opravdu ovládá. sSoučasně musí pracovat i se svými postoji. Chce to opravdu dělat? Stojí mu za to vydat energii a složit zkoušku, která není úplně snadná? Když to dítě zvládne, naučí se rozvíjet a dosahovat svých cílů. Samo si je stanoví a jde za nimi. 

To se dá zobecnit a dobře využívat i v jiných kontextech v životě a při práci s dětmi i ve škole. „Tys ten pásek zvládnul, skvělé, tak se pojďme podívat, zda můžeme tento tvůj úspěch využít třeba i v matematice, případně jak!“. Co jsi pro to musel udělat? Co ti pomáhalo v tom se zlepšovat? A jak tuto zkušenost můžeš využít k tomu, aby ses zlepšil v matematice? Tohle si myslím, že se v běžných školách vůbec neděje. Nevyužívají potenciál mechanismů neformálního vzdělávání, kde děti dosahují cílů v něčem, co je baví. Školy to pak neumí využít pro oblasti, které děti třeba až tak nebaví. 

Vidíte možnosti, jak propojit mimoškolní a školní vzdělávání lépe? Protože ona existuje metodika pro ředitele od NPI, jak propojovat formální a neformální vzdělávání, jen to v té praxi očividně není úplně ono. 

Podle mě by stačilo inspirovat se z neformálního vzdělávání. Máme i roční kurz Marker do škol, kde učíme učitele, jak vybrané principy neformálního vzdělávání využívat při výuce. A stejně jako ve škole je hrozně důležité říkat, proč dělám věci, které zrovna dělám a jak jsou užitečné pro mě jako pro osobu, můj rozvoj a život, a to jak v současnosti, tak pro budoucnost. V neformálním vzdělávání se cíleně pracuje s kompetencemi a jejich rozvojem a jde se po účelu a smyslu. Což by to formální mělo dělat taky, v rámcovém vzdělávacím programu to je už 20 let napsáno, ale reálně to moc učitelů neumí promítnout do své pedagogické praxe. 

Proč? 

Protože se ve škole stále klade velký důraz hlavně na znalosti, které jsou ale jenom jednou složkou z kompetencí. Vy tam potřebujete dostat i dovednosti a postoje a ty postoje jsou o uvědomění si toho, proč to mám dělat, jaký to má smysl, zda mě to baví a chci to umět.

U dovedností je potřeba zkoušet reálně věci v praxi. To jde velmi dobře v rámci projektového vyučování a v projektových dnech. Velký limit běžné školy je, že k budování potřebné výbavy pro život potřebuje mít dítě prožitek. Aktivní, zprostředkovaný třeba nějakou simulační hrou, kdy si to zažije. Ale pak je také potřeba udělat pořádnou reflexi, jak a co se dařilo a co ne, aby si uvědomilo, co se prostřednictvím toho zážitku naučilo. A na tom pak budovat teoretickou základnu, kde si říct, co z ní už dítě umí a co je potřeba se ještě naučit. A to se během 45 minut dělá strašně těžko.

Je to tedy hlavně o čase, který učitelé nemají?

No, jednou z největších brzd je formát hodin. Ten je tady od Marie Terezie, která se údajně  jednoho ze svých poradců ptala, jak dlouho dítě udrží pozornost bez toho, aniž by si potřebovalo dojít na toaletu. A odpověď prý byla oněch 45 minut, které se ve spoustě školách drží dodnes. 

Je to hrozně limitující, protože vy ten zážitek z hodiny, který byste měla zpracovat dobrou reflexí a současně na to ještě navázat s teorií, za tři čtvrtě hodiny uděláte jen těžko. Navíc ve skupině třiceti dětí, kdy ještě řešíte, kdo chybí, že někdo jde z přestávky pozdě a najednou máte o deset minut méně času, ani nevíte jak. Chce to dobré zacílení. Rozfázovat to a dělat to z hodiny na hodinu. Čili metody neformálního vzdělávání jdou velmi dobře aplikovat do škol ve chvíli, kdy je tomu dán čas a prostor. Děti nesedí jen v lavicích, ale mají možnost využívat tu třídu i jinak nebo jít ven a mají na to aspoň těch 90 minut. 

Takže hodiny typu blokové či badatelské výuky.

Ano. Na prvním stupni se to samozřejmě dělá lépe, protože učitelé mají se stejnou třídou dětí větší časovou dotaci a snadno se spojí dva předměty do jednoho bloku. Využijí třeba češtinu a dějepis a formou historické simulace děti prostřednictvím zážitku provedou učivem a je to mnohem silnější. Máte to v rámci dvou předmětů, takže nepřicházíte o čas. Jen je to náročnější na přípravu. 

Učitelé potřebují metodickou podporu, aby věděli, co za těch 90 minut chtějí podchytit a dětem přinést. Zároveň je neformální vzdělávání hodně o soft skills, jako je schopnost spolupráce, komunikace nebo plánování. Takže kromě toho, že vám do hodiny vstupují předmětové cíle probírané látky, tak by tam v ní měly být zahrnuty ještě i tyto měkké, průřezové kompetence. Na ně se momentálně zapomíná, a pak se to řeší třídnickými hodinami. Což je ale málo. 

A je metodická podpora ze strany MŠMT dostatečná? 

To je velmi dobrá otázka. Začínala jsem pracovat pro Národní institut dětí a mládeže v roce 2002, kdy byl přímo řízenou organizací, která měla neformální vzdělávání na starosti metodicky. V roce 2012 byl tento institut začleněn do Národního pedagogického institutu, a stalo se z něj jedno oddělení. V posledních letech dochází v NPI k další změně struktury a zdá se, že oblast neformálního vzdělávání zde nemá dostatečný prostor. Současně byl v minulých letech zrušen i odbor mládeže na MŠMT, i když v minulém roce došlo k jeho znovuobnovení. Za sebe nemám přehled, jak velký důraz teď tento odbor klade na rozvoj neformální vzdělávání, z tohohle pohledu je ale metodická podpora minimální oproti tomu, jaká byla před 20 lety. 

Je to vidět? 

Je to podle mě velmi vidět, ztrácí se know-how. Ne jen pro sektor samotného neformálního vzdělávání, ale právě pro jeho propojování s tím formálním, protože by se měly smývat hranice a obojí by se mělo vzájemně inspirovat. Je vidět, že to v současné době nefunguje. Metodické podněty nějaké sice jsou, ale ne v takový míře, jaké by mohly být, kdyby k tomu byl dostatečný prostor a koncepčnější řízení.

Kroužky jsou drahé

Je možné v rámci neformálního vzdělávání řešit i nerovnosti? Protože spousta kroužků a mimoškolních aktivit je placená a dostupná rodinám, které na ně finance mají. Zajištění rodiče mají kapacitu na to děti doprovázet na kroužky, vozit je na zápasy nebo vystoupení. 

Tady bych uvedla příklad z praxe, který ukazuje, že to jde. Je to doučování, výuka jazyků, různé nízkoprahové aktivity. Funguje to v rámci působení místních akčních plánů, které mají ve svých dvouletých výhledech možnost v území pracovat i v rámci neformálního vzdělávání. A občas se to děje i tak, že ho nabízejí pro vytipované cílové skupiny zdarma. Dlouhodobě spolupracuji s místní akční skupinou na Nepomucku. Jak to vypadá po republice ale nejsem schopná říct, protože na to nemám ani data, ani osobní zkušenosti. 

A systémové opatření, jak řešit finanční bariéry? Je to zase příklad té české roztříštěnosti, že to třeba na Nepomucku jde, ale o 20 km dál už to jít nemusí, protože není místní akční skupina. 

Je to hrozná škoda, to je pravda. Ale zase je skvělé, že na to nějaká místní akční skupina vůbec přišla, protože ty finance tam teď jsou. Ač jsou projektové a za dva roky skončí. V tomto ohledu je to nebezpečí projektů, které se nastartují z dotace, ale pak nepokračují, protože dotace skončí. Samozřejmě by bylo pěkné, kdyby to bylo všude na školách jako na těch, které nabízí volnočasové aktivity samy odpoledne jako kroužky. Ty jsou většinou finančně dostupnější. 

Funguje to i jinde než na Nepomucku? 

Pěkný příklad je Třešť na Jihlavsku, kde má zřizovatel pod sebou jak školu, tak Dům dětí a mládeže. Díky tomu má tým profesionálů, kteří jsou propojenější a více spolupracují. Čili pod jedním ředitelem je obojí a funguje to dohromady– učitelé dělají dětem kroužky a naopak lidé z DDM mohou dělat projektové dny. Jak školství není vždycky propustné, tak tady je spolupráce skvělá. 

Je klastrování škol cestou? V posledních letech se čím dál více mluví o tom, že menší školy by měly být pod jedním subjektem, aby v jedné vsi nebyly dvě nebo tři, každá s jiným vedením a vzdělávacím plánem. 

To bych byla opatrná. Protože malotřídky vycházejí výborně ve schopnosti propojovat neformální a formální vzdělávání, včetně práce napříč věkovými skupinami. Je u nich velká přidaná hodnota. 

Nemyslím rušení malotřídek, ale aby měly třeba tři jednoho ředitele.

Rozumím. Přijde mi dobré mít systém, kde jsou organizace propojené v tom smyslu, že se nebojí spolupracovat a mají plán společné strategie. Ale nevím, jestli je to o tom mít jednoho ředitele, nebo stačí mít nějakou platformu, kde budou ředitelé z okolí více spolupracovat. Molochy, které jsou třeba v Praze, mi přijdou už moc. 

A střední článek řízení?

Ten by mi přišel skvělý. V řadě výzkumů vychází potřeba času. Aby lidé mohli dělat svoji práci, potřebují odbřemenit v oblastech, které je nejvíce zatěžují. Tou je třeba administrativa a jiné. 

Myslíte si, že dnešní pojetí školy jako instituce dává dětem prostor k vytváření žebříčku hodnot? Základům soft skills, prostor pro růst, rozvoj emoční inteligence? 

Tak, jak to je postavené na papíře, v RVP, ta možnost je. Ale realita je jiná a je to velká škoda. Současně vnímám, že je to i proto, že samotné učitele to nikdo neučil. Neučili je, jak pracovat kompetenčně. Myslím si, že je třeba pracovat s tím, aby děti věděly, proč se učí a co se učí. Nikoli přijít do třídy s tím, že otevřeme učebnici na straně 10 a začneme téma, ale vždycky pracovat s cíli. Mít tam nejen cíle obsahové, ale i ty měkké cíle. To v dnešní době supluje neformální vzdělávání, a to v podstatě pouze u exkluzivní části dětí, které mají osvícené a zajištěné rodiče.

Co si v tomto ohledu slibujete od revize rámcového vzdělávacího programu? 

Upřímně si myslím, že směr v něčem určitě správný je, ale mělo by se jít dál. Ve “future literacy”, tedy gramotnosti budoucnosti, umět naučit děti pracovat se změnou. Školství je v podstatě dlouhodobě rezistentní vůči změnám, ale doba se tak strašně mění, že pokud nebudeme změnám otevření a nebudeme je brát jako příležitost, ale pořád jako hrozbu, tak se nikam neposuneme. Děti nebudou připravené na budoucnost a na svět, do kterého půjdou. 

Jedním z principů neformálního vzdělávání je dobrovolnost a do budoucna by bylo dobré mít co nejvíce možností, aby si děti mohly vybrat. V širším pojetí je důležité naučit se pracovat s chybou, což ve školství jde velmi velmi těžko. Děti se pořád bojí chybu udělat a potřebují k tomu bezpečné prostředí. Je potřeba se přenastavit a dětem fandit, když se učí něco nového, ne je srážet a počítat, kolikrát udělají chybu ve vyjmenovaných slovech, když třeba píšou nějaký kreativní text.